Svět podle Daliborka, portrét něžného nácka

„Poprvé jsem se o Daliborovi dozvěděl na YouTube. Úplně náhodou jsem narazil na videa holohlavého muže, který se oháněl vystřelovacím obuškem nebo poléval kečupem či fingoval podříznutí své matky…“ „Všechna ta videa ve mně vyvolávala znepokojení, ale zároveň to celé působilo tak komicky a místy až dojemně. Myslel jsem si dokonce ze začátku, že je to herec a že ty videa jsou myšlená jako parodie a byl jsem překvapen, když se ukázalo, že není“, říká Vít Klusák o hlavním protagonistovi svého nového dokumentárního počinu. Přiznává také, že ho na tomto muži zaujali i to, že navzdory předpokladům přemýšlí o tom, co se mu děje, co cítí, jak vnímá.

Tento filmový portrét sleduje zakomplexovaného 37 letého Dalibora, nacisty z Prostějova, který stále využívá služby mama hotelu a snaží se prosadit svými videy na internetu. Výčet toho, co nesnáší je poměrně obsáhlý – cikány, židy, pavouky, svojí práci, uprchlíky… I přesto všechno během sledování snímku máte pocit, že ten člověk má srdce a dokonce vám může být i sympatický. Velmi snadno se lze ztotožnit s názorem jeho matky Věry, který zde také zazní: „Vždyť on je hodnej, jen má blbý názory.“ V závěru může mít divák pocit, že jestli Dalibor něco skutečně nenávidí, tak je to sám sebe a ve všem kolem toho „být náckem“ se spíš tak trochu plácá. Pokaždé když jde totiž na skutečné lámání chleba, náš hrdina vždy volí mírnější řešení situace.

Nejsilnějším momentem se stala závěrečná scéna, ve které jsou 4 hlavní postavy dokumentu – Dalibor s přítelkyní Janou, mámou Věrou a jejím přítelem Vladimírem na výletě v Osvětimi. Dle slov tvůrců nešlo předvídat proběh událostí, ani jejich reakce. Ke konfrontace dojde v momentě, kdy Dalibor začne oponovat paní Liškové, přeživší dámě, která prošla holocaustem, a která na prohlídce vypráví své zážitky. V tu chvíli zasahuje i samotný režisér a rozjetého neonacistu usměrňuje.

Dokument vznikal během 45 dní v časovém horizontu dvou let a snaží se nejen odkrýt slupku jednoho nazi-šílence, ale i poukázat na to co si o jeho názorech myslí jeho nejbližší. Tvůrci také přiznávají, že získali k této kontroverzní osobě velice zvláštní vztah. Během dvou let se navzájem poměrně dobře poznali a dle jejich slov došlo ke spoustě vzájemných debat, kde se nebáli otevřeně oponovat jeho názorům.

Všechny postavy jsou reálné, svěřují se se svými neovlivněnými názory, nefigurují zde žádní herci i Daliborův byt, práce jsou autentické. To dělá z tohoto snímku dokumentární film. Nicméně způsob natáčení i režie pracují s postupy hraného filmu, což vizuálně přináší mnohem příjemnější formu zážitku, než klasický dokument.

I přesto, že na uvedení filmu na 52. ročníku KVIFFU byli pozváni všichni protagonisté, nikdo z nich se nakonec nezúčastnil. Sám Dalibor několikrát svůj postoj změnil ohledně své přítomnosti na uvedení snímku, nicméně došlo mu, že původní očekávání, že bude přijat jako filmová hvězda je zřejmě utopie a spíš by ho lidi vnímali jako nacistu.