Obsluhoval jsem anglického krále

Pokusila jsem se napsat vypravování očima halvního hrdiny Jana Dítěte.

Jmenuji se Jan Dítě a budu vám vyprávět příběh mého života. Jediné po čem jsem vždy toužil bylo být milionářem a dělal jsem proto mnoho.

Začínal jsem jako pikolík na nádraží. Prodával jsem teplé párky a lidé mi nechávali spropitné, neboť si mysleli že jsem dítě, ale to je klamala má malá a hubená postava. V prodávání párků jsme již neviděl šanci zbohatnout a začal jsem pracovat v jednom pohostinství na okraji Prahy. Tam jsem nabyl zkušenosti jak z kumštu číšníka, tak i milence krásné dívky. Ale bohužel jsem tam dlouho nezůstal, hostinec pro mě již nebyl přijatelný, neboť se pánové dozvěděli kam po večerech chodím. Na doporučení mého známého jsem začal pracovat v hotelu Tichota. Malebný hotýlek stál v nedotčené přírodě a scházeli se zde samí významní lidé. Prodávali se zde fabriky, pozemky a parcely. Moc jsem vždy chtěla mezi takové patřit. Pan Tichota byl milý starší pán, který měl na tváři vždy úsměv.

Jednoho rána, když po bujaré oslavě odcházel vážený generál, zanechal mi spropitné několik tisíc korun českých. V tom okamžiku mi bylo jasné, že u pana Tichoty již pracovat nebudu. Díky tomuto neštěstí mě potkalo vlastně velké štěstí. Opět na doporučení mého známého jsem mohl pracovat v nejluxusnější restauraci v Praze, Paříž. Vrchní se jmenoval pan Skřivánek. Své řemeslo ovládal bravurně, tvrdíval že člověka by měl dobrý číšník odhadnout hned, vědět co si host dá, poznat odkud je. Když jsem se pana Skřivánka optal: „a odkud tohle všechno víte?“ S úsměvem a soběhrdým postojem mi odpověděl: „Obsluhoval jsem anglického krále.“ Nemohl jsem tomu uvěřit, ale přál jsem si abych se mu jednou mohl rovnat.

Jednoho dne do Československa přijel na návštěvu Habešský císař a hotel Paříž si právě vybral ke své velkolepé oslavě. Vařili se samé pochoutky, velbloudi, antilopy a jiné exotické zvěrstvo. Na konci obědu měl být udělen panu Skřivánkovi řád Habešského císaře, Stál jsem po jeho pravici a pozoroval jak maličkatý král se snaží udělit vyznamenání vysokému číšníkovi. Využil jsem šance a ještě se trošku přikrčil a co se nestalo. Císař si mě všiml a udělil řád mě. Věděl jsem že mi to pan Skřivánek bude zazlívat a já v nejbližší době budu muset hotel Paříž opustit.

Jendou jsem šel z hotelu Paříž do svého bytu, když v tom jsem zahlédl jak parta Čechách svléká bílou punčochu bezbranné německé dívce. Byla to krásná dívka, její velké modré oči vypadly jako studánky a já měl pocit že se v nich každou chvíli utopím. Vlasy v barvě slunečních paprsků měla svázané v cop a byla docela maličká jako já. Nabídl jsem ji svůj doprovod, celou cestu mi vykládala o důležitosti německé rasy a já si ji zamiloval.

Jednou jsem s Lízou zavítal do hotelu Paříž, chtěl jsem ji pozvat na oběd, ale bylo nám jasně dáno najevo, že si nepřejí Lízu obsloužit. To byl můj poslední den v hotelu jako zaměstnanec. Pátrali jsme v mém rodokmenu, protože svatbu by nám povolili jedině, pokud by někdo v mém rodu byl němec. Měl jsme štěstí praděda se jmenoval Thietie. Líza byla nadšená a my se mohli stát manželé.
Líza se přihlásila do armády a chystala odjet bojovat k Varšavě. Mě sehnala práci v německém penzionu pro nastávající matky arijské rasy, jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil že onen penzion je bývalý hotel pana Tichoty. O dívky jsem se musel co nejlépe postarat, aby jim nic nescházelo a byla tedy i velká pravděpodobnost úspěšného početí nového německého občana. Sami s Lízou jsme se o dítě pokusili.

Po pár měsících, když německá říše pomalu prohrávala, změnil se i penzion a místo krásných mladých dívek, koupajících se v bazénu, tu po jedné noze skákali a hráli fotbal váleční invalidové. Jaké bylo mé překvapení když se moje Líza vrátila. Vzala mě do pokoje otevřela kufr a řekla : „ tohle jsou známky po odsunutých židech, jen za tuhle jednu známku by jsi si mohl koupit hotel.“
V penzionu pro válečné invalidi došlo k velkému požáru, zachraňovali jsme lidi, ale moje žena nezapomněla na naše bohatství, co bylo ve známkách, vrátila se do hořícího penzionu a běžela do pokoje, ale v tom okamžiku se propadla střecha. Lízu zabila, velký trám ji spadl přímo na obličej, nebyla sebemenší naděje na záchranu jejího života.

Válka skončila a já jsem známky prodal. Za ty peníze jsem si koupil hotel po panu Tichotovi a pojmenoval ho hotel Dítě. Ovšem přišel rok 1948 hotel mi byl zabaven a já byl zavřen na 15 let do vězení, ale nebyl jsem zklamaný, konečně jsem byl mezi milionáři! Po 14 a třičtvrtě roku jsem byl propuštěn na amnestii. Byla mi přidělena práce cestáře v opuštěné vesničce v sudetách. Dostal jsem zde polorozpadlý bývalý hostinec po odsunutých němcích.

Zde končí vyprávění mého dosavadního života, ale stále čekám co mi osud postaví do cesty.