- Rubrika

Velcí jezdci minulosti Formule 1, díl 1: Graham Hill

28.8.2009

Graham Hill (1929 Londýn – Hampstead, zemřel 1975 Londýn). Dvojnásobný mistr světa F1 a trojnásobný vícemistr. Dosud jediný pilot, kterému se podařilo vyhrát titul mistra světa formule 1(1962,1968), 500 mil Indianapolis (1966) a 24h Le Mans (1972).

Závodit začal poměrně pozdě. Až v 25 letech poté, co se vrátil z vojny, kde sloužil jako mechanik ve strojovně na lodi Královského námořnictva. Závodníka s tak pozdním startem mezi špičkou dnes už neuvidíme.  Tehdy však byla jiná doba a ač nebyl Graham Hill považován za přírodní talent, ale spíše za závodícího mechanika s ohromným technickým citem pro vůz, vystoupal během krátké doby po příčkách nižších formulí až do F 1. Jeho prvním závodem v F1 byla Glover Trophy v dubnu 1958. Tento závod nebyl započítán do mistrovství a tak Hillovým debutem v šampionátu byla až Velká cena Monaka o měsíc později. Oba vozy absolvoval v týmu Lotus, za nějž závodil až do konce sezóny 1959.  Nejlepším výsledkem bylo 5.místo v International Trophy v Silverstone V roce 1959 a 6.místo na Velké ceně Itálie 1958.

Protože s vozem Lotus nebyl spokojen, přešel v sezóně 1960 do týmu, s nímž měl být spojován nejen následujích sedm dlouhých sezón, ale který mu přinesl většinu vítězství a triumfů v F1, kterých Hill dosáhl. Byl to tým BRM.

Značka BRM existovala a zůčastňovala se závodů F1 už deset let, ale nedařilo se jí stabilně patřit do špičky. Vozy byly sice rychlé, ale jejich nespolehlivost se stala už příznačnou. Mnohokrát jely zelené vozy této značky na vedoucí pozici nebo na jednom z předních míst a téměř vždy odpadly. Koncem 50.let se však začalo blýskat na lepší časy. Jean Behra dosáhl dvou vítězství za volantem vozu této značky, avšak v závodech, které se nepočítaly do MS- V MS 1958 obsadil Harry Schell 5.příčku v konečném hodnocení a o rok později se BRM konečně dočkalo prvního vítězství v šampionátu díky Joakimu Bonnierovi ve Velké ceně Holandska.

Lotus měl za sebou jen matné výkony a častá odpadnutí. Jenže hned po změně stáje se zdálo, že to nebyla dobrá volba. BRM sice byl rychlý vůz, ale jeho nespolehlivost se nepodařilo odstranit. Naproti tomu Lotus dokázal v roce 1960 poprvé konkurovat absolutní špičce.

Hill v letech 1960 a 1961 obsadil  15. a 13. místo v celkové klasifikaci MS. Největším úspěchem bylo třetí místo v Nizozemí 1960, ale vůbec nejlepší výkon a možná nejlepší výkon celé své kariéry podal Hill v Británii ve stejném roce. V tréninku zajel druhý nejlepší čas, na startu se ovšem propadl do hloubi pole a probíjel se dopředu. Díky bojovnosti a vytrvalosti se dostal až do vedení. Několik kol před koncem ho však vyřadila porucha motoru. Ve většině závodů v letech 1960-1961 mu v lepším výsledku zabránil právě výpadek techniky.

Rok 1962 však přinesl obrat. Zelené vozy BRM začaly předstihovat své soupeře tím, co byla předtím jejich hlavní slabina. Spolehlivostí. V Glover Trophy, kde se před čtyřmi lety poprvé objevil mezi absolutní špičkou, se Hillovi podařilo poprvé vyhrát závod formule 1. Vyhrál pak ještě jeden závod mimo šampionát a jeho sebedůvěra značně stoupla. V Nizozemí vyhrál toho roku svůj vůbec první závod započtený do šampionátu. Protože to byl první závod sezóny, zároveň to pro něj znamenalo vedení v průběžné klasifikaci. V Monaku se mohl triumf opakovat. Jenže mu několik kol před koncem odešel motor. Zdálo se, že se vrací staré chyby. Ale nebyla to pravda. Ve zbytku sezóny a po několik dalších let byl BRM nejspolehlivějším vozem celého závodního pole.


foto: en.wikipedia.org

Nejrychlejším jezdcem byl Jim Clark, kterého ale až příliš často vyřazovaly poruchy jeho Lotusu. V polovině sezóny, po Velké ceně Francie, byl Graham Hill na vedoucí pozici se 16 body před svým jmenovcem Philem Hillem (nebyli spolu v žádném probuzeneckém poměru), který měl bodů 14. Následovali McLaren ( 12 ), Gurney( 9 ) a Clark ( 9 ).

Vedení si Hill udržel i po následující Velké ceně Británie, kde dojel čtvrtý a Clark, který se projevil jako jeho hlavní konkurent vyhrál. Pak ovšem Hill kontroval dvěma triumfy v Německu a Itálii a svou šanci dobýt titul podstatně zvýšil. Nyní vedl s 37 body před druhým Bruce McLarenem s 22 body. Ten se však už díky bodovému systému, kdy se započítávalo jen 5 závodů do konečného hodnocení, mistrem stát nemohl.Paradoxně měl stále šanci třetí muž průběžné klasifikace Jim Clark, který měl o bod méně. Musel však vyhrát oba zbývající závody, a to bez ohledu na Hillovo umístění. Jenže byl ve vynikající formě a mohlo se mu to podařit. Velkou cenu USA Clark suverénně vyhrál. Pokud vyhraje i v Jižní Africe, posledním závodě sezóny, bude mistrem světa. A Clark byl opravdu nejrychelší. Získal postavení v čele startu díky nejlepšímu času v tréninku a v závodě suverénně vedl. Zajel dokonce i nejrychlejší kolo. Hill jezdil na druhém místě a mohl pouze doufat v zázrak. Celou sezónu vedl a teď mu titul unikal a on to nemohl ovlivnit.Skotský farmářský syn Jim Clark dokazoval, že je aktuálně nejlepším jezdcem závodního pole. Doslova drtil zbytek ostatní jezdce. Jenže osud byl proti němu. Z jeho vozu začal unikat olej a Clark musel několik kol před cílem vzdát závod a hořce prohrál vítězství i mistrovský titul. Díky spolehlivosti svého vozu si pro vítězství ve Velké ceně Jižní Afriky i pro titul mistra světa dojel Graham Hill. Zajímavé je, že Hill kandidoval v posledním závodě na titul celkem třikrát- v letech 1962, 1964 a 1968 . Vždy byl na vedoucí pozici a vždy se shodným ziskem 39 bodů. Dvakrát v tomto boji uspěl a v obou případech se mu povedlo vyhrát i poslední závod sezóny. Dvakrát stál proti němu v tomto souboji Jim Clark a v obou případech měl právě 30 bodů a musel vyhrát. A v obou těchto případech Clark vedl celý závod a pro technické potíže musel vedoucí pozici v závodě opustit.

Rok 1963 byl rokem Jima Clarka. Poněkud poklesla nespolehlivost jeho Lotusu a skot rozdrtil celou konkurenci. Vyhrál 7 z 10 závodů, jednou byl druhý a jednou třetí. Až do Sennových a Schumacherových časů nebude jezdec, který by se mu vyrovnal v míře, o kterou přesahuje ostatní. Hill byl asi jediným, kdo byl skotovi alespoň občas schopen konkurovat. Vyhrál v Monaku a USA, což jsou v této době závody, v nichž konstantně vítězí. Triumfy v USA získá ještě v letech 1964 a 1965 a v Monaku v letech 1964, 1965, 1968 a 1969.

V celkové klasifikaci se rozdělil o druhé a třetí místo se svým stájovým kolegou Richie Gintherem, který byl sice pomalejší, ale o něco častěji bodoval.

V roce 1964 se o titul světového šampióna rozvinul jeden z nejnapínavějších soubojů v historii. Po první polovině šampionátu vedl Jim Clark, který z pěti závodů třikrát vyhrál a dvakrát odstoupil z vedoucí pozice kvůli poruše motoru. Předpokládalo se, že titul obhájí. Hill byl sice jen o čtyři body nazpět, ale bylo očividné, že Clarkova forma je lepší a zdálo se, že mistrem bude on ve stejném dominantním stylu, jaký předvedl v předchozím roce. O třetí místo se dělili hned tři jezdci: Jack Brabham, Peter Arundell a Hillův stájový kolega Ginther. Všichni měli po 11 bodech. O 6.-7. příčku se dělili Dan Guiney a John Surtees, kteří měli právě 10 bodů každý. Zdálo se, že tito jezdci mají šance spíše teoretické.

Jenže se stalo něco, s čím nikdo nepočítal. Clarkův Lotus postihla série technických poruch, v jejímž důsledku skot čtyřikrát po sobě nebodoval. Naproti tomu stáj Ferrari zažila impozantní vzestup. Z následujících čtyř závodů rudé vozy z Maranella třikrát zvítězily. Teprve v USA je zastavil Graham Hill. Před posledním závodem v Mexiku měl Hill 39 bodů, Surtees z týmu Ferrari 34 bodů a až třetí byl Clark s 30 body. Teprve podruhé v historii tak byli o titul mistra světa před posledním mistrovským závodem hned tři uchazeči. Vladkovi tentokrát nestačilo vyhrát, i když to byla pro něj podmínka nutná. Hill nesměl skončit líp než čtvrtý a Surtees líp než třetí. Zdálo se , že největší šance má právě Hill. Jenže Surteesův stájový kolega Bandini Hilla vystrčil při kolizi z tratě a bezmocný Hill už mohl jen jako divák sledovat, jak se o titul perou jeho soupeři. Ještě však měl šanci. Stačilo, aby Clark byl nejlépe druhý a Surtees nejlépe třetí a Hill se mohl radovat. Závod pro něj tedy pokračoval, ovšem bez možnosti, aby on mohl cokoli ovlivnit.

Mimochodem, dodnes není jasné, zda kolize Bandiniho a Hilla, kterou zavinil italský jezdec Ferrari, byla běžnou kolizí, k jakým v závodech dochází, nebo ital vyřadil ze hry soupeře svého stájového kolegy záměrně. Druhá možnost se mi zdá pravděpodobnější. Nicméně Hill zachoval pravý anglický klid a k vánocům jako dárek poslal Bandinimu knihu „Jak se naučím řídit auto“

Jenže Clark vedl a mířil k obhajobě mistrovského titulu. Zdálo se, že italův nesportovní tah ( pokud to nebyla skutečná nehoda) byl zbytečný. Do konce závodu už zbývaly jen dvě kola a v čele byl stále Clark. Za ním jezdili Gurney a Bandini. Surtees byl až čtvrtý. Na titul potřeboval ale druhé místo. V tuto chvíli se už loučil s vidinou titulu. Pak ovšem se zopakovala situace z roku 1962. Clarka postihl únik oleje a musel přepustit vedení Danu Gurneyovi. Stále byl ovšem druhý. V tuto chvíli to vypadalo na vítězství Hilla. Angličan se mohl opatrně radovat. Tento vývoj pro něho znamenal titul. Jenže Clark nakonec v posledním kole definitivně musel odstoupit. Gurney v čele, druhý Bandini, třetí Surtees. Surtees potřeboval na zisk titulu druhé místo. A pár set metrů před cílem Bandini zpomalil a pustil před sebe Surteese. Mistrem světa se tak stal Surtees. Clark i Hill mohli mít pocit křivdy. Clark byl nejrychlejším jezdcem ze všech, ovšem o titul ho připravily technické potíže a Hilla o něj zase připravila shoda okolností a ne úplně sportovní chování konkurence.

Rok 1965 byl zase rokem Clarkovým. Vyhrál šest velkých cen za sebou a tak si předčasně zajistil titul. Hill zůstal jeho největším konkurentem. Je to vidět na počtu postavení v čele startu. Clark 6, Hill 4. Nikdo jiný nejlepší tréninkový čas nevybojoval.

Potřetí za sebou se stal Hill vicemistrem světa a potřetí za sebou vyhrál právě dva závody šampionátu – Monako a Watkins Glen ( okruh, kde se jezdila VC USA). Byla to udivující pravidelnost.

Rok 1966 však přinesl změnu předpisů, podle nichž se závody královské formule jezdily. BRM se na tuto změnu připravil nedostatečně. Hill skončil v šampionátu až pátý a nepovedlo se mu vyhrát žádný závod F1, dokonce ani mimo šampionát ne.

Dokázal však cosi jiného, a to ve své době velmi udivujícího. Vyhrál závod 500 mil Indianapolis jako první nováček v historii. Pro sedmatřicetiletého Hilla to byl začátek jeho zkušeností s americkou formulí, která byla odlišná od evropské. Víc než třicet let žádný Evropan  v americké formuli neuspěl. Dokonce i slavní jezdci propadli. Až Clark dokázal, že to může být jinak. V roce 1963 dojel druhý a o dva roky později vyhrál.To přilákalo na start v roce 1966 další evropské jezdce- Jackieho Stewarta a Grahama Hilla. Hill při svém entrée zpočátku nijak neoslňoval a v kvalifikaci vyjel až 15. místo, což se nedalo považovat za předzvěst výborného výsledku a vítězství už vůbec ne.

Dlouho vedl Stewart, který v Indy byl rovněž debutantem, ale deset kol před cílem odstoupil pro technickou poruchu. Do vedení se dostal naprosto nečekaně Hill, který také vyhrál. Údajně se na jeho vítězství podepsala také neuvěřitelná chyba Colina Chapmana, který se domníval, že Clark vede ( ve skutečnosti jel 2.) a tak místo, aby ho vybudil k lepšímu výkonu a předstižení Hilla, dával mu pokyny, aby zpomalil a hlídal vítězství.

Ať tak či onak, Hill vyhrál a stal se hrdinou Indy.

V roce 1967 se zdálo, že BRM se hned tak nevzpamatuje ze změny pravidel a tak Hill podruhé v kariéře změnil stáj. Vrátil se zpátky do Lotusu, z něhož před lety odešel.

Tam však byl jedničkou Clark a tak se angličan musel spokojit až s pozicí druhého jezdce. Vedl si však vcelku úspěšně  a v celkové klasifikaci skončil šestý. Žádný závod F1 se mu sice ani v tomto roce vyhrát nepodařilo, ale získal tři nejlepší kvalifikační časy a v několika velkých cenách jezdil v čele.

Rok 1968 začal dvojitým vítězstvím Lotusu v Jižní Africe. Clark vyhrál, Hill dojel druhý a zdálo se, že pokud by takto dopadl šampionát, mohl být Hill spokojen. Clark byl aktuálně nejlepším jezdcem světa, měl v týmu výlučné postavení a druhé místo bylo maximem, s nímž mohl angličan počítat, vyjma situací, kdy postihly skota potíže s technikou auta. Předpokládalo se, že právě Clark vyhraje svůj třetí titul. Možná by se to i stalo, ale pak přišla šokující zpráva. Clark zahynul v závodě formule 2 na Hockenheimu.

Do pozice stájové jedničky se tak posunul Hill. Právě on měl nyní jet na titul. Zpočátku toto zadání naplňoval. Vyhrál ve Španělsku a v Monaku. Zdálo se, že už ho nic neohrozí. Jenže pak měl nečekaný výpadek. Čtyři závody v řadě nebodoval. Zdálo se, že boj o titul je otevřený. Stewart, Ickx, Hulme, Amon, Rodriguez, Beltoise, Siffert, Rindt, ti všichni si mohli dělat více nebo méně reálné naděje na dosažení titulu světového šampióna.

Pak si trochu napravil reputaci v Německu, kde dojel druhý za Stewartem, ale stále byl boj o titul velmi napínavý. Postupně z kohorty bojovníků vykrystalizovali čtyři reální kandidáti. Hill, Ickx, Stewart a Hulme. Ostatní rychle s touto skupinou ztráceli kontakt a šanci.

Po Kanadě vedli společně Hill a Hulme s 33 body, Stewart a Ickx měli po 27 bodech. Drama spělo do finále. V následující, předposlední, VC ve Watkins Glen z uchazečů o titul vypadl Ickx. Hill vedl. Potřetí se dostal do finále boje o mistra světa a potřetí se stejným bodovým ziskem. Měl 39 bodů. Stewart měl o 3 méně a reálnou šanci. Naproti tomu Hulme potřeboval vyhrát a to by ještě Hill nesměl skončit lépe než pátý.

Nakonec však oba jeho soupeři odpadli a Hill vyhrál titul stejným způsobem jako ten první. Rovněž triumfoval v posledním závodě.

V roce 1969 do Lotusu přibyl Hillovi silný soupeř. Rakušan Jochen Rindt. Zpočátku byl brit úspěšnější. Vyhrál v Monaku, pravidelněji bodoval, zatímco Rindt jezdil častěji v čele, ale častěji odpadal. Dvojice Hill-Rindt byla poměrně vyrovnaná. Zkušenost a rozvaha na jedné straně a rychlost adravost na druhé. Pak se ovšem Hill těžce zranil při Velké ceně USA, své oblíbené velké ceně ve Watkins Glen. Poležel si řadu týdnů v nemocnici a zdá se, že po tomto zranění se už nikdy nedostal do bývalé formy. Vyhrál sice ještě jeden závod F1 – International Trophy v Silverstone v roce 1971 a navíc završil „trojkorunu“ tří nejvýznamnějších triumfů světa automobilových závodů vítězstvím v Le Mans 1972 společně s Pescarolem, ale to už byla labutí píseň. Hillovi už bylo hodně přes čtyřicet, stárnul. Jeho snaha za každou cenu zůstat za volantem závodního vozu, přestože už byl stínem sebe sama, onoho dřívějšího velkého jezdce budila smíšené pocity. Žádná špičková stáj o něho už neměla zájem, vzdor dvěma titulům světového šampióna. Nakonec o něj neměla zájem vůbec žádná stáj, ano taková, která měla do špičky daleko. Hill se však nevzdal. Založil si stáj vlastní. Tak vydržel v dvojjediné roli jezdce a vlastníka stáje do svých 46 let. To už patřil v F1 ke komparsu. Právě Hill a poměrně nedůstojný konec jeho kariéry, kdy dvojnásobný šampión byl mnohdy rád, když se mu povedlo se do závodu vůbec kvalifikovat, vedl jako negativní příklad řadu mistrů světa na konci 70. let k předčasnému ukončení závodní dráhy na vrcholu kariéry. Během let 1979-1981 skončilo ve věku 30-34 let ( což je pro jezdce věk vrcholu kariéry) svoji závodní dráhu. 3 z nich se pokusili později vrátit, z toho jeden úspěšně.

V roce 1975 se tedy rozhodl Hill ukončit svoje účinkování v F1 v roli jezdce a soustředit se na vedení své stáje. Našel si nadějného nástupce, mladého angličana Tonyho Brise, který prokázal značný talent.

V roce 1975, ironicky pár měsíců poté co závodnickou přilbu pověsil na hřebík, zahynul Hill spolu s Brisem při letecké nehodě. Jeho stáj Embassy Hill krátce nato zanikla.