- Rubrika

Včera mi zabili dceru

29.10.2008

Jdu právě na nákup do naší samoobsluhy. Už ode dveří si všimnu postavy, celé zahalené v černých látkách.

„Včera mi zabili dceru,“ skoro šeptá paní v černém jiné slečně. Slečna tiše přikývne. Už to taky ví. „Upřímnou soustrast.“ Ale paní v černém nechce ukončit hovor. Šeptá, že už musí s někým mluvit. Že to nevydrží. I já vím, co se stalo. Její dcera je z mojí školy… Tedy byla. Mnoho ročníků pode mnou. Ale znala jsem ji od vidění. Dneska byla na škole černá vlajka. Značka smrti.

„A víte co,“ paní v černém zadržuje pláč „Ležela o pět metrů dál, než kde vstoupila na přechod!!!“ Pohyb v celé samoobsluze se zastavil. Všichni, kteří koukali do regálů, koukali dál, ale ani se nepohnuli. Ani já jsem se neodvážila zvednout oči. Co bych měla říct?!

„Rozhlídla se, ale asi málo. Spěchala domů,“ paní se odmlčela. „Řekla jsem jí, ať se vrátí do pěti.“ Další odmlka. „Byly s ní kamarádky. Chuděrky. Byly u toho, když mi zabili dceru!“

Já vím. Já vím! Byla toho plná škola. Dvě holky z její třídy probrečely celý den na chodbě. A pak už celá škola věděla přesně, co se stalo. Lenka měla být za pět minut doma. Dvouproudá, jednosměrná silnice před jejím domem je chvílemi nepřehledná. Prý jí první auto zastavilo, tak se Lenka rozběhla, ale už si nestihla uvědomit, že v druhém proudu auto nebrzdí.

„Kdyby nespěchala domů,“ paní v černém pořád stěží přemáhá pláč, „mohla jsem jí říct, ať přijde v šest! Moje dcera mohla ještě přijít domů…“ Slečna postávající s paní ji bere za rameno. „Doprovodím vás domů.“ A už obě odcházejí. Celá samoobsluha ještě sleduje obě ženy, jak procházejí za výlohami. Pak se život opět rozběhne, lidé začnou vybírat a pokladní zase markuje zboží. I když každý myslí na něco jiného než na ovoce či těstoviny, co vybírá. Každý z těch lidí v samoobsluze si uvědomil, jak jsou životy jejich blízkých cenné a přesto nevyzpytatelné…