- RubrikaNEWS

Skončila už hospodářská krize?

28.5.2010

Když se podíváme na současný vývoj české ekonomiky, naplní nás to optimismem. Vidíme, že trh práce se začíná obracet. Studenti snadněji shánějí brigády než před pár měsíci, firmy mají více zakázek, takže už zdaleka nepropouštějí jako před rokem, ba často naopak, ekonomika se vrátila k růstu, dokonce i mnohé sklárny, které zbankrotovaly, vstaly zase jako Fénix z popela a znovu fungují pod novou firmou, s novými a leckdy staronovými vlastníky.

I druhá nejsilnější strana podle momentálních preferencí se dívá na situaci na trhu práce s nezměrným optimismem. Alespoň soudě podle předvolební reklamy na tuto stranu, kde jsou nezaměstnaní vykresleni jako paraziti, na něž my ostatní musíme doplácet. Taková reklama snadno osloví ty, kdo mají jistou a dobře placenou práci či úspěšně podnikají, případně mají nějaký jiný zaručený příjem, např. od dobře vydělávajících rodičů. Naopak v těch, kterým hrozí, že se sami nedobrovolně zařadí mezi ony parazity, na něž musí ostatní, řádní členové společnosti doplácet, musí naopak taková reklama vyvolat odpor k zadavateli. Že ale tato reklama funguje a voliče neodpuzuje, je znakem dobré kondice  trhu práce. To je ukazatel nad všechny statistiky. Statistiky nemusejí vždy říkat pravdu, ať už z důvodů chyb metodologických či v důsledku záměrných úprav, ale fakt, že lidé cítí jistotu pokud jde o zaměstnání, přinejmenším ti, na něž se tato reklama obrací, je čímsi vypovídajícím téměř bezchybně.

Všechno vypadá tak příjemně a optimisticky. Zdá se, že budeme mít hezký, úspěšný rok. Budeme si muset koupit nové opasky, protože ty dosavadní nám budou praskat. O letošních vánocích uděláme zase další rekord ve spotřebě. Na  vozy Porsche, Ferrari a Lamborghini se budou v Čechách čekat pořadníky jako v době, jíž se na Moravě říká „za komančů“, se čekalo na Favorita. Tedy, čekat budou ti přece jen movitější z nás, pro běžné občany pojede 24 hodin denně linka v Mladé Boleslavi, z níž budou sjíždět Octavie a Superby, pro ty sociálně nejslabší budou aspoň Fabie. Na té lince budou ovšem pracovat výlučně zahraniční dělníci neboť pro Čechy bude monotónní práce u pásu za pouhých třicet tisíc měsíčně hluboko pod jejich úroveň.  Na dovolenou budeme létat do Karibiku a Pacifiku a jiné než značkové  oblečení kupovat nebudeme.

Tak to je všechno optimistické.

Bohužel realita, zdá se, bude velmi odlišná od onoho lákavého (i když jak pro koho, ekologové nejsou z raketově rostoucí spotřeby tak nadšení) obrázku.

Existují příznaky, naznačující, že se v brzké době budeme naopak muset uskrovňovat. Nebudeme kupovat nové opasky, vystačí nám ty staré, jen do nich budeme  muset udělat ještě jednu nebo dvě dírky, aby nám nepadaly kalhoty. Z čeho tak soudím?  Cožpak nevidím tu růžovou barvu blízké budoucnosti, která je všude ve vzduchu? Copak jsem tak naivní, abych věřil předvolební propagandě, která nás straší údajně gigantickým státním dluhem a brzkým bankrotem naší ekonomiky? Vždyť v ekonomických zprávách z Česka dneška je více růžové barvy než ve všech gay podnicích světa dohromady. Ani komunisté na vrcholu moci nebyli schopni slíbit tak zářivou budoucnost, jaká na nás vykukuje z ekonomických rubrik našich dnešních sdělovacích prostředků.

Tak předně: Propagandě samozřejmě nevěřím. Ne že by neexistoval žádný státní dluh anebo že by to nebyl potenciálně vážný problém, ale kdyby státní dluh byl největším problémem české ekonomiky, byli bychom mohli hned otvírat šampaňské na oslavu budoucí úžasné epochy našeho tloustnutí a bohatnutí.

Česká republika je samostatný stát, ovšem bez samostatné ekonomiky. Česká ekonomika je vysoce závislá na situaci ekonomiky světové, zejména evropské a především německé. Pokud jde o ekonomiku německou, s tou je ta naše provázaná snad víc než za Protektorátu Böhmen und Mären. Když se Německu daří, nám se vede o to víc, náš ekonomický boom doslova exploduje, stojí-li Německo, stojíme na místě rozpačitě  i my, klesá-li Německo, my se řítíme k zemi jako Udetovy stíhačky při střemhlavém letu. Pokud jde o německou ekonomiku, ta se sice nenachází v té nejhorší kondici, němci možná už nejsou tak pověstně pracovití jako se tradovalo dřív, jsou ale stále ještě disciplinovaní, šetrní a zodpovědní. Navíc mají v rámci Evropy a světa spíše nižší sociální rozdíly a velmi rozvinutý sociální stát. A obecně platí, že během světových krizí jsou země s nižšími sociálními rozdíly a více rozvinutou sociální politikou ve výhodě, protože vnitřní spotřeba neklesá tak dramaticky jako u zemí s většími sociálními rozdíly a méně tlustým sociálním státem. Také proto úder světové krize němci přestáli v relativně dobré kondici.

Jenže jsou tu problémy.

Ten první se jmenuje Řecko. Řecká krize se bezpochyby dotkne celé Evropy. Nyní se celá eurozóna skládá na pomoc této rozhazovačné a poživačné zemi, jejíž vedoucí činitelé falšovali statistiky, aby triumfovala prestiž nad ekonomikou a rozumem, ba samým pudem sebezáchovy, jejíž bývalá vláda dovedla masivně a populárně snížit daně, aniž by ovšem zavedla také adekvátní úsporná opatření. Není divu, že nejen němečtí daňoví poplatníci jsou rozhořčeni. Jeden německý deník uveřejnil satirický otevřený dopis Řekům, v níž je autoři ironicky nazývají „našimi nejdražšími přáteli“. A nejdražšími přáteli ostatních evropských národů Řekové také vskutku jsou. Vždyť jsou státem, který z evropských fondů vyčerpal suverénně nejvíc peněz, a nyní se přesto na ně musí celá eurozóna skládat. Peníze, které poplynou do záchrany Řecka, budou zákonitě chybět jinde. Přinejmenším Němci ovšem prakticky nemají jinou šanci, jejich banky se v této slunečné zemi příliš angažovaly, takže pokud nyní německý daňový poplatník nepřispěje na „fond solidarity s lidem Řecka“, hrozí mu, že bude muset svými daněmi sanovat v nemenší výši právě tyto banky. My se teoreticky můžeme radovat, že na rozdíl od Slováků nemusíme Řekům platit jejich fanfarónství a nákladný životní styl přímo, avšak je omyl, domnívat se, že nás se tento problém nedotkne. Dotkne, a to citelně. Vždyť země, které musejí Řecku nyní platit za nezodpovědnost a neschopnost jeho bývalých administrativ, jsou ty, které jsou hlavními odběrateli našeho zboží. Kdyby se pak Řecko doopravdy položilo, je to katastrofa pro celou eurozónu, a samozřejmě i pro nás. Evropská hospodářská pohroma je i naší pohromou, neboť my jsme jako malá otevřená ekonomika součástí Evropy, a pokud jde o Německo, naše provázanost s ním je větší než tušíme. Otevřenost ekonomiky znamená výhodu v dobrých časech, avšak bezbrannost v časech špatných větrů.

A navíc si musíme přát, aby Řekové zůstali pro Němce a ostatní Evropany „nejdražšími přáteli“ i nadále. Hovoří se o Španělech, Portugalcích, Italech a dokonce donedávna vysoce úspěšných Irech, kteří mají šance aspirovat v blízkém budoucnu na ironický titul „nejdražších přátel“ zbytku Evropy. Kdyby se tyto země tak přiblížily defaultu jako nyní Řecko, byla by to již pohroma spojenými silami sjednocující se Evropy zřejmě nezvládnutelná. Euro by skončilo jako komunismus.

Ale i když se žádný z černých a černějších scénářů nevyplní, problémů bude i tak dost. Nutnost skládat se na záruku Řecku bude znamenat, že peníze budou chybět jinde, a to ve vnitřní poptávce těch, kdo se za dluhy bohémských potomků Platónových budou zaručovat.

Teď, když tenhle článek píšu, přišla zrovna jobovka nad jobovky. Německo se rozhodlo, že sníží deficit státního rozpočtu už v tomto roce. Nebude tedy čekat na konec krize. Holt i Němcům peníze za současné situace docházejí. Co to znamená? Že konec krize se přinejmenším pro Německo oddálí. Možná se tam krize prohloubí ještě víc. Vzpomeňme na Maďarsko a na jeho smůlu, když vláda byla donucena k úsporám uprostřed světové hospodářské krize. Maďarsko málem padlo. Co se vlastně v zemi guláše a papriky stalo? U nás to bývá jednostranně vykládáno jako důsledek rozmařilosti tamější vlády. To je zčásti pravda, ale jen zčásti. FIDESZ během svého volebního období v letech 1998-2002 rozhazoval státní peníze po hrstech, nástupci FIDESZu pak museli dělat po jistou dobu totéž, jinak by se stali extrémně neoblíbenými a nikdo by je nevolil. Dnes se FIDESZ, který skutečně má na maďarských problémech velký kus viny, vrátil díky volbám zase k moci. Přesně podle zásady, že kdo krizi zaviní, ten je odměněn, kdo podíl viny nemá, ten musí platit.( To je obecný mechanismus krizí. Za krizi zaplatí vždycky nevinní.  Všimněme si, že ti, kdo na krizi nejvíce vydělají, jsou pravidelně těmi, kdo měli na jejím propuknutí podíl. To se týká v tomto daném případě oné krize, kterou stále ještě prožíváme, bank, ratingových agentur, ekonomických analytiků, jejichž moc roste a podobně.  V krizi bankrotují firmy a domácnosti. Jejich majetek pak levně skoupí ti, kdo mají peníze. Tedy i ti, kdo ty peníze vydělali těmi kšefty, které ke krizi vedli. ) Druhou stranou mince je ovšem mimořádně špatná daňová disciplína Maďarů. Zatímco v Německu a jiných evropských zemích je považován daňový únik za snad nejzavrženíhodnější trestný čin hned po pedofilii, v některých východoevropských státech a konkrétně právě v Maďarsku, jde o kavalírský delikt, něco, co sice může být soudně stíháno a možná čas od času také je, avšak co společnost nepovažuje za nijak odsouzeníhodné. To tak je do jisté míry i u nás, ale Maďarsko je specifikum. Velkou výhodou této země byla skutečnost, že komunisté zde od 60.let tolerovali drobné podnikání. Jenže právě proto se stalo pravidlem, že slušný maďarský živnostník daně neplatí nebo jen v minimální výši. Neplacení daní zde získalo status jakéhosi protestu proti komunistům. Ostatně proč platit peníze vlastizrádci Kádárovi? Bohužel, když se režim změnil, nezměnil se tento postoj a tohle byl další z kořenů průseru, do něhož Maďaři spadli.

Ale ani to by ještě všechno nevedlo do tak obrovské hloubky krize, jakou Maďarsko zažívalo a zažívá. Zasáhla nešťastná náhoda a mechanismus volebního ekonomického cyklu. Co to je? Jde o to, že každá demokratická vláda chce být znovu zvolena. To je pochopitelné. No a volby rozhoduje ekonomika. Proto také Bajnaj (dnes už bývalý maďarský krizový premiér) dostal v posledních maďarských volbách nabančeno ( obrazně řečeno ), proto také skončila kariéra Gordona Browna ve Velké Británii, proto komunistický bojůvkář z roku 1956 Gyula Horn nejspíš dodnes pláče, že vzal do vlády neoliberálního ekonoma Lájoše Bokrose ( ten na rozdíl od Orbána chtěl šetřit  a tak se stal nejnenáviděnějším mužem Maďarska, snad ani Chruščov nevzbuzoval v této zemi tolik nenávisti jako o 40 let později Bokros ), proto Rusové milují doopravdy ex-agenta KGB Putina, za jehož vlády šla poměrně prudce nahoru životní úroveň.

Takže všechny demokratické vlády potřebné úspory a bolestné reformy zavádějí poměrně krátce po volbách, aby před dalšími volbami bylo zase dobře. A když se blíží další volby, roztopí pod kotlem, aby se lokomotiva ekonomického růstu rozjela na maximální rychlost. Občas se přitom stane, že je přetopeno a kotel lokomotivy praskne. To je pak nářku, to je pak bolesti. Vlak se přitom zastaví úplně.

No a mechanismus volebního cyklu do maďarského problému zasáhl tak, že potřebné reformy bylo nutno odložit na dobu povolební, tedy na dobu po volbách 2006. Takže se konečně v roce 2007 začalo šetřit. Bylo to potřeba a všechno by možná dopadlo dobře a kolem roku 2009 by se zase roztápěl kotel. Jenže do maďarského úsporného balíčku vtrhla krize a souběh nutnosti nezvyšovat zadluženost, platit staré dluhy a světové krize, to byla ta pravá rozbuška, která poslala Maďary na kolena. Maďaři tedy měli smůlu, že začali šetřit právě v ten nejnešťastnější okamžik. Úspory státního rozpočtu totiž znamenají zpomalení ekonomického růstu, což za krize znamená prohloubení propadu.

Volební cyklus ovlivňuje i nás. A náš problém je v tom, že nás ovlivňuje více volebních cyklů než jenom jeden. Jednak ten náš, který právě prožíváme. A řekněme si na rovinu, že onen zdánlivý vzestup formy naší ekonomiky, onen prudce rostoucí počet pracovních míst, který kolem sebe všude vidíme, spadá zřejmě z velké části na vrub volebního cyklu. Teď, před volbami je třeba roztopit pod kotlem. A topí se a topí. Po volbách může být všechno jinak. Bude se šetřit, ať už tam bude Jirka, Péťa, Pavka, Mirek nebo jako figurka Spící Karlík. Topit pod kotlem se nebude. Topit se budou zato mnozí občané, a to v ekonomických problémech. A ti, kdo se už nyní topí v dluzích, těm není možno závidět, ti se nejspíš utopí.

Musíme se připravit, že se bude spořit a na další pokus lokomotivy o rychlostní rekord si počkáme až na příští předvolební období.

Mimochodem, víte, kdo ponese největší část nákladů úspor? Tak před volbami jsou dvě koncepce, obě navzájem v rozporu, ale nakonec to dopadne úplně stejně, ať už vyhraje kterákoliv z nich. Ta první koncepce, kterou tradičně předkládá ČSSD, počítá s tím, že hlavní část nákladů a největší stupeň utažení opasků se bude týkat občanů s nadstandardním příjmem a občanů vysloveně bohatých. Druhá koncepce, předkládaná Kalouskovou TOP09 ( kníže je jistě sympatický člověk, který umí mluvit a sympaticky spát, navíc má správný rodokmen a dobře vypadá, ne opravdu nic proti němu, já sám ho mám také rád, teď si budu možná maličko odporovat, ale je to jeden z mála politiků, o kterých se domnívám, že bych byl schopen si jich i lidsky vážit, nicméně, reálnou moc a vliv na politiku TOP09 zřejmě ve skutečnosti vůbec nemá, je to marketingová tvář Kalouskovy strany, nemám mu za zlé, že se k této roli propůjčil, bude mu letos 73 a opravdu nemá čas čekat 4 další roky, až dostane další šanci k tomu, aby hrál nějakou zajímavou roli ve hře jménem Politika ) se snaží o to, aby náklady úsporných programů zaplatili zejména chudí, tedy nezaměstnaní, důchodci  a lidé s nižšími platy.

Jenže obě výše předkládané koncepce mají své chyby. V případě té první jde o to, že ti opravdu bohatí, ať už se jedná o firmy či extrémně bohaté jednotlivce, jsou také velmi mobilní. Nemusejí čekat na to, až je někdo zdaní. Mohou se přesunout do daňových rájů, skrýt své peníze díky skvěle placeným právním a daňovým expertům před mocí výběrčích a užívat si svých peněz. Navíc je třeba říci, že do kategorie lidí s vysoce nadstandardním majetkem a příjmy patří sám Paroubek a jeho okolí. Sám předseda ČSSD v 90.letech úspěšně podnikal a nepochybně nahromadil tomu odpovídající majetek, pokud by v politice skončil, jeho příjmy, alespoň ty oficiální, by bezpochyby vyletěly prudce nahoru, neboť pomineme-li jeho manažerské schopnosti, které jsou na rozdíl od některých jeho kolegů-šéfů stran nepochybné, kontakty, které v politice nashromáždil, by pro soukromý sektor měly cenu zlata. Jeho nejbližší přátele a spolupracovníci také nepatří mezi žádné chudáky. Takže pokud by skutečně splnil po vítězných volbách Paroubek naděje chudých a obavy bohatých i „bohatých“ a stal se novodobým Robinem Hoodem, který bohatým bere a chudým dává, znamenalo by to, že by bral také sobě a svým přátelům. Je jistě možné, že „Robin“ Paroubek je natolik soucitný člověk, že by vskutku chtěl bohatým brát a chudým dávat. Ale že by byl až tak soucitný, že by chtěl brát i sám sobě a své družině, to už je něco, co ve mně vzbuzuje pochybnost.  Já očekávám pouze kosmetické změny. Patrně v případě Paroubkova vítězství dojde k jakémusi drobnému posunu směrem k nižšímu stupni degresivity daňového systému než je ta dosavadní,  reálné důchody budou asi klesat o maličko pomaleji než dosud, ale půjde spíš o kosmetické změny. Přesto Paroubek někoho podojí, ne proto, že je takový padouch, jak nám ho prodává marketing jeho politických oponentů, ale proto, že bude muset. Ten někdo budou střední vrstvy. Ty se těšit mnoho nemohou.

Pokud jde o Kalouskův plán podojit chudé, zdá se, že má větší šanci na úspěch než varianta č.1. Chudí nejsou tak mobilní, neodletí ze dne na den do Švýcarska či Monaka, kde si vyřídí trvalý pobyt a ukryli se tak před Kalouskem, ostatně by si tím nejspíš ani nepomohli.

Velká část chudých žije z transferových plateb. Jestliže se sníží objem transferů, ušetřilo by se, nemusely by se tak moc zvyšovat daně, rychleji by se splácel státní dluh, vše by vypadalo skvěle. Navíc mnoho nefachčenků by v případě přísnějších kritérií pro přiznávání dávek  a celkového snížení objemu těchto dávek zázračně rychle našlo práci a z nezaměstnaných by se stali překvapivě rychle zaměstnaní. No řekněte, není to ráj na zemi? Bohužel není.

Bohužel pro střední vrstvu chudým není tak moc co vzít.

Obdobnou politiku dělala Margaret Thatcherová v Británii v 80.letech. Objem vyplacených dávek se nijak nesnížil. Pouze putovaly z jedné  účetní kolonky do jiné účetní kolonky. Snížil se objem dávek pro nezaměstnané, prudce však narostl objem dávek pro pracující chudé. Určitou ekonomickou logiku taková opatření mají. Lidé, kteří jsou bez práce, začnou pracovat, jejich příjem se však nezvýší. Ekonomicky jsou na tom stejně jako v době, kdy byli nezaměstnaní. Navíc pracující člověk potřebuje více peněz než nepracující. Obvykle do práce dojíždí hromadnou dopravou, to stojí peníze. Musí se také slušněji oblékat, musí si také často kupovat pracovní oblečení a pracovní pomůcky ( nelze spoléhat na to, že každý zaměstnavatel to bude dávat zdarma, to jsou jeho náklady a ty on chce ušetřit). Stát, chce-li tyto lidi udržet mezi práceschopnými, nehladovějícími a bydlícími, bude jim muset dorovnávat jejich příjmy do jakéhosi přijatelného ještě minima. Navíc tvrdý postup vůči nezaměstnaným vede k poklesu submediánových mezd. Počet lidí, kterým stát bude vyplácet sociální dávky, tak paradoxně může vzrůst.Ale část příjmů do státního rozpočtu a do důchodových a sociálních fondů jde právě z mezd a platů. Jestliže se sníží platy, sníží se i tyto odvody. Stát si tedy sám sobě moc nepomůže. Ano, podnikatelům tím pomůže, zlevní jim pracovní sílu, zejména tu méně kvalifikovanou. Určitě vznikne více firem, které navíc budou snadněji shánět zaměstnance, to je nepochybně pozitivní. Ale dopad na státní rozpočet bude spíš negativní, alespoň v krátkodobém a střednědobém horizontu. Navíc je třeba říci, že dnes mají největší podíl na příjmech státního rozpočtu daně nepřímé, zejména DPH. Jenže když bude klesat spotřeba, bude klesat i objem vybraných daní. A chudší vrstvy populace mají větší sklon ke spotřebě než bohatší. Jestliže poklesnou příjmy chudších  lidí a jestliže se navíc zvýší počet chudých, bude to mít na příjmy státního rozpočtu další nepříznivý vliv. Jestliže se navíc i ti poměrně dobře situovaní občané začnou obávat více než dosud případné ztráty práce, sice to bude zvyšovat jejich výkonnost v zaměstnání i jejich poslušnost vůči zaměstnavateli, na druhé straně to bude omezovat jejich spotřebu. Budou více než dosud, jsou-li zodpovědní, ukládat peníze na horší časy. To bude mít zase další nepříznivý dopad na státní rozpočet. Na kom se bude stát prostřednictvím daní a dalších poplatků hojit? Stejná odpověď jako v prvním případě, budou to střední vrstvy. Ti mají ještě vždy něco, o co je možno je obrat, na druhé straně nemají mobilitu, která by jim tak snadno a bez problémů dovolila přesunout se do Karibiku či Švýcarských Alp. Takže ani v případě úspěšné realizace Kalouskova programu se těšit nemohou. Slunce, které zaplavuje ten půvabný videoklip s knížetem, bude svítit jen na některé, na ty, kteří na to mají.

A proč by se mělo vlastně po volbách šetřit? Ta základní odpověď je ta, že je to proto, aby se před dalšími volbami mohlo rozhazovat. Když se nyní šetřit nebude, nebude možno tak snadno utrácet státní peníze za nákup voličských hlasů v roce 2014. Když je to takto řečeno, asi si mnozí čtenáři vybaví předvolební mítink, na němž pěje slavný zpěvák, vystupuje slavný sportovec a náměstí je plné pochybných existencí, kteří více než o hudbu a usměvavé politiky se zajímají o pivo za dvě koruny a klobásu za pět, které jsou na mítinku za těchto výhodných cenových podmínek prodávány. Ale to je omyl. Stát sice přispívá stranám prostřednictvím legálních příspěvků i jinými způsoby, z nichž některé tak legální možná nejsou, i na tyto rozmařilé mítinky, avšak ten hlavní způsob nákupu voličských hlasů je jiný a mnohem dražší. Stát tím, že vytváří fiskální expanzi a hází peníze do kotle ekonomické lokomotivy, vytváří a udržuje pracovní místa a nepřímo zvyšuje platy a jiné příjmy obyvatelstva. Lidé jsou spokojeni s vládou nebo jsou aspoň méně spokojeni než kdyby jejich ekonomická situace byla horší.

A to je přesně to, co teď prožíváme. Potkal jsem nedávno známého, který náhodou šel přes náměstí, na němž se konal jeden takový mítink a s nechutí a odporem mluvil o lidech, kteří tam baštili tu klobásu za dvě koruny. Vypadali prý vesměs jako asociální živly, nemakačenka a vůbec osoby podivné. Hovořil také o tom, že strana, která si takto kupuje voliče, asi za mnoho nestojí. Chudák, neměl tušení, že on sám, stejně jako my všichni, jsme ve skutečnosti účastníky jednoho takového obrovského předvolebního mítinku. To, že se ekonomice zdánlivě nyní daří, je důsledek toho, že je před volbami a ti, co jsou u moci, si potřebují na další 4 roky koupit voliče.

Bohužel volební cyklus nemá stejnou periodu s klasickým ekonomickým cyklem.

Úplně optimální politika státu by byla tato: V krizích by se lily peníze do ekonomiky a v časech dobrých by se tyto peníze zase splácely. Bohužel takto se nechová žádný demokratický stát a žádný demokratický politik. U nás teď se leckdo diví, proč se u nás v letech největší konjunktury nesplácely dluhy, proč se nesnižoval deficit státního rozpočtu. Leckdo má zato, že to bylo proto, že tehdy byla u moci vláda takové politické orientace a ne jiné. Kdo toto tvrdí, je buď politik té nějaké jiné orientace nebo neskutečný naiva. Bylo to prostě proto, že v letech 2005-2006, kdy právě přišlo období té největší konjunktury, bylo období předvolební. Jen blázen by v té době v úloze ministerského předsedy či ministra financí přiškrcoval ekonomický růst a růst počtu pracovních příležitostí jakož i růst platů. Politická či sexuální orientace na touhu zůstat u vesla žádný vliv nemá.

 Ekonomice se však dařilo celkem i předtím. Proč vláda nesáhla k úsporám už v roce 2003 či 2004? Tím prvním důvodem byl supervolební rok 2004, kdy se konaly volby do europarlamentu, do senátu a do krajských zastupitelstev. Obecně platí, že vrcholoví politici své kroky směrují podle voleb parlamentních, zatímco volby nižších úrovní a volby do evropského parlamentu mají více na háku. Jenže tady byly 3 volby v jednom roce, navíc evropské volby byly poprvé v historii, takže to bylo trošičku něco jiného.

Jenže byly ještě mnohem závažnější důvody. Tím prvním byla slabost tehdejší vlády, která měla v parlamentu většinu jediného hlasu. Tím byly značně omezeny možnosti ke škrtům. Kdykoliv se mohl nějaký politik vládních stran přidat k opozici, smést vládu a podpořit vládu novou. Vláda byla donucena bojovat po celé čtyřleté období o svou existenci. Ne, tam nebyl prostor k úsporám, nebyly-li zcela aktuálně bezpodmínečně nutné. Když byl zvolen prezidentem Václav Klaus, vládní koalici to ještě více podlomilo. Vždyť neformální lídr opozice seděl na Pražském hradě a z pozice „nadstranického“ prezidenta vedl tvrdou propagandistickou válku proti vládě. Dnes se sice prezident už s ODS nemají tak rádi, ale tehdy to bylo jiné, alespoň navenek. Ostatně se možná už tehdy prezident s Topolánkovou ODS rád neměl, ale bojoval o své vlastní znovuzvolení, a to mu mohla zajistit jen ODS při svém volebním úspěchu. Nominovat Klause na prezidenta bylo totiž pro ODS nutností, bez ohledu na to, zda si to Topolánek přál nebo ne. Voličům by totiž nenominaci otce-zakladatele jen obtížně vysvětloval, nehledě na možný neúspěch nějakého jiného kandidáta vytaženého z klobouku. Kdyby Topolánek v roce 2008 nenominoval Klause, s nímž se nesnáší, ale třeba Švejnara nebo někoho jiného a ten nebyl zvolen, bylo by to horší než neúspěch Špidlových kandidátů v prezidentské volbě v roce 2003. Na druhé straně šéf ČSSD v žádném případě nemohl podpořit Klause, dokonce ani kdyby si sám osobně Klause na Hradě přál, neboť toho nesnáší příliš mnoho voličů ČSSD, navíc na kritice Klausových vlád a Klausovy privatizace ČSSD v 90.letech vyrostla.  Takže Klaus neměl jinou šanci než jít socdemácké vládě po krku. Jen prezident-sebevrah by v takové situaci vládě po krku nešel.

Jen premiér-sebevrah by na místě Vladimíra Špidly a později Stanislava Grosse utahoval opasky svým voličům.

Jenže většinu dluhů budeme muset zřejmě někdy splatit. Ne všechny, samozřejmě, určitou, nevíme jak velkou, ale patrně  malou část dluhů umaže zvýšený výkon rotaček ve státních tiskárnách cenin. Ale na to spoléhat nemůžeme.

Ale ve skutečnosti sám o sobě náš státní dluh není nijak závratně velký ve srovnání s ostatními vyspělými zeměmi. Problémem je ovšem, že není v politických kruzích zájem tento zatím ještě relativně drobný problém efektivně řešit a dluh doopravdy splácet s minimálními dopady na ekonomický růst. Kdyby se podařilo řešit problémy přebujelé byrokracie, neefektivity státní správy a zejména korupce politiků a politických stran, státní dluh by se vypařil jako pára nad hrncem díky sníženým nákladům na provoz státu. Ale o to není zájem. Politici jsou lační peněz a moci. Každý šéf státního úřadu ví, že čím víc bude mít podřízených, tím významnější je jeho pozice. Doba Aloise Rašína, který řídil měnovou reformu a zrod nové tvrdé měny, československé koruny, s několika málo podřízenými na ministerstvu financí ( z dnešního pohledu spíše mikroministerstvu) je dávno pryč. Rašín by byl dnešním potentátům pro smích.

Ale větším problémem než byrokracie je zřejmě korupce. Díky nim máme cyklostezky za cenu dálnic a dálnice za možná nejvyšší ceny v Evropě. Díky korupci máme sice bohaté politiky a bohaté politické strany a velmi rychle bohatnoucí podnikatele s konexemi v politických kruzích, ale my všichni ostatní, kteří nepatříme do žádné z těch tří skupin, jsme ti, z jejichž kapes to bohatnutí vyvolených je placeno. Jsme to ve skutečnosti my, řadoví občané ČR, voliči i nevoliči, kdo zaplatil jednomu politikovi apartmán na Floridě a jinému vilu v Toskánsku, kdo platí různým šíbrům, kamarádivším se s politiky jejich nová luxusní auta, přepychové rezidence, drahé šperky a hodinky a nové tryskáče. A korupce bude naším problémem i v dalších letech. Tak rychle to s jejím vymýcením nepůjde. Je třeba říci, že to, co stáhlo Řecko do propasti, byla ve skutečnosti především korupce a klientelismus. Přebujelý a extrémně neefektivní státní aparát byl důsledkem především klientelismu.

Vraťme se ještě k volebnímu cyklu. Nás neovlivňuje jen ten náš, ale protože jsme provázáni s Evropou a zvláště Německem, ovlivňují nás volební cykly celé Evropy a zejména Německa. Mimochodem, Angela Merkelová a David Cameron teď tak mocně šetří právě proto, že už je po volbách, ne proto, že by skutečně právě teď měl být ten nejlepší čas na úspory. Před dalšími volbami se zase bude topit pod kotlem bez ohledu na to, že třeba bude zase prosperita.

Eurozóna zřejmě neporoste tak rychle, jak předpovídají ekonomičtí analytici ( ti mají mimochodem obvykle také své zájmy), možná neporoste vůbec.

Euro navíc pravděpodobně bude mít tendenci k poklesu. Pokud bude klesat i vzhledem ke koruně, bude to ne moc dobrá zpráva pro naše exportéry. Pokud se kurs koruny ještě víc rozvolní než je dosavadní stav a koruna bude v kursových lístcích poskakovat jako jojo, jen s menší předpověditelností pohybu, zdraží to pojištění proti kursovým rizikům, což je ve skutečnosti ještě horší zpráva pro naše exportéry.

Problémy, které zažívá skupina PIGS ( v angličtině to má půvabný význam: „prasata“), tedy Portugalsko, Řecko, Itálie, Španělsko ( v poslední době se hovoří o PIIGS, kde jde o rozšíření o Irsko a dokonce PIIGGS, kde jde o dosud těžko myslitelné rozšíření o Velkou Británii), což je skupina  zemí s opravdu reálnou, nikoli jen v politické kampani zveličenou možností státního bankrotu, ovlivní i cenu půjček pro nás a naše firmy i kdyby na nejhorší vůbec nedošlo. To je další špatná zpráva.

V Řecku a ostatních PIIGS se navíc angažovaly samozřejmě i ty nadnárodní banky, které jsou vlastníky našich bank ( tedy našich v tom smyslu, že vlastní českou bankovní licenci ). Dopad dosavadního průběhu světové krize na český bankovní sektor byl zatím úplně minimální, ale záruka, že tomu tak zůstane i v budoucnu, není stoprocentní.

Dalším nenápadným, ale nepominutelným problémem, který se nachází na straně příjmů státního rozpočtu je fakt, že významný podíl na příjmech státního rozpočtu mívala od začátku 90. let do zhruba roku 2005 privatizace. O to víc bylo možno utrácet. Jenže tenhle pramen postupně vysychal jako vysychá Aralské moře. Nyní už téměř vyschl úplně. Ještě je co prodávat, ale podstatně méně je toho než předtím. Co ještě prodáme? Letiště Praha, až budou ukončeny soudní spory s firmou Anheuser-Busch, prodá se Budvar ( čeští pivaři děkují americkému výrobci za to, že vede s českým státem soudní spor, díky němu je jihočeský pivovar státní a díky tomu, že je pořád státní, vaří kvalitní pivo. Až jednou bude privatizován, Budvar se změní na břečku podobnou odpadkovému humusu jménem Gambrinus či chutiprosté obarvené vodě s malým množstvím alkoholu, která z marketingových důvodů stále ještě nese kdysi slavnou, dnes zdiskreditovanou značku Staropramen ), ČSA sice zprivatizujeme, pokud dřív nedojde k bankrotu, avšak tím, kdo za tu privatizaci bude muset platit, budeme my. Možná ještě státní lesy, pár menších státních podniků. Nebude to už mnoho a státní pokladnu to nevytrhne.

Jedním z motorů prudkého ekonomického růstu v uplynulém desetiletí byla globalizace, v jejímž důsledku se pracovní místa stěhovala ze zemí s dražší pracovní silou do zemí s levnější pracovní silou, tedy i do České republiky. Jenže Česká republika už není zemí se superlevnou pracovní silou, takže kapitál a s ním pracovní místa potáhne dál na východ a na jih. Navíc jsou díky krizi některé zahraniční firmy pod tlakem domácích vlád, aby vrátily ona pracovní místa zpátky domů, do vlasti. Ten tlak bude narůstat. Vlády silných zemí mají co nabídnout managementu těch firem a mají čím jim vyhrožovat. Příkladem je Siemens, který zrušil závod na Zličíně, vyplatil zaměstnancům statisícové odstupné a přesunul výrobu zpátky do Německa za dražší pracovní silou. Důvodů, proč k tomuto rozhodnutí management firmy přistoupil, může být více a většinu z nich se asi nikdy nedozvíme. Můžeme jen spekulovat, bylo-li za tím vlastenectví, vydírání ze strany vlády, sliby, přísliby.

Dalším faktorem, který nám pomáhal, byl daňový dumping. U nás je prostě pořád o něco nižší úroveň zdanění právnických osob než v některých jiných zemích. Otázkou je, jak dlouho nám to bude tolerováno. Není jisté, že příliš dlouho.

Už jsem řekl, že zadlužení našeho státu samo o sobě za nejvážnější problém nepovažuji. Neznamená to, že to potenciálně problém není nebo že se skutečným problémem s tak „schopnými“ a hrabivými politiky, jaké máme k dispozici, nemůže problémem skutečným velmi rychle stát, ale jsou věci pro českou ekonomiku a pro nás všechny mnohem závažnější a nebezpečnější.

Vůbec nejvážnějším problém, o kterém se ovšem nemluví, je zadluženost. Ne zadluženost státu, ale zadluženost domácností. Dosud si s tím české domácnosti dobře byly schopny poradit díky víceméně rostoucí ekonomice, poměrně nízké úrovni nezaměstnanosti, relativně šlechetným transferovým platbám, atd… Já si myslím, že nikoli státní dluh, alespoň ne sám o sobě, ale dluh soukromé sféry, hlavně dluh domácností, je tou tikající bombou, která může skutečně posunout naši zemi blízko k okraji propasti. Ale o tom se nemluví. Proč? Nu zkrátka proto, že to není v zájmu bankovní sféry. Většina mediálně slavných ekonomů, jejichž články čteme v našich největších novinách a jejichž tváře vídáme v televizi, jsou zaměstnanci finančního sektoru. Bank a institucí na banky navázaných. Pro banky je úvěr kšeft. Potřebují úvěrovat, to jejich zisk. Co když poroste nezaměstnanost a s tím budou klesat příjmy domácností? Pak budou problémy se splácením dluhů, budou levně prodané domy, levně přepsané leasingy na auto. Budou nesplácené úvěry a banky se mohou dostat do problémů, které mohou eventuálně vyústit i v jejich státní sanaci.

Co mě osobně fascinuje, udivuje, ba šokuje, je počet lidí, často jinak moudrých a vzdělaných, dokonce vysokoškolsky vzdělaných, ochotných brát si hypotéky na celá desetiletí. Vždyť málokdo může tušit, co za těch deset let bude. Jsou profese, dnes vysoce lukrativní, která budou za deset let nevýnosná a bude těžké v nich získat práci. Naopak samozřejmě budou profese, dnes nepříliš lukrativní, která budou za deset let znamenat cestu k pěknému balíku peněz. Ale přecvičit se z marketingového odborníka například na  plastického chirurga není záležitostí měsíců, ale doby tak asi deseti let. Dá se to samozřejmě trochu předvídat z vývoje na trhu práce a zejména na trhu vzdělání, ale vždy jen do jisté míry. Stačí připomenout, že kopáč počátkem 90.let vydělával víc než lékař. Dnes navíc vysokoškoláků neustále přibývá a s tím roste konkurence na trhu vysoce kvalifikované práce. Někdo se přizpůsobí a bude mezi vítězi, někomu v tom může zabránit zdravotní stav či jiné okolnosti, které nelze dopředu předvídat.

Největším problémem Lotyšska a Maďarska, které se dostaly do těžké ekonomické situace nedávno, nebylo státní zadlužení, ale zadlužení soukromé. Podobně vlastně celou světovou krizi  odstartovalo soukromé zadlužení a vysoký objem špatných úvěrů v USA. Soukromé úvěry, přesněji jejich ohromný objem, poslalo na dno recese také Irsko, které dnes patří k zemím s nejhorší ekonomickou situací v Evropě, pokud jde o vývoj ekonomiky a její vyhlídky.

Posledním problémem, který zmíním a který nám může spolu s ostatními faktory v budoucnu přinést problémy, je rostoucí Ginino koeficient. Podle mého názoru tento ukazatel, přesněji jeho příliš vysoká úroveň je jedním z faktorů ekonomické a následně i politické nestability Latinské Ameriky. Podle mého názoru je také jeho překotný růst v USA v posledních zhruba 30 letech je jednou z příčin krize, která propukla v roce 2007 v USA. A je náhoda, že nejvíce jsou krizí zasaženy a defaultem ohroženy právě ty země EU, které mají v evropském kontextu nadstandardní úroveň tohoto ukazatele? Příliš vysoká úroveň tohoto koeficientu totiž na jedné straně podvazuje spotřebu, na straně druhé vyvolává velké úspory, které potřebují být někde investovány. Gigantická množství kapitálu je třeba někam investovat. Kapitál se nafukuje a má sklon k bublinotvorbě.

Takže  k onomu optimismu, který na nás dýchá z ekonomických rubrik jsem skeptický. Jestli vám tenhle článek připadá až příliš pesimistický, věřte, že i já pevně doufám, že většina z těch mraků, které se rýsují na obzoru, projde a nepřivodí bouřku ani povodeň, ale je dobré o nich vědět a být připraven i na to, že to, co přijde v měsících a letech příštích, nemusí být tak úžasné, jak to nyní v tuto chvíli vypadá. Že ale nebude slunečné počasí, to bych považoval za natolik pravděpodobné, že to hraničí až s jistotou.

Je třeba vědět, že pravděpodobnost zvyšování daní a utahování opasků po těchto volbách se rovná téměř jistotě. Je třeba vědět, že nás čekají složité a ne úplně ekonomicky bezpečné časy.

Přeji vám do těchto časů hodně pevné vůle a pamatujte na slova velkého filozofa: „Co mě nezabije, to mě posílí“

Podobné články