- Rubrika

Vladimír Špidla – muž, který se obětoval za to, aby se k moci nedostali komunisté

26.8.2009

Vladimír Špidla je jediný antikomunista mezi českými politiky, který prokázal, že jeho antikomunismus je skutečný a není pouze marketingovou nálepkou k nalákání voličů.

Patří k dobrému tónu na české politické scéně být antikomunistou. Antikomunismus je však také pro některé politické strany skvělým marketingovým tahem. Před volbami vždy burcují své voliče: Kdo nevolí, volí komunisty. Přijďte k volbám a volte nás, protože my jsme ti, kdo se s komunisty nespojí. Ti naši soupeři, ti by se s nimi rádi spojili a společně vládli. Tomu musíte zabránit! A tomu zabráníte tím, že budete volit nás. A na vidláky a naivy to platí.

Jak to je ve skutečnosti? Jedna poslankyně řekla: „S komunisty nikdo nechce spolupracovat, ale spolupracují s nimi všichni“. Přesně a trefně řečeno. Jinak to ani není v poměrném volebním systému téměř možné, když je třeba prolobbovat nějaký zákon, na němž není jednoznačná shoda ve vládní koalici.

Je to otázka aritmetiky. Představte si, že dominantní vládní strana, která má 70 poslanců, chce protlačit nějaký zákon, ale jejich koaliční partneři, kteří mají dohromady 35 křesel, jsou proti a hlavní opoziční strana je také proti. Ona vládní strana musí jednat prostě se všemi a brát hlasy, kde se dá. Tedy i od komunistů. Podobné to je když se hlasuje o důvěře nebo nedůvěře vládě. Komunisté jsou dvacet let v opozici a proto hlasují obvykle proti všem vládám, ale občas se může nějaký soudruh zapomenout a nepřijít na hlasování či se zdržet. Nedozvíme se, co za tím stálo a kolik to stálo.

Asi se nedozvíme, kdy antikomunismus českých politiků je skutečný a vyplývající z jejich zásad a niterného přesvědčení a kdy je marketingovým tahem, který má prodávat a zatím celkem úspěšně prodává klientům – voličům jejich stranu a osobu. Dozvěděli bychom se to tehdy, kdyby dotyčný politik stál před volbou: Možný konec politické kariéry nebo spolupráce s komunisty. Před touto volbou stálo několik politiků po roce 1989 a pokud je mi známo, všichni se rozhodli stejně – antikomunismus zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a dřívější symboly antikomunistické politiky Václav Klaus a Jiří Paroubek  ani o milimetr necouvli před spoluprací s „marťany“.

Ale existovala jedna výjimka. Člověk, kterému rudý satan předložil pomyslnou volbu: Buď dlouholeté a příjemné působení ve funkci premiéra nebo působení v této funkci krátké, bolestné a nepříjemné. A ten člověk volil tu druhou možnost. Byl to Vladimír Špidla.

V roce 2002 vyhrála jeho ČSSD volby a na Špidlu tak připadla příjemná povinnost sestavit vládu. Je to životní cíl většiny politiků. Téměř každý z nich po tomto okamžiku touží jako neplodná žena po dítěti. Jenže pro Špidlu se stal tento politický sen noční můrou. A jedinými důvody, proč se tak stalo, byla jeho poctivost, pocit závazku vůči občanům, a zejména neochota dát komunistům podíl na moci, po kterém toužili zase oni a na tento okamžik se připravovali a těšili.

 Možnost, že by v nějaké variantě pokračovala opoziční smlouva, už nebyla. „Nevýhra“ ODS byla příliš výrazná a dala této straně a jejímu předsedovi jasný signál, že jejich voliči si opoziční smlouvu nepřejí. Zejména na jednodušší voliče působilo velmi negativně, když se Klaus se Zemanem tak překvapivě rychle dohodli po agresivní předvolební kampani, kdy ODS mobilizovala proti socialistům. „Doleva nebo s Klausem“ bylo jedno z hesel ženoucí modré stádečko k volbám. Když pak tito jednodušší voliči zjistili, že ono se jde sice s Klausem, ale doleva, jejich srdéčka zaplakala a dočasně se zatvrdila. Na obranu Klause je třeba říci, že žádná lepší varianta před ním po volbách tehdy nestála. Kdyby se dostala do vlády Unie svobody a on by podíl na moci neměl, byla by to jeho porážka, kterou by jako politik mocensky uvažující těžce nesl. Ještě nesmyslnější by byla představa koalice ODS-KDU-US. Jednak po Sarajevském atentátu nebylo možné se spojit s Rumlem a Filipem, ale ani s Luxem. V politice totiž neplatí biblické: „Udeří-li tě, nastav druhou tvář“, nehledě na to, že 102 křesel, která by taková vláda měla v parlamentu k dispozici, by sice stačilo ke schválení vlády poslaneckou sněmovnou, ale nikoli ke klidnému vládnutí. Kdyby se Klaus zbláznil a do takové vlády šel, bylo by to vládnutí hodně divoké a téměř jistě by volební období bylo zkráceno.

Jestliže pokračování opoziční smlouvy bylo nereálné, zůstávaly jen dvě možnosti. Jedna z těch možností Špidlovi v podstatě zaručovala, že jeho vláda v poklidu povládne čtyři roky do dalších voleb a zároveň mu poskytovala mimořádně velkou naději na vítězství ve volbách v roce 2006. Historie nezná kdyby, ale já si přesto myslím, že kdyby do této varianty Špidla tehdy šel, zůstal by premiérem dodnes, pokud by mezitím nebyl zvolen do funkce prezidenta. Uvědomme si, že to byla doba rychle rostoucí ekonomiky a dosud nepoznané prosperity. To, že přesto vyhrála v roce 2006 ODS, bylo dáno mimo jiné Klausem na hradě ( ten tehdy ještě kopal za modré, dnes ne, a ani bych se skoro nedivil, kdyby ke konci svého fukčního období oblékl oranžové tričko, samozřejmě pod košili a smoking, aby mohl tvrdit, ž je nestranný) a Klaus byl zřejmě skutečně zvolen i díky hlasům komunistů. A to, že mu Grebeníčkovi soudruzi dali svůj hlas, bylo dáno nejen tím, že Klaus navštívil jejich klub a v podstatě je legitimizoval, ale zčásti se jednalo zřejmě i o pomstu Špidlovi za to, že zvolil variantu, která je z ghetta nevyvedla.

Ta druhá varianta naopak dávala stoprocentní jistotu vlády divoké, nejisté, krátké. Byl to Špidlův blížící se politický konec. Tlak, který nemohl být schopen ustát.

Ta první varianta byla vláda s podporou komunistů. S nimi by měl 111 křesel v parlamentu a to by znamenalo bezpečné a stabilní vládnutí. Grebeníčkovci by se nejspíš spokojili se symbolickou funkcí 1. místopředsedy parlamentu a s několika křesly na úrovni náměstků ministrů, možná dokonce na nepříliš významných ministerstvech. Za tento malý podíl na moci by ti, kdo vystoupili z politického ghetta, dali loajalitu vyšší než s jakou může jakýkoliv premiér počítat u členů vlastní strany.

 Špidlovi by v rukávu zůstal nepřeberný počet trafik, jimiž by mohl uplácet ty své straníky, kterým by se spolupráce s bolševikem nelíbila. A tady platí, že jen málo politiků je ve skutečnosti tak zásadových aby si vybrala ve volbě mezi morálkou a prebendami onu morálku. Platí to jak o antikomunistech, tak o těch, kdo komunisty dříve byli. Mimochodem zajímavými figurkami jsou antikomunisté, kteří dříve byli v KSČ za Husákových časů. To jsou lidé, jejichž absolutní nedostatek charakteru a studu šokuje i mě, přestože se o politiku zajímám a jsem tudíž na leccos zvyklý.

Špidla si ale na charakterního člověka ani na antikomunistu nehrál, on obojím doopravdy byl.

Proto zvolil druhou a pro něj bolestivou variantu.

To byla varianta stojedničkové koalice s US a velmi problematickým parťákem do vlády, kterým je KDU-ČSL. Tato strana je proslavená tím, že ji „Bůh chce do každé vlády“, ale když v té vládě je  a vítr voličských preferencí fouká od vlády k opozici, začne se chovat jako strana opoziční. Člověk se ani na ty malé lidovce nemůže zlobit, pro tu stranu je to taktika, jak přežít.

Sama varianta 101 proti 99 je vysoce riziková a problematická, i kdyby koaličním partnerem nebyla právě vrtkavá KDU-ČSL. Stačí jeden zběhlý poslanec ( a že těch přeběhlíků u nás je ), jeden jediný vyděrač, toužící se dostat k ještě lepšímu korytu, ale i jeden poslanec vážněji nemocný a většina se vypařila.

Špidla odešel z čela vlády a ČSSD v roce 2004, ale podle mého názoru v těchto funkcích skončil v podstatě už v roce 2002 tím, že volil nejistou, křehkou a v podstatě dysfunkční koalici před jistotou paktu s rudými ďábly.

Zbytek už bylo martiryum. Počátkem roku 2006 byl zvolen prezidentem patrně i díky hlasům komunistů, kteří chtěli ukázat Špidlovi a jeho socialistům svoji skutečnou sílu, Václav Klaus a protože tehdy ještě kopal za modré, kopal do vlády, jak se ostatně dalo čekat. Volební preference ČSSD začaly klesat a lidovci, jak se také dalo očekávat,  začali pokukovat po ODS, jejíž vítězství očekávali v příštích volbách a svým oranžovým koaličním partnerům podráželi nohy.

Oslabená vláda, která o každý zákon musela bojovat s jednotlivci ( stačilo, aby jeden jediný poslanec se špatně vyspal nebo si postavil hlavu, snažíc se cosi vytlouct ze své ceny), kritizovaná ze všech stran, dokonce i zevnitř koalice, ztrácela sympatie a důvěru veřejnosti a vrcholem byl totální propad ČSSD v evropských volbách v roce 2004. Špidla musel odejít. Získal sice místo eurokomisaře , čímž jeho  odchod  dostal důstojný rámec, avšak jeho domácí politická kariéra skončila.

Po krátkém angažmá Staníka, co to myslel upřímně a vydělal si na apartmá na Floridě a na spoustu jiných věcí, přišel do funkce nejprve premiéra a pak předsedy ČSSD do té doby asi největší a nejhlasitější antikomunista v této straně, bývalý náměstek primátora Béma na pražské radnici Jiří Paroubek. Poučen krachy svých předchůdců ihned rozjel spolupráci s komunisty a mezi potenciálními koaličními po volbách zmínil také „marťany“. Protože však marťané nekandidují, nynější předseda ČSSD stejně jako jeho nástupci se budou muset bez malých zelených mužíčků obejít. Ale, jak víme, spokojí se s velkými červenými. Nic jiného totiž nezbude šéfovi ČSSD, který nebude chtít skončit v propadlišti dějin. Aritmetika volebních výsledků je neúprosná. Možná by to mohl změnit jiný volební zákon. Ale na ten si ještě počkáme.

Nicméně ještě ke Špidlovi. Jeho pokus stylu kamikadze zabránit komunistům v posílení politických pozic a v cestě do vládní koalice ( byť zastřené) a ke skutečně hmatatelnému podílu na moci byl úspěšný. Komunisté nejsou otevřenou ani skrytou částí vládní koalice doposud. Po volbách, ať už těchto nebo příštích, se to může změnit. Ale Špidlovi se tento stav podařilo za cenu vlastního politického sebezničení posunout o mnoho let.

Je podle mého názoru velká škoda, že veřejnost tento jeho boj a jeho výsledek nikdy dostatečně neocenila. Lidé ocení spíše toho, kdo má dobré PR a marketing než toho, kdo jedná opravdu čestně a za kým stojí hmatatelné pozitivní výsledky.

Vladimír Špidla je jistě donkichot, ale donkichot, který si zaslouží naši úctu bez ohledu zda vstup komunistů do vládní koalice považujeme za katastrofu či nikoli. Je totiž málo politiků u nás, kteří by tak pevně stáli na svých morálních a politických zásadách  a kteří by byli ochotni tak pevně držet slib daný občanům.