- Rubrika

To, co jiní nevidí

18.11.2009

Stačí alespoň na chvíli zpomalit a už uvidíte věci, o kterých jste neměli ani zdání…

Seděl na lavičce a svýma kalně šedýma očima zíral před sebe. Prsty se mu chvěli a koutky úst mu cukaly jakoby do úsměvu, ale z jeho tváře čišel spíše strach a nerozhodná nevědomost. V rukou třímal plnící pero. Očividně velmi staré, velmi opsané, velmi důležité. Oproti letnímu teplému večeru měl na sobě onošený tmavý kabát, dlouhé černé džínové kalhoty a prošlapané tenisky. Poměrně krátké, prošedivělé, ale husté vlasy se mu občas kvůli větru líně posunuly na hlavě. Jeho tvář křižovaly takové ty vrásky, které značí hrdého a odvážného, zkušeného člověka, ale které si teď poněkud neseděli s jeho nešťastným výrazem.

O několik laviček dál, naproti starci, seděl skoro podobný mladík. Oblečený v tmavém, ale letním oblečení a s výrazem, který jako by se odrážel z toho starcova. Pozoroval ho přinejmenším už několik chvil. Jediné, v čem se lišili bylo to pero.

Měsíc a hvězdy už pomáhali osvětlovat město pouličním lampám, jejichž světlné kužely se po několika metrech utápěli v šeru. Příroda parku podlehla noci stejně jako tichý rybník. Lidé tu nebyli už žádní, celé to bylo, jako kdyby na světě pro tuto chvíli existovali jen oni dva. Stařec a mladík. A já.

A najednou se v muži něco zlomilo a on vstal a pomalými, ale pevnými kroky šel ke starci. Snad i trávník byl v tu chvíli naplněný napětím. Mladík si přisedl na lavičku a potom se dlouho nic nedělo. Vypadalo to, jako by se báli prolomit to neskutečné ticho, vládnoucí v udusané, temné noci. Pak na sebe váhavě pohlédli. Ten nesmírně rozměrný strach, bojácnost, ta obrovská nerozhodnost, to všechno bylo najednou pryč. Jejich osobnosti se sloučily, jejich obavy se spojili v něco, čemu by oni řekli úleva, já v tom ale zahlédla něco mnohem většího. Snad důležitějšího. Mladík otevřel ústa, připraven promluvit, ale stařec mu do ruky rychle vtiskl nocí lesknoucí se pero a pokusil se o laskavý úsměv, přeplněný životem, ale to, co prozradily oči se nedalo popřít, to co si ani jeden z nich nechtěl přiznat bylo najednou zřejmé jako nikdy předtím.

Stařec sklopil hlavu, urovnal si kabát a pak zvedl své, životem zohavené tělo a odcházel vstříc městské noci. Muž se dlouho díval za ním, ale pak si vzpomněl na pero a prudce strhl pohled k němu. Otevřel uzávěr a vypadl z něj křehký bílý kousek papíru svítící do tmy. Rozroloval ho a četl, co tam bylo napsáno. A jeho velké slzy se začaly lesknout v kouzlu noci. Stejně jako ty starcovy. Nikdo se už neotočil, nkdo se už neohlédl. Oba věděli totéž. Něco, co si vybírá jenom osoby s pevným, těžkým srdcem a špatným, přesto laskavým osudem.

A mně najednou přišlo, že ta scéna odehrávající se před mýma očima, měla zůstat navždy zamčená v téhle noci a v duších pouze těchto dvou lidí. Lavička, na které jsem seděla jen o kousek dál než oni, byla tak stejná jako jejich, a přesto nesla osud psaný na úplně jiný banánový list a v úplně jiném století.

Pak se parkem prohnal slabý vítr, zašustil listím krásných stromů, zohýbal trávu a odletěl pryč spolu s neopakovatelnou atmosférou jevištního dramatu.