- Rubrika

Prázdno

30.1.2009

Krátká povídka o strachu týrané ženy.

Je tak pomíjivě čisté. Lesk, který na něm neklidně pobíhá, ještě stupňuje jeho krásu. Ale dráždí oči. Vlastně to je ve skutečnosti jen klam. Zahrává si se mnou a lže mi přímo do očí. Do mých dětinských kukadel, které jsou pořád tak zranitelné! Ostré střípky jeho krutosti mě bodají do srdce! Proč je tak kruté? Jeho dokonalost je jen maska, která překrývá tu chladnost a bezcitnost. Jako všechno na tomhle světě… Ach! Co to dělám? Já už asi blázním!? Moje oči se vpíjí do skleněného obrazu zrcadla a já nevnímám nic jiného než odraz sebe sama. Hledím si do hlubokých očí a mám pocit, že se utopím v tom moři smutku a bolesti, které se v nich odráží. Přivřu víčka a cítím, jak se mi skrz ně dere proud slz. Pohlédnu zpět na svou ženskou tvář skrývající jizvy, namodralou kůži a utrpení pod rouškou líčidel. Jsem jako duch.

Roztřesenou rukou sáhnu po hebkých vláskách mé holčičky! Její očka na mě mrknou a malé rtíky se otevřou do krásného úsměvu. Miluju ji. Zvednu Aničku ze země a přitisknu k sobě. Cítím jak dýchá. Slyším tlukot jejího srdce. Hluboce se nadechnu, abych zadržela pláč. Musím být silná. Obě musíme být silné!

S láskou na Aničku pohlédnu. Tenhle její výraz znám. Vykulí na mě svá obrovská modrá kukadla a zkrabatí čelíčko. Někdy mám pocit, že ví mnohem víc než já. Je tak vnímavá, až mám strach. Tak moc bych si přála, aby byla ušetřena té bolesti, kterou v sobě nesu já. Bez ní by můj život neměl smysl!

„Mami? Podívej, jak šem oblékla tu paneňku! Já bych taky chčela být pinceznou!“ řekla mi Anička a pohladila mě po vyzáblých tvářích. „Ale Aničko! Vždyť ty jsi má princezna! Podívej! Máš krásné zlaté vlásky, hebké tvářičky, očíčka plná hvězdiček… ,“ najednou mě zradí hlas a po tváři mi začnou stékat slzy. „Maminko, proč pláčeš?“ zeptá se starostlivě Anička. Svými malinkými ručičkami začne utírat má uslzená víčka. Obejme mě a zahalí přívalem pusinek. Nedá mi to, musím se pousmát…

Ozve se rána. V té chvíli mi tělem projede mráz a zrychlí se mi tep. Už je to tady. Zase ten samý scénář. Třísknutí dveřmi, hrubé nadávky, krkolomná chůze a ten drsný, strach nahánějící, mužský hlas volající mé jméno. Vyplašenýma očima přelétnu dětský pokojíček s nadějí, že spatřím nějakou skrýš. Marně. Není úniku. Pohlédnu na hrající si Aničku. Bude lepší, když tu zůstane. Ještě jednou si ji k sobě přivinu, jako by to mělo být naposledy, a pak pomalým krokem zamířím ke dveřím, kde slyším rachot. Strach svírá celé mé tělo. Nevím, co mám čekat tentokrát, ale vím, že to bude bolet. Z očí se mi derou slzy, ale snažím se je zatlačit. Už jen poslední krok. Do nosu mě praští odporný pach alkoholu, kouře a potu.

Okamžitě spatřím strůjce tohoto zápachu. Jeho mužné tělo, které mi dříve tolik imponovalo,se shýbá nad rozvázanou tkaničkou. Hned mi dojde, že je úplně na mol. Rukou se musí opírat o zeď, aby se vůbec udržel na nohou. Je mi tak odporný! Po chvilce si uvědomí mou přítomnost. Okamžitě se narovná a upře na mě svůj zamračený pohled. „Ahoooj kotě! Hm, pojď ke mně. No, no tak pojď!“ řekl vychlastaným hlasem a přitáhl si ji k sobě. „Ne, nech mě. Běž se umýt, strašně smrdíš!“ odporuje. Snaží se mu dát jeho ruce pryč z jejího těla, ale nejde to. Svírá ji pevně. Hrubě ji hladí a líbá. Raději zavře oči a nedýchá. Pokud ho nechce naštvat musí být poslušná.

Začal jí rozepínat kalhoty. Najednou to nevydrží a nadechne se toho odpornýho puchu. Ne! „Nech mě!“ vykřikne a vymaní se z jeho sevření. „Prosím nech toho. Udělám ti dobrou večeři, co ty na to? A pak si třeba můžeme pustit nějaký film a udělat si hezký večer. Co tomu říkáš?“ snažila se mluvit nenuceně, ale nešlo jí to. „Co to děláš do prdele! Kašlu ti na nějakou večeři! Okamžitě pojď ke mně! Uděláš mi hezky,jo kotě…“ Chtělo se jí zvracet. Byl tak nechutný a slizký. Přibližoval se k ní. Ustupovala, ale věděla, že za chvilku narazí do kuchyňské linky a nebude úniku. Ach ne, co Anička nahoře! Bála se ho, ale nemohla se přinutit být poslušná! Věděla, že dneska to dopadne špatně. „Ne, nešahej na mě. Jsi odporný! Nech mě být a běž se radši umýt, smrdíš jak kanál!“ rozkřikla se. „Ty kurvo, co tady meleš?“ řekl a uhodil ji. „Takže ty mi budeš odporovat? Jo?“ Uhodil ji znova a ona narazila do skříně. Z rtu se jí začal linout krev. „Ne! Prosím nech mě! Udělám co budeš chtít! Jen mě už nech!“ Prosila, ale věděla, že už je pozdě. Rozčílila ho. Dneska to bude hodně bolet, říkala si, když ji chňapl a hodil na zem. Pak ji zavalil svým těžkým tělem a ona ztratila vědomí.

Cítím jen prázdno. Bolest. Chuť slz stékajících po svých tvářích. Vše kolem mě je černé. Pocit zoufalství a úzkosti mě svírá svými drápy. Chce se mi křičet, avšak má ústa oněměla.

Žiji ještě vůbec? Takhle snad vypadá smrt? Ne. Přeci ještě stále něco cítím. Celé mé tělo se zmítá v zimnici a zároveň mě pálí každý kousíček kůže. Mokrá víčka tlačím v křeči k sobě. Už nikdy je nechci otevřít! Bojím se! Tak hrozně se bojím! Ach Bože! Snad je to jen zlý sen! No tak probuď se! Já už nechci spát! Ach ne! Nemůžu se nadechnout. Dusí mě beznaděj, ta nejhnusnější chuť lidského života!

Tlukot mého srdce ustal. Už nic nevnímám. Jen ticho. Nic víc než hluboké černé nic. Chlad zaplňuje mé tělo a já se propadám. Z dálky mě pohladí poslední něžný

foto: jho