- RubrikaVZDĚLÁNÍ

Seriál AIESEC: Kazachstán, známý neznámý

10.12.2013

Hradecká pobočka organizace AIESEC a její další příběh. I to je další díl seriálu příběhů stážistů. Dnes Vám svým příběhem přiblíží Kazachstán Tomáš Hauf.

Do Almaty, bývalého hlavního města Kazachstánu avšak stále finančního centra země, jsem se rozhodl vycestovat hlavně kvůli její poloze. Nachází se v jihovýchodní části republiky, přibližně 45 kilometrů od hranic s Kyrgyzstánem, což už lze v očích středoevropana považovat za exotiku. První moment, kdy jsem si řekl: „Tak tohle je místo, kam bych se chtěl jednou podívat.“ byl, když jsem uviděl fotografii města, za kterým se tyčí dominantní pohoří Tien-Shan (Ťan-Šan).

Vydáte-li se na stáž s organizací AIESEC, máte dvě možnosti, jak ekonomicky v cizině vyžít. Já si vybral pracovní stáž, kdy stážista dostává peníze za odvedenou práci, ale veškeré náklady na živobytí si musí hradit sám.V reálu to vypadalo asi tak, že jsem v době práce, byl ubytován a stravován v dětském táboře spolu s ostatními vedoucími a období mezi jednotlivými turnusy jsem trávil ve městě, kde jsem byl ubytován v takzvaných host-family (rodině, která se o mě starala).

Jak vypadala doprava v Almatě? V Almatě neexistují žádné jízdní řády a proto nebylo výjimkou, že člověk mohl strávit na zastávce jednu minutu nebo klidně i celou hodinu. To se však z pravidla moc nestávalo, protože jakmile někdo čeká na zastávce dobu delší než jemu přijatelnou, stoupne si prostě k silnici a zastaví si auto. V České republice by to bylo takřka nemožné, ale v Kazachstánu je to poměrně rozšířený způsob dopravy.

V Alma-Atě, jak se město dříve také nazývalo, si na první pohled můžeme všimnout vysoké koncentrace moderních drahých automobilů a to nejen u dospělých lidí, ale také v řadách mládeže. Je to dáno tím, že hodně rodičů svým ratolestem automobily kupuje s dosažením plnoletosti. Zároveň v tom však hraje roli i ten fakt, že se za studium na univerzitě musí platit poměrně vysoké poplatky a pro mladého člověka není problém ve městě sehnat práci.

Lidé v této nám relativně neznámé zemi jsou k sobě velice milí a tolerantní. S tím souvisí rovněž rasová tolerance. Smícháme-li kulturu Číny, Ruska a Turecka, vznikne nám Kazachstán a právě z těchto tří jmenovaných zemí lze na první pohled vycítit největší přítomnost Ruské federace. První otázka, která mě ihned napadla, byla: „Jak je možné, že mohou žít v jednom státě lidé mluvící více jazyky, kteří si vzájemně nerozumí?“

S odstupem času mi došlo, že je to vše pouze díky toleranci. V této zemi se totiž nepotkáte s rasismem. Na druhou stranu lidé, kteří mají výrazně odlišnou pleť, jsou poměrně často obtěžováni místní policií, která se nechá velmi ráda podplatit.

Také při nakupování záleží, na jakého obchodníka zrovna narazíte. Poprvé, když jsem si šel koupit ovoce na jednu z místních tržnic, zaplatil jsem za dva banány, dvě jablka a dvě nektarinky 700 tenge. Až s odstupem času, kdy jsem postupně zjišťoval, co kolik stojí, jsem zjistil, že si na mě obchodník vydělal dvakrát tolik, než kolik vlastně zboží ve skutečnosti stálo.

Kazaši mají velmi pozoruhodný druh stolování. Při jídle vůbec nepoužívají nůž. Když si potřebují něco ukrojit, běžně to krájí vidličkou nebo lžící a v případě masa se nepovažuje za neslušné vzít ho do ruky. Nůž používají maximálně v kuchyni na přípravu jídla. Kuřecí ani rybí maso nepovažují za maso a vepřové nejedí vůbec. Zato však mezi oblíbené pochoutky patří ovčí a koňské maso. Další typicky tradiční tamní zvyklostí je u jakéhokoli jídla pít čaj. Jeho příprava je celkem specifická a lidé mu přikládají velikou důležitost.

Co se týče počasí, tak mohu doporučit, abyste se v případě že plánujete cestu do střední Asie, připravili na kontinentální podnebí, což znamená, že v létě je extrémní vedro. Naopak v zimě můžete očekávat tuhé mrazy.

Svoji cestu do Kazachstánu považuji osobně za obrovský přínos do života. Nejen protože rád cestuji, a tak si mohu odškrtnout další místo ve svém pomyslném seznamu koutů světa, které bych chtěl navštívit, ale zároveň jsem se utvrdil v myšlence, že nezáleží na tom, v jaké kultuře, prostředí, či dokonce čase člověk žije a zda má černou kůži, šikmé oči nebo rezaté vlasy, protože všude jsou lidé povahově stejní a záleží pouze na vás, s jakými lidmi se chcete stýkat a s jakými ne. Jediná věc, která mě trochu zklamala je, že se už i v zemích bohatých na tradiční kulturu dělá z kultury byznys.

Podobné články