- Rubrika

Plamínek svíčky

12.3.2008

Někdy se člověk cítí, jako by přicházel soumrak jeho nadějí… Naštěstí máme snad okolo nás vlastní plamínky svíčky.

Pohlédni na obzor, slunce mi zapadá,
poslední paprsky letí teď k nám,
rudý květ červánků pomalu uvadá,
plamínku svíčky – nechci být sám.

Černá jsou křídla ebenové temnoty,
která se, plamínku, dostala k nám,
prazvláštní zvuk je ticho samoty,
plamínku svíčky, plápolej sám.

Oči se mi klíží, spánek mne unáší,
má mysl znavená pluje k hvězdám,
zatímco mne však síla snů povznáší,
plamínku svíčky, plápoláš sám.

Ráno se probudím s již klidnou rozvahou
a zřím knot svíce, co dobře znám,
bál jsem se temnoty, ty plál jsi s odvahou,
plamínku svíčky, plápolals sám…

Kde tma a strach je, tam plamínek svíce,
co přátelství, světlo, je třeba nejvíce…