Životní zkušenosti mého staršího kámoše

Tehdy a dnes. Jedna z věcí, o kterou se člověk dnes nejvíc bojí, je práce. Ztráta práce je po ztrátě života, po ztrátě zdraví a po ztrátě lásky čtvrtou nejbolestnější ztrátou, kterou prožíváme. Teď za krize, ten strach je intenzivnější než dřív.

Byly doby, kdy tomu bylo jinak. A nebylo to dobře. Za komunismu se nikdo ztráty práce nebál, protože ji nikdo ztratit nemohl. Samozřejmě mimo těch, co vykonávali prestižní vysoce atraktivní povolání a kteří měli neviditelnou součást popisu práce – být velmi dobrý soudruh anebo soudruhům alespoň velmi dobře lézt do konečníku.  Tito neobyčejní pracovníci, ať už to byli, řečeno dnešní terminologií manažeři nebo přední umělci nebo lidé v jiných žádaných a dobře placených profesích se  skutečně báli, že nesplní vysoké nároky na tyto pracovní pozice kladené, totiž že nebudou dostatečně kovanými soudruhy dostatečně hlasitě chválící bratrskou internacionální pomoc ( to byl obzvlášť nechutný dobový eufemismus pro sovětskou invazi z roku 1968) a oslavující úspěchy KSČ nebo ( pokud z nějakého důvodu nebyli v té straně, která se s neobyčejnou skromností označovala za avantgardu pracujícího lidu) že nevlezou soudruhům dostatečně hluboko do zadního otvoru. V takových případech by tito neobyčejní pracovníci o svou neobyčejně atraktivní práci přišli a zařadili by se mezi nás, obyčejné pracovníky.

Ovšem pokud jste byl obyčejný pracovník, tedy takový, jakých  bylo v tehdejší populaci víc než 90%, ztráty práce jste se bát nemusel. Obyčejné pracovníky komunisté nevyhazovali. Jednak na soudruhy musel někdo pracovat, jednak režim garantoval v zákoně právo na práci. Vedle tohoto práva byla ve stejném zákoně zakotvena povinnost pracovat. Byl to trochu protimluv, protože co je právem, těžko může být současně povinností, právo vždycky předpokládá možnost výběru, co je povinností nemůže být právem.

Nicméně to soudruzi pomocí své dialektiky vždycky nějak politicky vysvětlili.

Z dnešního pohledu se může zdát, že to tak bylo dobře. Vždyť ztráta práce je tou čtvrtou nejbolestnější ztrátou, kterou v životě cítíme a je to věc, které se dnes nejvíc lidí nejintenzivněji bojí. Strach ze ztráty práce mezi lidi zasívá nedůvěru a rozbíjí mezilidské vztahy.

Jenže protože všichni museli pracovat, nikdo z obyčejných zaměstnanců nemohl být vyhozen. Pokud byl vyhozen neobyčejný zaměstnanec ( např. za to, že nedostatečně hluboko vlezl do jistých temných končin ) , pak byl vyhozen na místo nižší v hierarchii a zařadil se po bok obyčejných pracovníků. Všichni měli práci a nikdo nic nedělal. Tedy, kdo pracovat nechtěl, nemusel. Do zaměstnání ovšem musel chodit každý.

Tedy, kdo chtěl, dělal. Problém byl ten, že přinutit pracovat někoho, komu se dělat nechtělo, to bylo nemožné. Takový člověk sice mohl přijít o pár korun na výplatě, ale nebylo to tolik, aby to dotyčnému flákači stálo za tu námahu pracovat. Zatímco dnes jsou lidé, kterým se nechce pracovat, rentiéry na pracovním úřadě se zlomkovým příjmem oproti běžným pracujícím,  za komunistů byli řádnými zaměstnanci, kteří se ani nenamáhali předstírat, že by měli o práci zájem, přičemž dostávali řádný a přibližně stejně vysoký plat jako ostatní zaměstnanci.

 Jeden z nejhorších flákačů, kterého jsem za své dlouhé profesní kariéry potkal, byl Kamil.

Něco takového jsem snad od té doby nezažil. Do práce pozdě nechodil, v tom mu bránila existence píchaček. Ovšem , jak přišel, lehl si na lavici v závodní kantýně a spal. Obvykle ho musel budit mistr. Když ho mistr vzbudil a seřval, Kamil vstal, šel předstírat práci. Nejdřív stál vedle stroje a kecal s kolegy okolo, pak dlouho předstíral, že stroj pucuje. Předstíral to obvykle hodně hodně dlouho. Když začal pracovat, blížil se už čas oběda. Mezitím si odskakoval na záchod, kde vždycky tak deset- patnáct minut kouřil. Pil jedno pivo za druhým. Dal si i vínko a slivovičku. Tehdy to nebylo zakázáno. V kantýně prodávali pivo osmičku. On jich byl schopen vyžahnout tak třicet za směnu. Navíc si z domu nosil další pití. Oběd byl v naší fabrice o půl dvanácté, v jedenáct už měl Kamil vypnutý stroj a byl na cestě do závodní jídelny ( pracovat svým pomalým tempem začal tak deset-patnáct minut předtím). Z oběda se vracel tak kolem druhé. To už nemělo cenu stroj zapínat.Ve tři se končilo.

Dneska už je to neuvěřitelné.  Za komunismu to bylo skoro běžné, i když Kamil i tehdy byl extrém.

Když komunismus padl, Kamilovi bylo necelých 30. Říkal jsem si, ten teď na tom bude špatně, kdo ho bude chtít zaměstnat? A učit se makat v tomhle věku už je těžší než v raném mládí.

Pak přišly restituce a Kamil zdědil po svém pradědovi, který zemřel 50. letech  několik domů v Brně a čtvrtinu továrny, kterou zabavili komunisté v 48. roce. Jeho praděd byl zedník, ale podařilo se mu jakýmsi podivným a dnes už nerozluštitelným způsobem arizovat majetek jedné bohaté rodiny, jejíž existence se na konci války rozplynula v dýmu, jenž stoupal nad táborem smrti k polskému nebi ze spalovny  v Osvětimi.  

Jakým přesně způsobem se k tomu uloupenému majetku dostal, to přesně nevím. Jen to je jisté, že před válkou a dlouhou dobu během války neměl nic, jen dvě stárnoucí a dávno ne moc zdravé ruce  a pak zmizel dosavadní majitel továrny a byl tu nový pán, Kamilův pradědeček.

Také je jisté, že když přišla nová doba a s ní vyřizování starých účtů, nebyl považován za kolaboranta. Právě naopak, měl překvapivě velmi dobré vztahy s komunisty, ač novopečený kapitalista. Alespoň do doby, než mu jeho vlastní kamarádi sebrali tu uloupenou fabriku a domy. Snad byl i členem KSČ. To může být u fabrikanta překvapivé, ale tady je třeba vysvětlit, že Gottwald rozhodně popíral, že by soudruzi chtěli znárodňovat malé podniky, k nimž ona fabrika, spíš minifabrička  patřila. Jak už to tak bývá, když to soudruzi vzali doopravdy do ruky, „zapomněli“ na staré sliby ( ve skutečnosti je nikdy nemysleli vážně) a znárodnili každou trafiku, ba snad každý stánek na tržnici.

To bylo v roce 1948 a o 42 let později jednoho dne Kamil nepřišel do práce. Nebylo to velké překvapení, tento „výtečný“ pracovník měl áček už více, takže tomu nikdo nevěnoval pozornost. Ale Kamil nepřišel do  práce už nikdy.

Byl z něho restituent, pan podnikatel. Většinu svých bývalých kolegů přestal zdravit, i ty, kteří za něho dřív dělali jeho práci ty, kteří kryli jeho průšvihy. Ve skutečnosti to, co dělal Kamil, nebylo tak nepostižitelné. Ale díky toleranci kolegů a nadřízených přežil. Teď ty lidi neznal a nezdravil.

Kupodivu jedním z těch, které zdravil a s nimiž se dal občas do řeči, jsem byl já. Nevím, čím jsem si to zasloužil a ani jsem o tuto výsadu nijak zvlášť nestál, ale protože jsem slušný člověk a je slušné na pozdrav odpovědět, zdravil jsem ho taky.

Občas se se mnou dl do řeči. Většinou jsem já předstíral, že nemám čas. Nelíbilo se mi, jak se chová k většině bývalých kolegů, ale protože mně nic osobně neudělal a nevěděl jsem, jak to je vlastně mezi ním a těmi ostatními, připadalo mi to neslušné a styděl jsem se pak za to. Tak jsem s ním občas promluvil. Vždycky si na něco stěžoval, hlavně na líné  a nezodpovědné zaměstnance ve své továrně, na regulované nájemníky ve svých  domech, které nazýval státem chráněnými parazity, na nezaměstnané, kteří nehledají práci, ale využívají podle Kamila nespravedlivě velkorysého sociálního systému, na vysoké daně, kterými stát postihuje ty pracovité a zodpovědné ( jako on), ty, kteří vytvářejí pracovní místa a skutečné hodnoty.

Někdy jsem nevěděl, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně. Vzpomněl jsem si vždycky na zážitky, které jsem s ním měl z té doby před plyšovou revolucí a nějak mi ten propagátor tvrdé práce, samostatnosti a vlastní zodpovědnosti a bojovník proti lenochům nešel dohromady s tím asi největším flákačem, kterého jsem na vlastní kůži poznal. Ale on to fakt myslel vážně.

Založil několik firem. Kapitál na to měl. Až na jednu všechny zbankrotovaly. Dal se na politiku. Vstoupil do jedné malé mimoparlamentní strany.  Ta zůstala mimo parlament vzdor Kamilovu řečnění proti přehnaně vysokým daním a flákačům, co zneužívají sociální systém.

Kamil zůstal velmi bohatý, vzdor těm zbankrotovaným firmám. Vždycky z nich včas ulil prachy a tak ztráta nebyla velká nebo byl dokonce v plusu. Dokonce bych řekl, že s každým bankrotem je ještě bohatší než předtím.

Nedávno se oženil. Jeho nová žena je velmi krásná a o víc než 25 let mladší než on, každé tři měsíce jede na dovolenou, někdy do Karibiku, někdy do Afriky, jindy do Austrálie, co půl roku si kupuje nové auto, Bentley střídá za Jaguara, Jaguár za Mercedes.

Mě nedávno vyhodili z fabriky, kde jsem makal víc než 30 let. Hledám si novou práci, ale v mém věku už je to těžké. Mám mladší kamarády, kteří nemohou nic sehnat. Od září mám nastoupit ke hlídací službě za 50 kč na hodinu. Zdá se mi to málo, ale nic jiného není.

Napsal jsem mail Kamilovi, jestli by o nějaké práci nevěděl. Už jsem ho sice dlouho neviděl, ale zkusil jsem to. Napsal mi toto: „ A pracoval jsi dobře? Uvědomoval sis plně svou zodpovědnost za svěřenou práci a za výsledky své firmy? Mám zkušenost, že firmy vyhodí nejdřív toho, kdo špatně pracuje. U nás by si chtěl žít každý kapitalisticky, ale pracovat jako za socialismu. Lidé si ale málo uvědomují, že úspěch je vždy postaven na tvrdé práci. Práce je všude dost, ale jen pro ty, kteří doopravdy chtějí pracovat. Tvrdá práce a zodpovědnost, to jsou cesty k úspěchu. Možná sis to ještě úplně neuvědomil, a proto jsi takto dopadl. Musíš si uvědomit, že tvrdá práce je tím, co vede k úspěchu. S pozdravem Kamil“

S použitím vyprávění Ládi G.