- RubrikaSportuj

Orientační běh člověk pozná až na vlastní kůži

10.9.2013

Orientační běh je krásný ale náročný sport. To říká i Jakub Weiner z oddílu orientačního běhu klubu TJ Slavia Hradec Králové.

Tento sport popisuje následovně: „Jde o skloubení dvou odlišných činností – navigačních schopností a dovedností závodníka , které se dějí během fyzického výkonu, na vrcholové úrovni extrémně náročného. Jedno bez druhého neznamená většinou nic, dobrý závodník potřebuje mít oboje víceméně vyvážené. Pokud bych se měl pokusit o nějaké přirovnání –  je to jako hrát šachy například při závodu na 1500 metrů.“

Od podobných sportů, ve kterých se závodníci intervalově vydávají na určitou trať  a nejrychlejší vyhrává (např. klasické lyžování), se orientační běh výrazně odlišuje především dvěma prvky:

a) trať závodník předem nezná a setká se s ní až spolu s mapou těsně poté, co  odstartuje

b) u ostatních sportů je trať  určená po celé její délce a je pro všechny stejná; v orientačním běhu je na trati daných pouze několik bodů (kontroly), kterými musí závodník proběhnout v určeném pořadí;  kudy se dostane od kontroly ke kontrole je ale na jeho posouzení

 

Běhá se v nejrůznějších terénech. V rovinatých i kopcovatých, v průběžných i neprostupných, v kamenitých, bažinatých, ve skalách. Většinou v lesích, díky vzniku nové disciplíny (sprintu) ale i ve městech a parcích.

 

Mapa pro orientační běh je mnohem podrobnější než klasická turistická. Zatímco na turistické znamená 1cm na mapě ve skutečnosti 500 metrů, naše mapy jsou většinou pětkrát větší, což dovoluje, aby mohly obsahovat i mnohem detailnější informace o terénu. Zkušený závodník by měl už jenom z mapy dokázat vyčíst, jak to v daném místě přibližně vypadá a co ho tam může čekat.

 

Kontroly jsou na mapě označeny kolečkem, ve skutečnosti jsou to stojany s lampionem a takzvanou krabičkou. Průchod kontrolou je elektronický; závodník, který si nese čip, ho na kontrole označí v krabičce.

 

Většina závodů je individuálních (každý běží za sebe), vedle toho se běhají i štafety (tříčlenné) a jednou v roce i smíšené sedmičlenné (3 ženy a 4 muži).

 

Rozlišujeme 4 základní disciplíny – závod na klasické trati, krátké trati, ve sprintu a štafet. Ty se vzájemně liší délkou i svým charakterem.

 

99 procent závodů se běhá ve dne, existují ale také i noční závody. U nás to je především Mistrovství ČR v nočním OB, ve Skandinávii (centrum světového orientačního běhu) jde hlavně o dva velké štafetové závody – Tiomila ve Švédsku a Jukola ve Finsku.

 

Je to sport pro každou věkovou kategorii. Máme kategorie pro nejmenší děti, které absolvují závod v doprovodu s rodičem, máme kategorie žákovské, dorostenecké, juniorské, dospělé (21-35 let) a veteránské. Běžně se stává, že se orientačnímu běhu věnuje celá rodina.

 

Orientační běh, vzhledem ke své povaze, trpí určitým handicapem – tedy, že se v podstatě celý závod odehrává mimo oko diváka (který je většinou v cílové aréně) – a  je tak nesnadně prezentovatelný širšímu publiku. V posledních pár letech čím dál více přibývá televizních kamer přímo v terénu, elektronické ražení znamená, že divák si může porovnávat živé mezičasy a především – vyvíjí se technologie GPS a je možné živě promítnout pozici závodníků na mapu. To vše potom můžou sledovat diváci v cíli a nebo dokonce doma na internetu (kde kombinací GPS trackingu, mezičasů a přenosu získá takový divák velmi přesnou představu o průběhu závodu). To jsou jistě kroky k větší divácké atraktivitě orientačního běhu a televizních přenosů z něho. Mimochodem, přenosy, které zajišťuje Česká televize, patří ve světě k těm nejzdařilejším.

 

Přesto, o co konkrétně v orienťáku jde, člověk zjistí, až v momentě, kdy si to zkusí na vlastní kůži.