Recenze: Takoví normální vozíčkáři aneb kurz negativního myšlení po maďarsku

„Už mě to nebaví, chci aby teď byl krypl taky někdo jiný,“ říká Zoli, dvacetiletý vozíčkář, který se se svým handicapovaným kamarádem potkávají bývalého hasiče Janosze, také na vozíku, který nechodí pro průsery daleko. A tak možná z nudy, možná z plezíru nebo touze dokázat, že mohou dokázat velké věci, zakládají gang nájemných vrahů.

Jasně, o tragikomické situace není nouze, protože když se třeba něco zvrtne a mafián jim zabodne dýku do nohy, tak se nic neděje, kluci od pasu dolů přece nic necítí. Jsou sice drsní… zlí a nebezpeční, ale co když jednomu dojde baterka ve vozíku…? Nezhatí se všechny plány?

Produkce KVIFFU každoročně přináší filmy, ve kterých můžeme vidět i neherce a často právě tyto kinematografické počiny patří k mým favoritům , přesto pro mě bylo neotřelým zážitkem vidět ve filmu neprofesionální herce s takto těžkým postižením.

Zmiňovat, že hlavním tahákem tohoto debutu je černý humor, je asi stejně zbytečné jako natírat zábradlí na potápějícím se parníku, nicméně mám pocit, že se z tohoto tématu dalo vykřesat víc. Nebylo to pro mě vyloženě zklamání, ale již zmiňovaný Kurz negativního myšlení mě osobně oslovil víc. Film se utkává o své místo v sekci Lidé od vedle a Na východ od západu.

Režie: Attila Till, Maďarsko, 2016, 105min