- Rubrika

Maroko, ptačí říše a domov podivné vrány lesní

16.11.2007

Maroko, tento asi nejméně africký, zato kulturně přebohatý kout Afriky, je na pozorování ptáků jednou z nejlepších destinací vůbec. To, že je nejméně africký a zároveň kulturně různorodý, platí i pro ptačí svět.

Putují sem přezimovat evropští usedlíci, nebo tu naopak tráví léto cestovatelé až z Madagaskaru. Jedinečnost v počtu ptačích druhů je dána především množstvím různých biotopů. Mediterání flóra na severu přechází v cedrové lesy, které zastiňují zem jako deštníky, a v lesy tvořené korkovými duby s rozbrázděnou letitou kůrou. Dále na jih vyrůstají z marocké země obrovské, až 4000 metrů vysoké štíty Atlasu, které padají přímo do hammad, kamenitých pouští, a ergů, tedy pouští písečných.

Ale asi nejbohatšími, a pro Evropana určitě nejexotičtějšími, místy pro pozorování ptáků jsou laguny. A to laguny jak sladkovodní, tak brakické při ústí řek. U Mediteránu je takové místo třeba u řeky Oued Molouya, kde jsou k vidění krásná slaniska s velkým množstvím jezírek, ptáků a vůbec všeličehos zajímavého. Vše vypadá jako ptačí ráj, kde se mezi bujnou vegetací břehových porostů brodí různé druhy volavek, kolpíků nebo plameňáků. K tomu se na nebi se vznáší dlouhonohé pisily a racci. Jediné, co vás vrátí do reality jsou všudypřítomní vojáci, hlídající si hlavně své hnědé, voňavé bohatství.

Bezesporu nejlepší a největší laguny při Atlantském oceánu, se nachází v národním parku Souss-Massa. Ten leží asi 10 km pod Agadirem a rozkládá se mezi řekami Oued Souss a Oued Massa. Nepředstavitelná podívaná se návštěvníkovi předvádí právě u řeky Massa. V zimě na okolní písečné duny přilétají vznešení jeřábi popelaví, kteří tu a tam zabloudí i k nám. Řeka je v tomto období naplněna tajícím sněhem z Vysokého Atlasu. Zato v letních měsících nedoteče samotný tok ani do moře, ale náhradou vytvoří rozsáhlou prohřátou mělkou lagunu, kam se stáhnou plameňáci, volavky, lysky, orlovci, kormoráni, břehouši, kulíci a ibisové z celého okolí.

Právě o ibisech bych chtěl mluvit. Vyskytuje se jich tu hned několik druhů, ale tím asi nejzajímavějším je ibis skalní (Geronticus eremita), zapomenutá toť lesní vrána Evropy. Pro tento druh ibisa je typická holá červená hlava, připomínající kondora, peří je hnědočerné s kovovým leskem a má rozčepýřený hřeben na šíji a na horní straně krku. Obývá suché bezlesé plochy, jako jsou pastviny a savany, přesně jaké jsou v národním parku Souss-Mass. Hnízdní kolonie jsou pak na skalách. Potravou jsou drobní obratlovci, nebo hmyz, který vybírá svým dlouhým šmatáckým zobákem v mělkých tůních a korytech vyschlých řek.

A proč zapomenutá vrána lesní? Ještě v době středověku zalétal tento podivný krasavec do střední Evropy (dnes se ho snaží reintrodukovat v Rakouském Waldviertelu – v městečku Waidhofen), ale asi v 16. století odsud vymizel a byl nevděčně zapomenut. V tomto období se nám do Evropy vkradla tzv. malá doba ledová a citelně se ochladilo, to mohlo způsobit jeho nezájem o letní evropské dovolené. Později když Linné sestavoval svůj systém organismů, vycházel u tohoto druhu pouze z perokreseb a na jejich základě pojmenoval tento druh jako vrána lesní (Corvus sylvaticus). Počátkem 20. století se vše změnilo, byl to šokující objev, v Turecku byl „opět” objeven ibis skalní, pták na míle vzdálený od vrány a vše bylo dáno do pořádku. Rodina posvátných ibisů dostala zpět svého zapomenutého „kondora”.

Jeho situace je nyní kritická, ve volné přírodě žije tohoto ptáka asi jen 200 jedinců. Poslední lokality jsou v Maroku, snad Alžírsku a jedna populace v Turecku, která byla téměř zničena. Paradoxní je, že v zoologických zahradách po celé Zemi žije asi 700 kusů. Ale vypadá to, že se blýská na lepší časy. I když Marocká ochrana přírody, no uvidíme…

autor: Adam Lacina

Podobné články