Volby jsou triumfem politického marketingu

Volby sice s náskokem dvou procent vyhráli sociální demokraté, ale na nové vládě se pravděpodobně podílet nebudou. Česká republika bude mít s největší pravděpodobností pravicovou vládu.

Co rozhodlo o tomto překvapivém výsledku? Především výborný marketing pravice. Je třeba říci, že ČSSD a levice obecně se bude muset marketingu ještě hodně učit. A to přesto, že dnes už bývalý předseda největší „levicové“( ve skutečnosti spíš středové) strany Jiří Paroubek přikládal údajně tak velký význam výzkumům veřejného mínění a do svého štábu angažoval známého experta na PR komunikaci Petra Dimuna.

Pravici se podařilo najít správná témata, která oslovila řadového voliče. Dovedla vyvolat v obyčejném člověku emoce. Přestože Česká republika patří k nejméně zadluženým zemím Evropy, podařilo se vsugerovat části obyvatelstva, že země je hrůzostrašně zadlužena a prakticky před krachem.Pomohla i situace v Řecku, kterou se podařilo fantasticky využít, samozřejmě za pomoci médií, která o situaci v této zemi referovala přísně selektivně, takže běžný občan se ani nedozvěděl, která politická strana za stav financí v této zemi nese hlavní zodpovědnost ani že určitá část dluhů spadá na vrub nesmyslně megalomanského projektu olympijských her ( protože to shodou okolností nebyla ČSSD, kdo přišel s nápadem olympijské hry u nás pořádat ) ani se český čtenář mnoho nedozvěděl o zhoubné úloze, kterou v řeckém případě sehrály banky a burzovní spekulanti, zato se domníval, že každý Řek odchází do důchodu v padesáti a bere závratný důchod.

Pravici podporovali slavní a úspěšní lidé, kteří pro zbytek populace představují vzory. Ať už to byli umělci, sportovci, ekonomové, top podnikatelé či jiné celebrity. A je třeba říci, že pro tuto podporu měli  skutečně racionální důvody, uvážíme-li jejich příjmy, které by v případě  reforem směřujících k menšímu stupni degresivity daňového systému o něco více byly zdaněny než nyní.

Dále výsledek voleb ukázal, jak obrovský vliv mají dnes média. Média se stala jednou z nejdůležitějších mocenských složek ve státě. Kdo vlastní a ovládá média, vlastní veřejné mínění. A kdo vlastní veřejné mínění, vlastní stát.

Pravici se i díky sympatizujícím médiím ( a  s pravicí sympatizující média jsou vlastně všechna relevantní média v ČR ) povedlo vytvořit ten správný dojem: Volit pravici je free, cool, in,  sexy, ČSSD otevře dveře k moci komunistům, levice zadluží stát, dopadneme jako Řecko, Paroubek je papaláš a diktátor.

Vedle velké a neocenitelné pomoci, které se pravicovým stranám dostalo od klasických médií, se navíc marketingoví experti těchto stran naučili skvěle zacházet také s internetovými médii. Využití facebooku bylo na jedničku. Navíc se zdá, že pravice disponovala vedle sympatizantů v reklamních agenturách také daleko větším balíkem peněz než střed a levice dohromady. O Kalouskovi, skutečném šéfovi TOP09 se spekuluje, že je vůbec nejbohatším současným českým politikem. Jeho údajné bohatství má pocházet především z doby, kdy pracoval jako náměstek na ministerstvu obrany, kde rozhodoval o miliardových investicích a přesunech majetku. Jeho rivalové a bývalí spolupracovníci tvrdili či naznačili, že část majetku, o němž rozhodoval, přesunul nejen do stranické pokladny KDU-ČSL, ale i do vlastní kapsy. Nikdy však nebyl odsouzen a jeho trestní rejstřík je čistý.

Dalším aspektem, který o výsledku voleb rozhodl, byl faktor politické taktiky. ODS založila dvě, možná dokonce tři satelitní strany, které jí pomohly k volebnímu úspěchu, který by bez tohoto prozíravého kroku nebyl možný. Jedna měla za úkol přilákat pravicové voliče, kteří z nějakého důvodu odmítají ODS, druhá odlákávala levicového voliče od Paroubka. Třetí možný satelit pak na sebe nabíral voličské hlasy napříč politickým spektrem. Tady se ukázalo, jak Topolánek přes svou vulgaritu, aroganci, nevkusné chlapáctví, agresivitu a podezíravost byl pro ODS ve skutečnosti cenný. Tento politik zřejmě viděl dál mnozí jeho kolegové, byť ne až tak daleko, aby dokázal včas zabránit vlastnímu pádu. Plody jeho taktiky tak budou sklízet jiní. Není to spravedlivé, ale kdo chce v politice hledat spravedlnost, jedná stejně pošetile jako by na jižní točně hledal palmy.

Totéž nelze říci o Jiřím Paroubkovi. Zdá se, že jeho přestup z komunální politiky na celostátní úroveň byl příliš rychlý. Samozřejmě, že jako šéf ČSSD to neměl snadné, novináři čekali na každou jeho třebas i drobnou chybu, kterou navíc neustále do omrzení připomínali. Je nepochybné, že kdyby byl do funkce předsedy ČSSD zvolen sám Ježíš Kristus, novináři by ho označovali za gaunera, osobu pochybné morální úrovně, zbabělce, zoufalce, šílence, ba za ještě mnoho a mnoho horšího, kdyby byl předsedou ČSSD zvolen Albert Einstein, byl by to hlupák, nevzdělanec, autista a bůhvíco ještě jiného. Stal-li by se předsedou této strany nositel nobelovy ceny za ekonomii, v novinách by se psalo o tom, jaký je to mizerný ekonom, jak málo toho ví a jak „skuteční ekonomové“ neoliberálové jsou proti němu géniové.

Ano, to všechno je pravda, na druhé straně je faktem, že Paroubek géniem nebyl. Obklopoval se podivnými lidmi a dopouštěl se chyb, kterých se média vděčně chytala. Navíc svým způsobem života byl obyčejným lidem, o nichž rád mluvil značně vzdálen. Svým poslaneckým asistentem učinil bohatého muže z podnikatelské rodiny, o níž v Severních Čechách údajně  kolují různé negativní zvěsti. Nemusí být tyto pověsti pravdivé, ale stačí, že existují a lze jich v předvolebním boji využít. Navíc, co je na práci za zhruba dvacet tisíc pro multimilionáře tak lákavého, že je ochoten ji na plný úvazek vykonávat? Možná ho ta práce prostě baví a není na tom nic černého a podivného. Podezření, že dotyčný v dané funkci může vydělat nesrovnatelně víc neoficiální cestou, je však něco, co se vkrade snadno člověku do mysli. Tím spíš, že o pražském magistrátu se v poslední době mluví často v souvislosti s korupcí. S korupcí ODS, samozřejmě. Ale potenciální levicový volič je v té chvíli nedůvěřivý: Je-li to skutečně pravda ( a média o pravicových politicích píší špatné věci jen ve velmi mimořádných případech, kdy už jde o podezření tak silné, že jej lze nazvat téměř jistotou ), změnil se pražský magistrát v korupční žumpu v posledních pěti letech nebo jím byl už předtím a jestli jím byl už předtím, mohl onen jediný náměstek za nepravicovou stranu v té žumpě zůstat čistý a neumazat si ruce a přitom zůstat tak dlouhou dobu náměstkem?

Musíme si uvědomit, že levici často volí lidé, kteří mají výrazně silný odpor proti korupci a už pouhé podezření v této věci může jejich volbu změnit.

Kádrová politika Jiřího Paroubka byla vůbec nešťastná. Bývalý lampasák, kterému je připisován podíl na současné tristní situaci ČSA jako šéf marketingu ( kde se to asi učil, a vůbec, k čemu je v kasárnách dobrý marketing?), bývalá pravá ruka pravicového ministra Němce, který bývá spojován s určitými problematizovanými jevy v justici a jehož největším úspěchem ve funkci byl jeho příspěvek, jímž upevnil dobré vztahy s Katarem, v úloze šéfa PR oddělení ČSSD, populární, ale právě mezi voliči ČSSD ne zas tak moc populární herečka, která si libuje v luxusu a za partnery si vybírá známé boháče, coby kandidátka na poslankyni. Ovšem záplava lidí, které by bylo možno označit za politické turisty a jež Paroubek povyšoval nebo do ČSSD rovnou přivedl, to bylo pro oranžového voliče ještě silnější kafe. Takový obyčejný volič ( „obyčejný člověk“, řekl by Paroubek) jen nevěřícně zíral na to, když bývalý zarytý pravičák, obdivující Reagana nebo Miltona Friedmana, jehož ekonomického radikalismu by se zděsila i Margaret Thatcherová si najednou vykračoval v oranžové šále poté, co v sobě v pozdním věku nečekaně objevil sociální cítění a lásku k prostému pracujícímu člověku i přesto, že nebylo jisté, zda někdy nějakého prostého pracujícího člověka v životě někdy vůbec potkal. Nahoru v ČSSD šli lidé, o kterých měli ostatní straníci pochybnosti, zda je do strany přivedla víra v ideje sociální spravedlnosti nebo spíš víra v to, že ČSSD je teď ten správný výtah ke korytu.

Na příliš mnoha místech byli na kandidátních listinách rozmístěni lidé, kteří vzbuzovali pochybnosti, zda skutečně sdílejí sociálně demokratický pohled na svět nebo mají jiné důvody pro oranžové angažmá.

Paroubek se také dopustil několika až neuvěřitelných politických chyb. Např. když loni sestřelil vládu, mnoho voličů socialistů následně zůstalo při eurovolbách doma. Tento krok byl vážnou poltickou chybou. Navíc při této události slíbil svým poslancům, že ti, kdo sedí v parlamentu, půjdou všichni v do předčasných voleb z předních míst kandidátek. Slib ovšem nesplnil. Slib daný vlastním poslancům, tedy více či méně kolegům a spolupracovníkům. Jak pak brát vážně sliby, které dává voličům. Připsání Olgy Zubové na kandidátku do předčasných voleb a pak její ještě podivnější vyškrtnutí, to nebyly věci, jimiž by si u voličů budoval tu největší důvěru.

Člověk, který přijde po Paroubkovi se musí poučit z jeho chyb a nabídnout voličům místo jalových slibů uhnětených tak, aby se dobře poslouchaly, reálná a realizovatelná řešení jejich problémů, tedy těch, které politika ovlivnit může. A musí se také postarat o to, aby se voliči o těchto nabízených řešeních dozvěděli. Měl by se zaměřit na problematiku boje s nezaměstnaností, s rostoucí chudobou, se zadlužováním, především se zadlužováním domácností, které je mnohem vážnějším problémem než zadlužení státu ( což neznamená, že na tento problém se má vykašlat). Měl by prezentovat voličům reálná a nikoli chimérická řešení.

Měl by zkvalitnit personální politiku tak, aby do funkcí se nedostávali tak často ti, kteří spíše než autentickými sociálními demokraty jsou autentickými kariéristy a aby o personálním obsazování postů nerozhodovaly známosti, ale schopnosti.

Měl by výrazně zkvalitnit marketing strany tak, aby se sdělení, ta opravdu podstatná, dostala k adresátovi-voliči. Nevím, kdo bude novým šéfem této důležité sekce, jen vím, že fakt, že se s dotyčným dobře kalí, by neměl být dostatečnou kvalifikací pro tuto funkci. To ovšem platí o všech klíčových postech.