Prameny života – nešťastná historie jedné nešťastné rodiny

Životopisný snímek Prameny života, jež natočil německý režisér Oskar Roehler podle vlastní románové předlohy, byl letos uveden na karlovarském festivalu v soutěžní sekci a měl zde mezinárodní premiéru.

Při čtení popisku filmu v programu snímek odrazuje poznámkou o délce trvání (174 minut), ale po shlédnutí přesto nelze říci, že by délka ubírala filmu na zajímavosti nebo že by film diváka nudil.

Příběh vypráví o třech generacích jedné rodiny žijící v poválečném Německu. Na plátně se odehrávají životní události třech mužských postav, dědečka, jeho syna a vnuka, jenž je ve skutečnosti vypravěčem celého příběhu.

Rodinné vztahy zobrazovaného světa rozhodně nejsou ideální, spíše naopak. Dědeček Erich Freytag se vrátil z komunistického lágru do rodiny, která ho zavrhla pro jeho nacistickou minulost, vlastní sestra jím opovrhuje, manželka nemá z jeho návratu radost a děti si ho nepamatují. Nejstarší syn Klaus dá otci jako jediný šanci a začne s ním podnikat, připravuje se na spisovatelskou kariéru, ale jeho přítelkyně a budoucí manželka je nadanější než on. Klausovo manželství je v brzy v troskách, bohémská matka odchází od rodiny a nechá manželovi, který zná jedinou výchovnou větu: “Vypij si mléko a jdi spát.”, syna. Otec se ale utápí v žalu, ničí život svůj i chlapce, dítěti se nevěnuje, nevšimne si ani, když si ho odveze babička. Malý chlapec tak v konečném důsledku raději žije s prarodiči, s druhými dospívá a své rodiče postupně zavrhuje. Nejdůležitější chvíle svého života nakonec ale stejně prožívá s cizími.

Politická situace, kterou film reflektuje, se odehrává pouze na pozadí příběhu, postav se dotýká minimálně, například když vnuk nemůže za prarodiči do Východního Německa. Politika hraje určitou roli v názorech postav, ale většinou se jedná pouze o pózu. Vnuk, který celý příběh vypráví, odhaluje pózu a faleš dospělých na každém kroku, divák tak může nahlédnout za masku téměř každého ze zobrazené rodiny. Z rodinných příslušníků není zklamaný pouze on, tento pocit prostupuje celou rodinou. Zmatení a deziluze postav se stupňuje, vnuk však jako jediný nachází něco, co mu pomáhá cítit se šťastný a zapomenout na okolní tvrdý a falešný svět – lásku, ten nejdůležitější pramen života.

Snímek dává možná příliš najevo, že se dějová linka drží románové předlohy. Životy mužů jako by se neprolínaly, jednotlivé příběhy jsou odvyprávěny zvlášť jako části knihy. V každé třetině filmu má jedna ze tří hlavních postav prostor pro sebe. To budí dojem, že by se dalo celé vyprávění rozdělit na tři části, či tři samostatné filmy (také vzhledem k délce filmového počinu, kterou považuji za zbytečnou).

Za povšimnutí stojí vypravěč, který poeticky komentuje veškeré negativní dění na plátně, a kamera umocňující dojem dobovosti. Ačkoliv je příběh pesimistický od samého začátku a z jednání postav, které se vyvíjejí jen k hošímu, nevzejde nikdy nic dobrého, romantický konec a naděje vnuka, že nedopadne jako ostatní z rodiny, vyznívá optimisticky a mění tak celkovou náladu příběhu.

foto zdroj: kviff.com