O chudém chlapci, který se stal milionářem

Často se s tím setkáváme. Ve filmu, v beletrii, v životopisech slavných ( ty životopisy jsou obvykle také beletrie, jen nepřiznaná), v PR článcích v novinách, lidových legendách včetně těch novodobých městských. Příběh chudého chlapce, který vlastní poctivou prací, pílí, talentem se dokázal z bídy a odříkání vypracovat až k velkému bohatství. Bohužel, v životě je tento jev mnohem vzácnější než v beletrii, filmu a PR článcích. Je to vlastně strašně neobvyklý úkaz.

Já vím, člověk o těch chudých hoších, co se vypracovali, často čte a zná je z médií. Jenže, když se pak dozvíte o tom dotyčném selfmademanovi opravdu víc než předkládá veřejnosti, zjistíte téměř ve sto případech ze sta, že svou dětskou a jinošskou hmotnou chudobu pouze předstírá. Snad proto, aby obyčejní lidé měli pocit, že je jedním z nich nebo kdysi byl a cítili k němu ještě větší sympatie. Nebo proto, aby ještě zvětšil opticky svůj úspěch. Dostat se od milionů k miliardám, to je hezký výkon. Ale dostat se od nuly k miliardám, to je teprve výkon přímo nadlidský. A ten, kdo něco takového dokázal, musí být nadčlověk. Takže dotyčný veleúspěšný podnikatel mluví o tom, jak začínal s jedním kolem, na kterém rozvážel cosi po okolí, jiný o tom, jak začínal se svým podnikáním v garáži a ještě jiný, jak v šestnácti prodával párky na koupališti. Všichni byli hrozně chudí a pak se vlastní pílí a přičinlivostí vypracovali na miliardáře. Pak se podíváte na jejich životopisy blíž nebo se setkáte s lidmi, kteří je znali, zjistíte, že otec prvního byl vysoce postaveným soudruhem v komunistické nomenklatuře, otec druhého náměstkem ministra za dob kolem sametu,  otec třetího také jakýsi velezasloužilý soudruh, navíc tento třetí miliardář z matčiny strany pocházel z rodiny maloburžoazní a restituce společně s otcovými konexemi, byly tím, co ,mu umožnilo rozjet podnikání v kombinaci s vlastní popřevratovou politickou aktivitou v Občanském fóru a následnické politické straně.

A jinde ve světě tohle není jiné než u nás. Spíš je zdola se dostat nahoru ještě těžší.

Já ale jednoho kluka, co se vlastní pílí vypracoval, opravdu znám. Jmenuje se Martin a je mu devětadvacet let. Je dnes obchodním ředitelem úspěšné firmy. Není to sice zřejmě zatím miliardář, ale milionář určitě.

Vlastní hezký dům v milionářské čtvrti, auto značky Mercedes ( předtím měl Porsche, ani jeden z těchto vozů nekupoval ojetý), krásnou ženu ( bývalou úspěšnou modelku, která se kvůli němu vzdala modelingu), na dovolenou jezdí do Karibiku a do Tichomoří.

K té nejvyšší vrstvě nepatří, ale určitě je příjmy, majetkem a společenským postavením vysoko nad běžným průměrem.

Někdo teď asi zívá a říká si: takových je. Jenže, důležité není jen to, kam člověk v životě došel, ale odkud. Martin nezačínal od nuly, ale z minusu. Jak jinak totiž popsat jeho rodinné zázemí?  Martin pocházel z vesnice, která se nachází pár kilometrů od jednoho většího města. Dokonce tam z toho města zajíždí MHD.  Za komunistů byla půlka té vesnice zaměstnaná v železárnách, které byly na okraji toho většího města dvě zastávky městským autobusem z té vesnice a druhá půlka v místním JZD. Jeho otec byl zaměstnán v těch železárnách jako dělník. Matka byla původně dojičkou v JZD, pak taky pracovala v železárnách jako pomocná dělnice a nakonec byla v invalidním důchodu. Byla to těžká alkoholička. Několikrát se neúspěšně léčila ze své závislosti. Jednou se v těžké opilosti pokusila o sebevraždu. Prakticky denně byla od rána do večera úplně namol. Martin v téměř už dospělém věku jednou viděl její záchvat deliria tremens.Otec ji mlátil. Těžko říct, jestli ji mlátil, protože chlastala, nebo chlastala, protože ji mlátil. Asi obojí je pravda, nevíme, co bylo dřív.

Martin ji denně viděl opilou, obden pozvracenou, nebyla-li v důsledku nadspotřeby alkoholu zrovna totálně mimo, sledoval nepřetržitě domácí hádky mezi rodiči, které přecházely do rvaček, v nichž otec vždy vítězil a k poražené se leckdy choval nevelkoryse. Martin kašlal na školu a snažil se být co nejméně doma. Několikrát z domu utekl. Ve škole měl špatný prospěch, stovky hodin neomluvených absencí a rodičům to bylo jedno. Pro matku byl důležitý už jen alkohol a otec rezignoval. Začalo mu být jedno skoro všechno. Martin dokázal vystudovat základní školu v sedmnácti ( dvakrát propadl v době, kdy nepropadal téměř nikdo)

Dál do učení nešel. Místo toho nastoupil na pracovní úřad jako nezaměstnaný, kterým zůstal několik let vyjma necelých tří měsíců, kdy pracoval v jedné fabrice, do které musel třičtvrtě hodiny dojíždět. Jeho jediným oficiálním příjmem se staly sociální dávky.

Když přišel pád komunismu, obec se rozdělila na ty, kteří zbohatli, neboť  dostali zpátky něco v restitucích nebo začali podnikat a na ty, kteří dál pracovali v železárnách či v bankrotujícím, špatně a občas pozdě platícím zbytku JZD. Ti bohatší začali opovrhovat těmi chudšími. Ti zase těm bohatším záviděli. Jen Martinova rodina byla výjimkou. Tou opovrhovali všichni. Bohatí a chudí se v tomto opovržení shodovali.

Martinova rodina ve svém polorozbořeném domku ( nebyly peníze na opravy) a partička bezdomovců o pár desítek metrů dál v opuštěném stavení představovali dno sociální prestiže ve vesnici.

Ve škole, pokud tam zrovna chodil, a v partě vrstevníků byl Martin ovšem naopak velmi oblíben. Částečně proto, že měl vždy u sebe marihuanu, o kterou se vždy bez problémů bezplatně rozdělil s kýmkoli ze spolužáků, kamarádů a známých. Částečně ale i proto, že měl hodně peněz a rád je utrácel. Nebyl pro něj problém roztočit třeba dva tisíce za večer. Zval často celou hospodu, především své vrstevníky. Tehdy bylo liberálnější prostředí pokud jde o konzumaci alkoholu nezletilými než je nyní. Tehdy byl téměř v každé hospodě při téměř každé návštěvě tohoto zařízení vidět obrázek, který je dnes už vzácností: partu nezletilců od třinácti do osmnácti, jak jsou namol a nechávají si nosit další a další piva a panáky. Tohle už v běžné hospodě dnes neuvidíme. Pravidla se ve společnosti zpřísňují. I tehdy samozřejmě byla, ale často formální. Běžný patnáctiletý ovšem nemívá peníze, pokud nevyškemrá od rodičů. Martin je měl a měl jich hodně. A protože měl dobré srdce, hostil kamarády a známé, kteří takové štěstí jako on neměli. Když mu bylo patnáct, dokázal za večer vydělat i dvojnásobek, výjimečně trojnásobek toho, co jeho otec za celý měsíc tvrdou dřinou v železárnách i s přesčasy. V šestnácti už měl skútra, kterého mu mohli jen závidět  i lidé s dosti slušným platem. Přestože na něm jezdil většinou hodně nalámaný a někdy i zfetovaný ( Martin kromě marihuany zkoušel i jiné drogy, s pervitinem měl jeden čas dokonce téměř problém, začal mít dosti paranoidní stavy, ale povedlo se mu spotřebu této drogy vlastní vůlí omezit téměř a v pozdějších letech zřejmě i zcela na nulu), zřejmě nad ním jakási vyšší moc držela ochrannou ruku a Martinovi se nikdy nic zlého nestalo. Nikdy ho nepotkal vážný úraz kromě několika škrábanců. První vážnou nehodu měl až v osmnácti, když si koupil své první auto, a protože to bylo silné BMW pětkové řady, které bylo pochopitelně mnohem rychlejší a divočejší než mírumilovný skútr, který jezdil pomalu a tempem vláčným, není divu, že Martin tu změnu neustál a poležel si pár týdnů v nemocnici. Zdravotní následky Martin ovšem neměl, což se nedá říct o onom zánovním bavoráku, který se stěhoval do šrotu.

Najednou si zvykal na luxusní životní styl, jaký byl v té době vyhrazen v Čechách nemnohým. Od té doby se životní úroveň zvýšila a lidé jsou taky ochotní víc utrácet za svou spotřebu, ale tehdy byl běžný plat v regionu, kde Martin bydlel takových šest – sedm tisíc a kupříkladu jeho otec bral méně než šest tisíc. Připomínám, že Martinovi je dnes už téměř třicet, to co popisuji, jsou relace z druhé poloviny 90. let.

Tady se ale dostávám k tématu, o kterém jsem se původně domníval, že ho sem nedám a že o této záležitosti z Martinova života pomlčím. Je to mimořádně obtížné téma a téma citlivé. Sám Martin o této záležitosti dnes moc nemluví, neříká o tom ani své ženě. Ta to snad dodnes neví. Navíc je tu riziko, že čtenář, jenž nezná osobně Martina, může si o něm na základě této věci udělat mylně zbytečně negativní nebo přinejmenším zkreslený úsudek, který si Martinova povaha rozhodně nezaslouží. Ale pak jsem si uvědomil, že to sem musím dát. Musím to sem dát, protože bez této záležitosti by nebyl Martinův životaběh úplný. V příběhu by cosi podstatného chybělo. Pozorný čtenář se jistě už zarazil, když jsem popisoval Martinovu skvělou ekonomickou situaci v době od jeho zhruba čtrnácti do přibližně dvaceti let. Dítě z chudé rodiny, s otcem dělníkem vydělávajícím malé peníze a matkou alkoholičkou, která byla schopná propít i to málo, co ona ze sociálky a důchodu a manžel z výplaty domů přinesli, má najednou peněz víc než mohl legálně mít v té době manažer střední úrovně a dokonce  leckterý vrcholový manažer v té době mohl takový standard života závidět. Navíc do svých sedmnácti chodí ještě do základní školy., což čas pro přivýdělky určitě omezuje. Asi jste vycítili, že tam je  potřeba něco doříci, dovysvětlit. Mohl bych říci, že Martin ty peníze ušetřil z brigád, ale to by byla polopravda. Z brigád ty peníze sice měl, ale nijak nešetřil. Mnohem podstatnější je ovšem druh brigád, které Martin vykonával. A to je právě to problematické téma, do kterého se člověku nechce. Zkrátka a dobře, cena za práci je často odvislá nejen od náročnosti vykonávané práce, od kvalifikace, která je podmínkou té které profese, ale mimo jiné také od toho, jak velký počet lidí je schopno a ochotno danou práci vykonávat. To jeden z důvodů, proč k nejbohatším legálně vydělávajícím pracovníkům patřili v minulém režimu horníci, ač se jednalo o práci sice tvrdou a náročnou, avšak nevyžadující žádný zvláštní intelekt ani kvalifikaci. Bylo to proto, že osob, které byly ochotny toto tvrdé a nebezpečné povolání vykonávat, bylo méně než bylo z hlediska národního hospodářství potřeba a stát proto musel lákat budoucí horníky vysokými platy a neskutečnými sociálními výhodami. Ale Martin nepracoval jako horník. Jak si tedy vydělával? Ne, není v tom žádná trestná činnost, čorky nebo tak něco. Ani drogy neprodával, pokud vím.Ale jak to říci, co Martin tehdy vlastně dělal?

Především musím zdůraznit, že Martin byl vždycky na holky. Nikdy nebyl buzík,  nebo tak něco. Takový dojem by byl velmi nesprávný. Dnes žije navíc řádným rodinným a manželským životem, možná řádnějším než většina mužů jeho věku.

Ale než řeknu, čím si  vlastně Martin vydělával, musím ještě jeho příběh zařadit do obecného rámce té doby.

V prvé řadě je třeba říci, že po pádu komunismu se Praha naplnila zahraničními turisty. Nevím, bylo-li jich více než teď, ale hlavně byli oproti domácímu obyvatelstvu a v relaci k místním cenám mnohem bohatší než teď. Bylo to zčásti dědictví komunismu, kdy koruna nejen nebyla tvrdou měnou jako dnes, ale dokonce měla výrazně nižší hodnotu reálnou než nominální. Vzhledem k tomu, že za komunismu občas bylo problémem sehnat i toaletní papír, koruna se tomu toaletnímu papíru svou hodnotou blížila a po západních měnách byla ohromná poptávka. Druhým důvodem byla razantní devalvace, ke které vláda a ČNB přistoupila v roce 1991. Výsledkem obou těchto vlivů bylo, že pro cizince bylo u nás takřka pohádkově levno a například mnoho američanů se zde rozhodlo žít v téhle báječné zemi s úžasnými cenami a přátelskými lidmi, vstřícnými k cizincům.

V Praze se utvořila velká, dnes už prořídlá americká komunita, zároveň mnoho němců a Rakušanů sem pravidelně jezdilo na víkendy a na dovolenou.

Ze Západu přicházely proudy turistů a přistěhovalců.

Jsou turisté různého druhu. Málo se to ví, ale v 90. letech byla Praha vysoce populární mezi gayi.  Proč právě mezi nimi, se úplně přesně neví, ale bylo to tak. Asi to souviselo s tím, že čeští homoprostituti byli pro gaye ze Západu relativně velmi levní a byl zde výběr těchto pracovníků velmi velký. Jedním z těchto pracovníků, kteří poskytovali uspokojení gayům zejména ze Západní Evropy a USA byl i Martin. To byly ony dobře placené brigády, kterým se věnoval.

Opravdu bych chtěl zdůraznit, že Martin byl vždycky na holky, homosexuály moc rád neměl. Nicméně peníze jsou peníze. Chlapi smrdí, ale peníze ne.

Proč byl vlastně v Praze a obecně v České republice tak velký výběr homoprostitutů? Na to odpověď známe. Prvním důvodem byl ateismus české společnosti.Pro věřícího člověka je nesrovnatelně obtížnější se prodávat.  Tím nechci říci, že by mezi šlapkami a šlapáky nebyli lidé z věřících rodin. Jenže aby člověk, který je odmalička vychováván ve víře k Bohu a v lásce k Bohu, se začal prodávat, musí se něco vážného stát. Něco musí takového člověka donutit k takové práci nebo jej krutě zlomit a zároveň taková práce je pro něj těžkou zkouškou, něčím, čeho by se obvykle velmi rád zbavil a živil se jinak. Nevěřící takové otázky a zábrany nemá proč si klást a to co by jej mohlo odradit od podobného výdělku může být buď nedostatečná cena nebo u bojácnějších povah riziko nejrůznější infekce.

Druhým důvodem, jak už jsme zmínili, byla velmi nízká cenová hladina v ČR oproti zahraničí, což znamenalo, že i pro průměrně či podprůměrně vydělávající gaye byli čeští homoprostituti snadno dostupní.

Třetím důvodem bylo to, že u nás nebyla tak rozšířena infekce HIV jako v gay komunitách na Západě. U nás bylo bezpečno, u nás si mohli gayové užívat bez velkého rizika. Zvláště mladí kluci do 20 let, kteří byli v té strachem z AIDS nasáklé době nejžádanější komoditou na gay sexuálním trhu, zaručovali relativní počet bezpečí.

Nu a čtvrtým důvodem byl fakt, že po pádu komunismu se u nás až děsivě rychle změnily hodnotové preference obyvatelstva. Najednou, kdo měl peníze byl king a bylo jedno, jak k nim přišel. Kdo peníze neměl, byl nula. Člověk měl takovou hodnotu jako jeho konto v bance. Tisk a televize oslavovaly lidi, kteří přišli k penězům pochybným a podivným způsobem a pro národ to byli hrdinové, kterým se každý chtěl podobat, každý je chtěl napodobit. Je třeba říci, že šlapat nebo pást šlapky v té době ani zdaleka nebyl ten nejpodlejší a nejnižší způsob, jak přijít k penězům.

Šlapat začal Martin zhruba ve čtrnácti a k té práci jej přivedl kamarád. V jisté době se této profesi věnovali prakticky všichni kluci mezi třinácti a devatenácti z Martinovy vesnice. Zdaleka ne každý byl však tak úspěšný jako Martin. Martin dobře vypadal, byl blonďák, měl talent na jazyky, byl přiměřeně inteligentní a hlavně – téměř nehrál automaty. Automaty byly metlou prostitutů. Je to totiž profese postavená do značné míry na čekání. Prostituti jdou do příslušného baru a tam čekají, až si jich všimne potenciální klient. Když se to stane, je velká radost na obou stranách, odbude se ona záležitost, ať už na hotelu, u klienta v bytě nebo třeba v autě, pak se prostitut vrací zpátky do baru ( sex s klientem si obvykle moc neužívá, skutečných gayů mezi těmito pracovníky zas tak moc není) a zase čeká. Automaty v takovém baru instalované mu pomohou zabít nudu a vysát hotovost z jeho kapsy, a to do té míry, že z několika vydělaných tisícovek mu nezbude nic. Pak jde s dalším klientem zase na hotel nebo do bytu, rychle vykoná požadovanou práci,  vydělá si zase pár tisíc, vrací se  do baru a zase čeká, zase se nudí, zase sedá k automatům, které mu zase vyčistí peněženku. Ráno pak na nádraží stejný kluk, který nešel před pár hodinami pod tři tisíce a to ještě striktně odmítal celou řadu sexuálních praktik, jde za polívku nebo za padesát korun a ještě je za tuto směšnou cenu ochoten vykonat kompletní sadu včetně těch nejrizikovějších, nejbizarnějších a nejnechutnějších pracovních úkonů. Když dotyčného pracovníka o jeho někdy až příliš lehce vydělané peníze nepřipraví automaty, postarají se o to drogy, když to nejsou ani drogy ( jako v Martinově případě; Martin si uvědomoval, že v důsledku konzumace drog se ztrácí fyzický půvab, který je základním výrobním prostředkem homoprostitutů, a proto fetoval poměrně zřídka, tedy ve srovnání se svými kolegy z branže), jsou to ženské protějšky těchto pracovníků. Velkou část peněz homoprostituti obvykle investují do žen, často rovněž prostitutek.  Martin měl díky tomu, že byl nejen mladý, ale i opravdu pohledný výhodu dvojí: jednak měl mnoho zákazníků a vysoké sazby za své služby, jednak zároveň slevy u prostitutek. Některé, ne všechny, mu daly dokonce zadarmo. Ostatně bylo mnoho žen, které s ním spaly z lásky. A nejen prostitutky, ale i docela obyčejné holky.

Kde Martin nejčastěji vykonával svoji profesi a jak sháněl klienty? Tak jednoho kunčofta se mu podařilo kupodivu získat přímo ve vesnici, kde žil. Byl to starší pán, potřetí ženatý, otec dvou již dospělých dětí. Martin se s ním setkal v Praze na jakémsi místě v parku, kde se v té době údajně scházeli homosexuálové. Bylo to prý kdesi na pomezí Bubenče a Holešovic. Kde přesně, těžko říci. Tenhle pán byl celkem lukrativní klient ( patřil k restituentům) a stálý klient. Ale to byla výjimka. Taky měl pár stálejších kunčoftů a nějaké jednorázové kšefty v městě, které se nacházelo kousek od Martinovy vesnice. Ale platilo, že ty největší kšefty se dělají v Praze. Martin do Prahy jezdil týden co týden od svých čtrnácti. Kousek od hlavního nádraží, blízko VŠE byl v 90. letech jakýsi velký gay bar, kde se scházeli homosexuálové z celého světa. Prý jeho jméno znali gayové v San Franciscu, Amsterdamu, Tokiu i Bengalore. Tam chodili také prostituti doufající, že uloví klienta. A dařilo se, například Martinovi. Za noc si vydělal i patnáct, dvacet tisíc.

Hodně kšeftů mu dohodili jeho kolegové z branže. Často prostituti, kteří zestárli a už se tak moc nechytali. Například Karel, pětadvacetiletý vychrtlý Martinův kolega. Karel už moc kšeftů neměl, a když tak to byly většinou ty ne příliš lukrativní na nádraží ( nádraží byla také kontaktním místem homosprostitutů s klienty, nikdy se mi nepodařilo zjistit, proč zrovna nádraží, ale skutečně to tak bylo), kde chodili spíše sociálně slabší klienti nebo ti, kteří chtěli uspořit, zkrátka především češi.

Karel však uměl jednat s lidmi, uměl bavit společnost, znal se s mnoha důležitými osobami a dovedl dohodit kšeft. Martina a mnohé jiné také učil umění komunikace a základům marketingu tohoto byznysu. Učil ho a jiné kolegy, jak se tvářit, jak se oblékat, co říkat, jak dávat najevo odstup, jak předstírat klientovi sympatie. Karel byl obchodník tělem i duší a asi měl na to, někam to dotáhnout. Jenže ho ničily jednak dvě neřesti – lenost a drogy a jednak obrovské komplexy, kvůli nimž ostatně také tolik fetoval a na rozdíl od Martina drogám doopravdy propadal. Karel byl skutečný gay . Mezi gayi se ovšem moc nechytal. Nenašel si lásku, přestože po ní původně velmi toužil. Když byl zamilován, bylo to vždycky nešťastně. Původně tento neúspěch souvisel s jeho nadváhou, když ale Karel zhubnul, zhubnul tak moc, že pro mnoho gayů se stal až příliš hubeným. Navíc byl Kaŕel malý, měřil necelých 170cm, kus chlapa to tedy nebyl. Ale ten hlavní důvod, proč Karel nebyl úspěšný v hledání lásky, byly asi ty komplexy. Protože si nemohl najít lásku, na lásku rezignoval a stal se prostitutem. „Když už jsem na kluky, ať z toho aspoň něco mám“, říkal.

Martin byl v Praze dlouho velmi úspěšný. Jenže většina těchto kluků se okoukala brzy. Taky Martinovi se to stalo, postupně začal mít míň klientů. Všichni, co pravidelně navštěvovali onen bar, už ho měli a chtěli zase někoho nového. To se stalo několikrát za Martinovu kariéru. Vždycky to na radu Karla řešil tím, že se stáhl a svou profesi vykonával jinde. Vždycky se pak do Prahy do onoho baru kousek od VŠE vrátil jako novinka a zase měl velký úspěch. Jeden krátký čas šlapal v Berlíně, pak v Curychu. Ale ani mezi němci ani mezi švýcary se mu nelíbilo, i když si vydělával pěkné peníze, dokonce leckdy větší než v Praze..

Několikrát tedy pracoval na E55. Dnes už se to moc neví, ale v 90.letech vedle holek na E55 šlapali taky kluci. Neví se to hlavně z toho důvodu, že když přijela televize, aby natočila pro své diváky toto atraktivní téma, kluci naskákali do křoví, neboť nechtěli být viděni v televizi, hvězdná kariéra v médiích je evidentně nelákala, dámy se naopak předváděly a natřásaly, aby v televizi vidět byly. Nějaký psycholog by to nepochybně vysvětlil tím, že práci prostitutky si vybírají výrazně extrovertní osobnosti zatímco jejich mužští kolegové jsou obvykle těžkými introverty. Je zajímavé, že plachost, kterou tito pracovníci osvědčují před televizními kamerami, se nijak neprojevuje v jejich osobním a hlavně ne profesním životě. Tam jsou tvrdými obchodníky.

Martinovi se poštěstilo něco, co málokterému jeho kolegovi – dokázal si vybudovat se svými klienty přátelské vazby a několik z nich se do něj zamilovalo. Po tom touží každý homoprostitut, zamilovaný klient daleko ochotněji a hlavně stabilněji otevírá svoji peněženku. Jistý kšeft je snem, jehož splnění dosáhne jen nemnoho kluků z tohoto byznysu.

Přesto mu stálo za to občas, v dobách, kdy by se okoukal  a začal nudit, zmizet z Prahy a pohybovat se kupř. okolo silnice E 55. Ostatně, většinou tam strávil pár dní, výjimečně týdnů. Znal tam řadu kolegů, prakticky všechny a také mnoho kolegyň. Ostatně mnohé mu byly kamarádkami a on jejich klientem. Ne že by nemohl sbalit normální buchtu, naopak, byl u holek velice úspěšný, díky svému vzhledu, sociální inteligenci a téměř vždy nadité peněžence. Ale s jídlem roste chuť. Navíc měl u štětek různé slevy, jako jejich kolega, kamarád a navíc pěkný kluk téměř nikdy neplatil plnou cenu. Chci upozornit na to, že E55 nebyla těžištěm Martinovy kariéry, tedy jeho tehdejší kariéry. Proč ji zmiňuji? Hned to vysvětlím.

Jednou tam sbalil němce. Byl to evidentně dosti bohatý chlapík v Mercedesu. Byl ochotný zaplatit Martinovi velice slušný honorář za anální sex – s tím, že Martin bude aktivní. Ale byl to problém, Martin byl na holky a tak mu pracovní nástroj nefungoval, jak měl. Naštěstí měl bohatý němec viagru a tak nakonec bylo setkání šťastné pro oba – němec si užil a Martin skvěle vydělal.

Horší bylo, že Martina němec vysadil na vedlejší silnici, několik kilometrů od E 55 a Martin měl hroznou chuť na ženskou, po té viagře (bylo to několik tablet), ale tady žádná ženská nestála. Stopoval, ale nikdo nezastavil, ostatně tu moc aut nejelo. Najednou proti sobě vidí přicházet Věru. Věra byla cikánka, tak kolem padesáti, na E55 šlapala už od pádu komunismu a patřila mezi ty statečné ženy, které se prostitucí živily i v dobách hluboké totality. Měla téměř čtyřicetiletou praxi, začla ve třinácti a za těch čtyřicet let měla už víc jak deset tisíc chlapů. Martin (stejně jako mnozí jiní) nemohl pochopit, jak to, že má Věra tolik klientů. Většina prostitutek na E55 jsou ošklivé, málokterá vypadá aspoň dobře. Ale Věra byla i na zdejší poměry extrém, tlustá, rozteklá, s neuvěřitelně ohyzdným obličejem, s bradavicí větší než celý Paroubkův obličej. Navíc bylo docela dost cítit, že nepoužívá sprchu a k vodě a mýdlu má odpor. Velmi silně to bylo cítit. I Martin to nyní cítil. Vlastně nebylo jasné, zda ji dřív uviděl nebo ucítil. Měřila asi 150cm a vážila zhruba 150 kg.Přesto se chytala a měla i tři kunčofty denně.

„Nazdar miláčku“, svůdně se usmála Věra a vycenila na Martina poslední dva černé zbytky zubů, které jí v ústech zůstaly.  Martin měl hroznou chuť na ženskou, byl nadržený jako stepní kozel.

Protože lepší kost blízko nebyla, Martin řekl Věřě, že má chuť na sex. Nabízel jí pětikilo. Věra zavrtěla hlavou. „To ne, miláčku“, pod trojku nejdu, mám svou úroveň. Věra za ta léta uměla chlapy perfektně odhadnout a věděla, že Martin ty prachy má a že jí je dá.  Nadržený Martin smlouval, ale ne dlouho. Nakonec tedy souhlasil. Šli spolu k Věře do starého rozpadlého baráku, kam si vodila klienty. Nebyl tam nábytek, jen na špinavé podlaze, na níž se válely hadry, flašky a jiné odpadky a běhal hmyz, stará matrace impregnovaná semenem, zvratky, močí a dalším neidentifikovatelným, leč nechutným materiálem. Na tu matraci si lehli a strávili spolu několik desítek minut ve víru vášní. Jednu chvíli chtěl vášnivý Martin utéct vzdor své nadrženosti. To když staré cikánce lízal kundu a jí z ní začalo téct semeno – krátce před Martinem měla jiného klienta. Ale nadrženost byla silnější než nechuť. Nakonec se do Věry třikrát vystříkal – za každý výstřik litr, to pro Věru nebyl věru špatný kšeft.

Když byl hotový, chtěl co nejdřív odejít. Nelíbilo se mu zde. Ale Věra ho zadržela. Počkej miláčku ještě, něco ti musím říct, zašeptala mu do ouška.

„Já nejsem jen šlapka, já jsem navíc taky vědma“, řekla mu „ a teď pro tebe mám důležitou zprávu“. Martin ji odstrčil chtěl už utéct z toho nechutného místa. Navíc věděl, že se bude muset osprchovat. Rychle pryč. Ale něco ho zadrželo. Otočil se ve dveřích: „Co mi chceš říct?“ „Martínku, čeká tě velké bohatství a ty právě sedm dní ode dnešního dne potkáš člověka, který tě k němu přivede.“

Právě týden strávil Martin na E55. Nebyly všechny dny zde pracovní. Taky se bavil a utrácel peníze.  Poslední den před odjezdem do Prahy a pak domů, přišla na E55 nová holka jménem Eliška. Bylo jí asi dvacet, byla to češka s maďarskými kořeny a zrzavými vlasy. Nebyla pěkná, ale byla jednou z nejhezčích holek na celé mezinárodní silnici. Nedá se říct, že by se Eliška s Martinem poznali nějak zvlášť. Jejich první setkání bylo čistě letmé, jen se seznámili, prohodili spolu z nudy pár slov a zase se rozešli zapomenuv jeden na druhého.

Elišku potkal Martin právě sedm dní po erotickém zážitku s romskou vědmou. Bude Eliška právě oním člověkem, který dopomůže Martinovi k velkému bohatství, jak prorokovala vědma Věra? Co myslíte, vážení čtenáři?

Já si osobně myslím, že tím, kdo dopomohl Martinovi k jeho dnešnímu bohatství a postavení byl z 99% Martin sám, svou zodpovědností, pracovitostí, silnou vůli, přirozenou sebedůvěrou, sociální inteligencí . To zbylé 1% spadá na vlivy ostatní jako je náhoda, pomoc druhých a podobně.

A přesto. Je to zvláštní, posléze se ukáže, že právě Eliška v jisté chvíli byla klíčem, který pomohl otevřít Martinovi dveře, které vedou k té kariéře, v níž je dnes úspěšný. Ale kdyby toho klíče nebylo, myslím, že Martin by si otevřel jiné dveře nebo stejné dveře jiným klíčem.

Na E55 se Martin vrátil ještě několikrát, vždycky, když se omrzel v Praze nebo když tam měl jiný problém. A nedá se říci, že by se s Eliškou nějak zvlášť sblížil, ale znali se, byli to prostě kolegové z práce, nic víc, nic míň.

Pak přišlo období, kdy Martin stárnul, už mu bylo devatenáct a přestával se chytat, přesněji už si nemohl tolik dovolit šponovat ceny. Dříve nešel pod dva litry, ještě předtím pod tři, teď byl rád za každé pětikilčo, ba i za míň. Tak se jednou stalo, že uvízl na E55 a neměl na cestu domů, nevydělal si. Nechtěl se vrátit do své vesnice jako socka, jako někdo, kdo neuspěl.Stalo se něco, co předtím nikdy. Začal si vydělávat jinak než prostitucí. Získal místo za barem v jednom bordelu. Shodou okolností tam Eliška dělala tou dobou zrovna šlapku. Za barem se mu ale nedařilo, ta práce mu nešla. Ale díky kamarádům získal práci uklízeče. Uklízel  okolo E55 různé bary a bordely, opět mimo jiné ten, kde dělala právě Eliška. Když se vrátil domů, měl aspoň nějaké peníze a mohl hrát před kamarády machra. Ale věděl, že už to nevydrží dlouho. Příjmy z prostituce se ztenčovaly a Martin poznal něco, co předtím řadu let ne – musel šetřit. Rozprodával své luxusní oblečení, které mu nakoupili nuzáci. Teď se oblékal u Vietnamců, i když taky hezky, nápadně a vkusně.

Ještě párkrát odjel do Prahy a párkrát si i skvěle vydělal, na doby, kdy peníze tekly do jeho kapes veletokem, už však jen vzpomínal. Dávno už to nebyla dravá Amazonka, ten proud peněz, ani tichá, ale širá Volha, už to nebyla ani velká řeka. Byl to potok, který se stával potůčkem.A i ten potůček vysychal. Martin věděl, že přijde doba, kdy ani náznak potůčku nebude. Musel konat. Ale jak?

Po jistou dobu pracoval coby dělník v jedné fabrice se špatnou pověstí.

Pak práce tam skončila. Ta fabrika totiž dělala podobnou personální politiku jako spousta firem v dnešní době. 90% zaměstnanců vyhodili ve zkušební době. Majitel té firmy byl belgičan a byl to gay. Martin ho znal z Prahy jako jednoho z mnoha svých klientů. Ale Martinovi to nijak nepomohlo. Pokusil se s ním navázat kontakt, ale belgičan neměl zájem. Martin byl v té době už asi dvacet let stár a pro belgičana byl starý.

Tak byl Martin zase nezaměstnaný, sice si dál občas přivydělával šlapáním, ale žádná sláva už to nebyla. Občas dělal různé drobné kšeftíky, které mu trochu zvyšovaly životní úroveň, předprodával třeba mobily, o kterých věděl, že jsou kradené.

Jednou v tom městě, u něhož ležela Martinova vesnice potkal Elišku. Moc se k němu neznala, nebyla ráda, že ho vidí, chtěla se rychle rozloučit a moc toho o sobě neřekla, ale v tom městě každý zná každého. Tak nebyl problém zjistit, že Eliška teď pracuje v tomhle městě jako sekretářka generálního ředitele významné firmy, která tu má sídlo. Zjistil si i kde Eliška bydlí.

Tak si na ni zase počkal před domem, když šla ráno do práce.

„Jé, to je náhodička. Co ty tady? Jdeš shánět zase kunčofta?“ rozesmátý Martin vyskočil z auta.

Teď si asi myslíte, že Martin začal Elišku balit a že se rozvine love story. Nerozvine. Martin byl a pořád je stejně jako většina homoprostitutů především tvrdý obchodník.

Martin chtěl, aby mu Eliška dohodila práci v podniku, kde je zaměstnaná. Samozřejmě v kanceláři a samozřejmě na dobrém fleku. Eliška se smála. Takové práce, jakou Martin chce, jsou jen pro vysokoškoláky, výjimečně středoškoláky a i ti se do takových pozic tlačí. Na jedno podobné místo máme dvacet zájemců, drtivá většina vysokou má, někteří i dvě. A on se základkou, kterou tak tak prolezl? Nesmála se dlouho.

Zato se zasmál Martin:

„Ty asi moc nechceš, aby se tvůj šéf, tví kolegové a obchodní partneři vaší firmy dozvěděli, čím ses živila před pár lety? Že jo? Tak, když mi u šéfa zařídíš, že mě přijmou na teplý místečko, tak se to nikdo nedozví. „

Tak Eliška zařídila Martinovi pozici referenta marketingového oddělení s platem v té době závratných třicet tisíc. Řekla generálnímu řediteli, že zná velice šikovného a schopného kluka, který umí perfektně německy a anglicky a žil v Německu a pracoval tam v marketingu, který teď shání práci. Běžná výplata v té době byla tak deset, dvanáct…Bylo to místo, na něž byla vyžadována vysoká škola magisterského stupně a aspoň dva roky praxe v oboru. Tak se stalo, že kluk, který s odřenýma ušima prolezl základku ( a i tam 2x propadl) a zaměstnaný byl dosud jen jednou jako dělník u pásu, nastoupil na tenhle lukrativní post. Ale Martin tuhle pozici nevnímal jako vrchol kariéry, teplý flek, který si musí držet do důchodu. Marketingu moc nerozuměl. Předpokládal sice, že dokud bude ve firmě Eliška na pozici sekretářky velkého šéfa, tenhle teplý flek má jistý. Ale nechtěl být na ní závislý a navíc chtěl výš. Protože práci se učil dlouho a těžce ( v daném oboru je spousta cizích nesrozumitelných odborných termínů, aby nezasvěcení nerozuměli a věděli hned, že mají co do činění se supervzdělanými hyperodborníky, kterým se nemohou rovnat) a jeho pracovní výsledky tvořily dlouho řetězec lapsů, chyb, nesmyslů a větších či menších malérů, rozhodl se, že se prosadí jako člověk užitečný pro nadřízené jiným způsobem.

Každý šéf potřebuje mít přehled o tom, co se mezi podřízenými děje, o tom, jak o něm smýšlejí, jak využívají pracovní dobu, jak maskují případné průšvihy, případně zda a jak ( v českém prostředí slovíčko „zda“ v tomto případě nedává smysl a je možno ho vynechat, otázka zní pouze „jak“) kradou na pracovišti. Proto mezi nejužitečnější pracovníky patří ti, kdo o těchto věcech informují nadřízené.

Takovým informátorem se stal právě Martin. Informoval generálního ředitele, k němuž měl přes Elišku dobrý přístup o všech věcech, které se děly na pracovišti od drbů až po důkazy  o nepoctivém jednání. Postupně se stal pro generálního neposrtradatelný. Na základě jeho podkladů byla provedena reorganizace marketingového oddělení a zaměstnanci, jež Martin usvědčil z nepoctivého jednání nebo pomlouvání šéfa, byli odejíti. Martin toho využíval a někdy i poněkud zneužíval. V oddělení nakonec zůstali jen ti, se kterými se Martinovi dobře pracovalo. Nakonec byl vyhozen vedoucí a jeho nástupcem se stal Martin. Efektivita marketingového oddělení prudce poklesla. Ukázalo se, že Martin na tuto funkci zatím nestačí.

Protože však měl zásluhy a velký šéf si ho navíc oblíbil, vytvořil pro Martina speciální funkci – ředitel pro operativní strategii, nic to ve skutečnosti neznamenalo, Martin byl vlastně z postu vedoucího oddělení vyhozen, ale směrem nahoru.  Nyní  měl dvojnásobný plat oproti dřívějšku, ale nudil se. V nové pozici nebylo co dělat, šlo prakticky jen o dekorativní funkci.

Martin, který získával stále větší a větší sebedůvěru, se začal ohlížet po jiném manažerském postu. Nastoupil do továrny, v níž předtím pracoval jako dělník. Nyní zde byl marketingovým ředitelem. Po několika týdnech vystoupal do pozice hlavního ředitele továrny. Jenže pak hrozil pád. Byla to těžší práce, než Martin myslel. Plácal se v tom jak nudle v bandě. Vypadalo to, že bude neslavně vyhozen. Naštěstí přišla nabídka od velké mezinárodní firmy, která zrovna otevřela v té době v Česku novou továrnu. Stal se členem managementu české pobočky. Vydržel na tom místě osm měsíců. Pak se s ním zaměstnavatel rozloučil. Dostal zlatý padák a za týden měl další manažerské místo. Zbytek už znáte. Vlastně ne tak docela. Málem bych zapomněl. Martin si dodělal dálkově maturitu na Bankovní akademii a VŠFS získal letos bakalářský titul. Nyní studuje MBA a  magisterský program. Zatím se ještě píše s Bc., ale zanedlouho bude ing., MBA.

Povídka napsaná podle skutečnosti.

foto: sxc.hu