- Rubrika

Velcí jezdci minulosti Formule 1, díl 2: Jack Brabham

7.9.2009

Jack Brabham, trojnásobný mistr světa F1 (1959,1960 a 1966) a mistr světa F2 1960.

Trojnásobný mistr světa formule 1 Jack Brabham se narodil v roce 1926.

Závodit začal počátkem 50.let. V roce 1954 se zúčastnil Velkých cen Austrálie a Nového Zélandu. O rok později přišel do Evropy. Jeho výsledky dlouho představovaly průměr. Až do konce roku 1958 na sebe jen párkrát upozornil. V Monaku 1957 se pár kol před koncem prodral na třetí místo, ale pak musel kvůli technickým potížím odstoupit. Nakonec však byl klasifikován jako šestý. O rok později byl ve stejném závodě úspěšnější, když se mu podařilo obsadit čtvrté místo. Ve stejné sezóně dosáhl také dvou druhých míst v nemistrovských závodech 200 mil Aintree a v Glover Trophy. Díky bodům z Monaka skončil v celkové klasifikaci osmnáctý. Jezdil ve voze Cooper. Tato značka se však již přiblížila světové špičce, Stirling Moss vyhrál za volantem Cooperu úvodní závod šampionátu v Argentině a Maurice Trintignant následující Velkou cenu Monaka, právě tu, která přinesla dílčí úspěch úspěch Brabhamovi. Velmi dobře si s vozem této značky vedl také brit italského původu Roy Salvadori, který skončil v celkové klasifikaci šampionátu čtvrtý. Trintignant byl sedmý. Brabhamovo osmnácté místo tedy bylo ve stínu jeho výkonnějších kolegů.

V následujícím roce se všechno změnilo. Cooper se stal nejlepším závodním vozem sezóny. Zčásti díky tomu, že ze šampionátu odstoupil Vanwall, vítěz klasifikace značek roku 1958 a zčásti díky chybám značky Ferrari, jejíž majitel a vládce, legendární a geniální, avšak tvrdohlavý, až příliš dominantní a konzervativní Enzo Ferrari trval na koncepci auta s motorem vpředu. Pozdě si uvědomil, že toto schéma je neudržitelné. Coopery s motorem vzadu byly lepší než jeho rudé vozy.


_
Navíc v týmu Ferrari nepanovaly asi v oné době ani úplně ideální mezilidské vztahy. Commendatore byl příliš silnou a příliš dominantní osobností a jezdci F1 byli pochopitelně také výraznými individualitami a netoužili se submisivně podřizovat. Tím spíš, že v té době viděli, že ne vždy se taková podřízenost vyplatí. V roce 1956 měli před posledním závodem sezóny dva jezdci Ferrariho týmu šanci vyhrát titul. Fangio a Collins. Collins ovšem musel  vyhrát a Fangio nesměl bodovat. Fangio ze závodu odpadl, Collins se držel na jednom z předních míst. Stále měl teoretickou šanci na titul. Ovšem Ferrari rozkázal povolat Collinse do depa dal pokyn, aby brit Fangiovi, který byl jedničkou týmu, předal svůj vůz. Pro mladého Collinse to bylo bezpochyby zklamání, ale respektoval pokyn a vůz Fangiovi předal. Tím ztratil šanci na titul. Řekl prý tehdy: „Ale vždyť mám ještě před sebou spoustu času. Bylo mu pětadvacet. Jenže to byl omyl. O dva roky později se zabil na Velké ceně Německa a jeho talent zůstal nedoceněn.

Konflikty roku 1959 vyvrcholily odchodem Jeana Behry od týmu. Koneckonců po sezóně odešel i Tony Brooks, který patřil k uchazečům o titul mistra světa.

Co způsobilo výkonnostní skok Jacka Brabhama, není jisté, zřejmě to souviselo i s jeho postavením v továrním týmu, kde byl jedničkou. Jeho velký soupeř a v té době podle odborníků úplně nejlepší jezdec F1 Stirling Moss startoval rovněž ve většině závodů s vozem Cooper, ale soukromého týmu Walker racing team. Je otázka, zda soukromé vozy byly připraveny na stejné úrovni jako tovární. Navíc několik závodů absolvoval také na nespolehlivém stroji BRM, což pro něj znamenalo bodovou ztrátu v celkovém hodnocení. Moss i z tohoto vozu dokázal vytěžit maximum a v Británii dojel druhý za Brabhamem. Brabham vyhrál předtím v Monaku díky dobrým umístěním z dalších závodů vedl šampionát. Když se Moss  a jeho soukromý tým vrátil ke Cooperu, přineslo mu to dva triumfy v Portugalsku a Itálii , což z něj učinilo hlavního soupeře Jacka Brabhama v boji o titul.

Před posledním závodem měl Australan 31 bodů, Stirling Moss 25,5 a Tony Brooks 23 bodů. Šanci měl zejména Moss, kterému stačilo v případě Brabhamova neúspěchu i druhé místo. Brooks musel vyhrát. Jenže ani jedno ani druhé se nestalo. Brabham celý závod spolehlivě vedl. V posledním kole zpomalil a předstihli ho hned tři jezdci. Avšak do cíle si dojel pro titul šampióna. Závod vyhrál Bruce McLaren( Cooper) před Mauricem Trintignantem ( rovněž na Cooperu) a neúspěšným kandidátem na titul Tony Brooksem.

V roce 1960 byl začátek ve znamení vítěze posledního závodu sezóny předcházející. McLaren vyhrál úvodní match v Argentině a vedl šampionát. Vedení si upevnil dobrými umístěními v dalších závodech. Pak ovšem Brabham vyhrál pět po sobě jdoucích závodů a před závěrečnými velkými cenami v Itálii a v USA vedl o sedm bodů před svým týmovým kolegou McLarenem. Velkou cenu Itálie se ovšem britské týmy rozhodly bojkotovat a mistrem světa se tak předčasně stal Brabham.

Celkově v roce 1960 neměl tým Cooper konkurenci. Dvou vítězství dosáhla značka Lotus díky závodnickému umění Stirlinga Mosse a v Itálii, kde jiné špičkové týmy nestartovaly, získal snadné vítězství Ferrari. Lotus se ovšem mezi špičkou teprve etabloval, na titul ani zdaleka neměl. Brabham vyhrál v roce 1960 ještě jeden světový šampionát – mistrovství světa vozů formule 2. Toto mistrovství však nemělo pokračování a dnes už o tomto šampionátu často nemají ponětí ani někteří historici automobilových závodů.

Jedním z důvodů, proč Cooper tak snadno převálcoval konkurenci, však mohlo být i to, že ostatní zbrojili na následující ročník, který přinesl změnu předpisů, především snížení objemu motorů. Rok 1961 zaskočil značku Cooper poněkud nepřipravenou. Stupně vítězů tentokrát obsazoval Ferrari, jemuž sekundoval Lotus a zčásti i Porsche díky mladému talentovanému

Danu Gurneyovi. McLaren skončil v celkové klasifikaci sedmý, Brabham až jedenáctý.

Australan tým, který pospával, opustil na konci roku a založil si vlastní stáj. Nejprve bez většího úspěchu nasazoval Lotusy, ale v průběhu roku vyvinul a nasadil vlastní vozy.

V celkové klasifikaci obsadil deváté místo, což pro dvojnásobného šampióna nebyl závratný úspěch.

V roce 1963 získal pro tým amerického jezdce Dana Gurneyho a brzy se ukázalo, že američan je lepším jezdcem než Brabham. Byl lepší v trénincích i závodech. V letech 1963-1965 skončil v celkové klasifikaci vždy před majitelem týmu. Brabhama mnozí začali odepisovat a mluvili o tom, že je už starý. V dubnu roku 1966 oslavil 40. narozeniny, přesto se nechtěl kokpitu závodního vozu vzdát. Vůbec celkově patří období 1961-1965 k méně úspěšným v Brabhamově  kariéře.

Protože řeči o tom, že Brabham je starý, sílily, rozhodl se Jack, že je zesměšní. Přišel na start v převleku za starce, v ruce hůlku. Tímto vtipným kouskem si získal sympatie diváků a brzy měl zesměšnit ty, kdo ho posílali do starého železa.

Před sezónou 1966 se událo několik změn. V prvé řadě došlo ke změně předpisů. Objem motorů vozů F1 se zdvojnásobil. Brabham získal pro svůj tým australské motory Repco. Ukázalo se to být skvělou volbou. Repco byl totiž jediný výrobce, který se na změnu předpisů připravil. Kromě Brabhama všechny ostatní týmy laborovaly a nebyly schopny se se změnou vyrovnat.  Ještě podstatnější však bylo, že odešel Dan Guiney, který šéfa zastiňoval. Američan si založil vlastní tým.

Čtyřicetiletý veterán tak měl nejlepší vůz sezóny s jednoznačně nejlepším motorem a volnou cestu k titulu mistra světa. Nezaváhal, vyhrál čtyři závody za sebou- VC Holandska, Francie, Británie, Německa a zajistil si v pohodě titul, zatímco jeho soupeři bojovali spíše se svými vozy než s ostatními jezdci.

Úspěch doplnila stájová dvojka Brabhamu Denny Hulme, třicetiletý jezdec z Nového Zélandu, kterému se podařilo obsadit celkové čtvrté místo. Žádný závod ale nevyhrál a byl ve stínu svého šéfa. Nepředpokládalo se tedy, že by jej mohl nějak výrazně ohrozit. Bylo tedy pravděpodobné, že Brabham vyhraje i přští šampionát. Starý Jack v interview, která poskytoval, hovořil o tom, že chce zaútočit na rekord J.M.Fangia, kterému se podařilo vyhrát pět titulů mistra světa. A nezdálo se to nereálné. Tři tituly mistra světa už měl, čtvrtý se zdál na cestě ( nejevilo se pravděpodobné, že by konkurence tak rychle smazala náskok Repca a Brabhamu) a Hulme nevypadal nebezpečně. Sezónu 1966 absolvoval ve stínu svého staršího stájového kolegy a šéfa a zdálo se, že je s touto rolí smířený.

Jenže v roce 1967 Brabham sice opravdu vyhrál šampionát, ale pouze jako značka. Tým získal hned dvě první místa v celkové klasifikaci. Jenže „dědek“ Jack byl až druhý. Co se stalo?

Podceňovaný Hulme se prosadil spolehlivostí. Pravidelně bodoval, dvě velké ceny dokonce vyhrál- v Monaku a v Německu a najednou měl před týmovým šéfem velký náskok, který nebylo tak snadné umazat. Navíc se zlepšily i jiné týmy. Lotus získal motory Ford Cosworth a rázem se stal nejrychlejším autem v závodním poli, což umocnilo i mistrovství tehdy vůbec nejlepšího jezdce F1 Jima Clarka. Teoretickou šanci na titul měl i jezdec Ferrari Chris Amon, který prokazoval talent a poměrně překvapivou vyzrálost. Brabham tedy nemohl Hulma zpomalit. Mohlo by to ohrozit úspěch týmu. Vyhrát jako jezdec bezpochyby chtěl, ale pokud vyhrál jezdec týmu Brabham bylo to pořád lepší než kdyby „dědek“ svojí touhou po vítězství šampionát daroval někomu jinému.


_
Po Velké ceně Itálie už bylo jasné, že mistrem světa bude jezdec za volantem Brabhamu, ale to už měl Hulme obtížně dostižitelný náskok. Před poslední Velkou cenou Mexika vedl Hulme, ale Brabham se ještě mohl stát mistrem světa, musel však vyhrát. Když týmová dvojka Hulme přišla za šéfem a ptala se ho, jak má jet, Brabham údajně sportovně odpověděl: Jeď, jak chceš a otevřel tím Hulmovi cestu k titulu. Není jasné, zda to tak opravdu bylo. Možná je to jen historka, která byla vymyšlena za účelem dokladování sportovního charakteru trojnásobného mistra světa. Brabham se mohl stát šampiónem jen v případě vítězství, to však nebylo nejpravděpodobnější. Clark byl jasným favoritem závodu a tyto předpoklady nakonec také splnil. Brabham dojel druhý. Hulme slavil titul. Naděje, že by Brabham dostihl slavného argentinského jezdce v počtu titulů, se snižovala.

Rok 1968 přinesl týmu vesměs neúspěchy. Tentokrát to byl tým Brabham, kdo usnul na vavřínech. Spolehlivost motorů Repco se navíc někam vytratila. Z týmu odešel Hulme, s nímž Brabham byl schopen hrát alespoň vyrovnanou partii a přišel Jochen Rindt, mladý talentovaný Rakušan, který sice ještě žádný závod formule 1 nevyhrál, ale několikrát k tomu měl velmi blízko a prokázal, že je stejně rychlý jako ti nejlepší.

Opakovala se historie s Danem Gurneyem. Brabham Rindtovi nestačil. Zatímco Rakušan patřil k nejrychlejším alespoň v tréninku a dvakrát vyhrál kvalifikaci a pokud by se konal šampionát v tréninkových jízdách podle stejného klíče jako tehdy mistrovství světa regulérní, skončil by na druhém místě za Chrisem Amonem, Australan se potácel vzadu mezi druhořadými jezdci. Není divu, že po sezóně opustil tým jak Rindt tak motory Repco, které nestačily už na konkurenci. Sešup dolů byl nečekaně rychlý a přirozeně také drsný.

V roce 1969 se tým rozhodl koupit motory Ford Cosworth, které se ukázaly být nejlepšími motory té doby. Bylo to šťastné rozhodnutí. Z hlediska výsledků týmu bylo podobně šťastným rozhodnutím angažmá Jackyho Ickxe, mladého nadějného Belgičana, který v roce 1968 patřil k aspirantům na titul mistra světa. Z hlediska závodnické kariéry samotného šéfa týmu ( a o tu mu šlo především) to však šťastné rozhodnutí nebylo. Belgičan byl o hodně lepší a opakovala se historie s Danem Gurneyem a Jochenem Rindtem. Zpočátku se týmu tak výrazně nedařilo, když se však Jack Brabham zranil, Jacky Ickx začal dostávat nejlepší materál a dočasně postoupil na místo jedničky v týmu. Najednou byl schopen konkurovat Jackiemu Stewartovi, který předtím suverénně dominoval. Kdyby dostal plnou podporu týmu od začátku, možná by Stewart neměl cestu za mistrovským titulem tak snadnou. Ale to jsou spekulace.

Ickx po sezóně odešel a Brabham si dal záležet, aby na jeho místo už nepřijal žádného špičkového jezdce. Teď už jej odepisovali všichni. Ale on ještě jednou ukázal, že stále zůstává výborným pilotem. Vyhrál úvodní Velkou cenu Jižní Afriky a v dalších závodech roku se pak pravidelně objevoval vepředu. Dosáhl ještě dvou druhých a jednoho třetího místa. Pětkrát zajel nejrychlejší kolo v závodě. V celkové klasifikaci skončil pátý. V tom okamžiku se rozhodl skončit, protože pochopil, že svoji sbírku tří mistrovských titulů už nerozšíří. Prodal svůj tým a vrátil se do Austrálie.