- Rubrika

Lékař ordinuje opilý

4.11.2009

Nejen právnická profese a profese vysokoškolského pedagoga má díky Plzni problém. Nyní se koná další šokující ostudy, tentokrát v Olomouci a tentokrát se týká profese, jejíž nimbus byl dosud považován za nedotknutrlný, totiž profese lékařské.

Ve starobylém moravském městě Olomouc se stala politováníhodná událost. Lékař zde ordinoval opilý a poté, co byl převezen na záchytku, mu naměřili tři promile alkoholu v krvi. Je to pro mnohé jistě další šokující zpráva. Nestačí, že ani na univerzitách, těchto starobylých symbolech, důstojnosti, vědění a občanské poctivosti nemusí být všechno v pořádku, jak nás přesvědčují hororové zprávy z Plzně. Nyní došlo na příslušníka další prestižní profese, tentokrát lékařské.

Nicméně někteří psychologové tvrdí, že jednou z nejrizikovějších profesí pokud jde o vznik alkoholismu, je právě profese lékaře. Je spojená se stresy, obrovskou zodpovědností a přitom je zde alkohol velmi dostupný. Mnozí vděční pacienti nosí svému lékaři dary ve formě lahvové.

Důstojného a váženého muže či ženu v bílém plášti si jako alkoholiky představit těžko dovedeme, neboť alkoholismus je choroba, která vzbuzuje pohrdání, zatímco lékařské povolání je povoláním snad vůbec nejctěnějším ze všech. Snad jen vědci se vyrovnají lékařům pokud jde o váženost své profese. Nicméně přesto se zdá, že je osob postižených výše zmíněnou chorobou mezi lékaři více než v běžné populaci. Pamatuji se, jak jsem četl jednu knihu, kterou napsal jakýsi protialkoholní odborník už kdysi v 60.ltech. Objevil jsem ji v knihovně mezi knihami dávno nečtenými. Mně však zaujala, zejména případ, kdy ve zdravotnickém zařízení probíhala jakási oslava, všichni přítomní zaměstnanci se během ní totálně opili a jeden na následky otravy alkoholem zemřel. Ostatní zdravotníci byli tak namol, že jeho smrt zjistili až několik hodin po jeho smrti poté co konečně vystřízlivěli.

Také si vzpomínám, jak mi vykládal můj známý o svém bývalém závodním lékaři, který byl těžkým notorickým alkoholikem. Dotyčný lékař ordinoval opilý, a to každý den. Nikdo z celé firmy ho nikdy neviděl střízlivého Protože však se znal s jedním manažerem té firmy a navíc jen velmi neochotně psal neschopenky, jako závodní lékař vydržel až do důchodu.

Můj známý s ním udělal spoustu zajímavých zkušeností. Dvě z nich jsou zvláště zaznamenání hodné. Poprvé, to byl dotyčný na vyšetření kvůli chřipce.

Lékař si přímo před ním lokal z flašky vodky. Pak mu psal recept. Ovšem místo na předepsaný tiskopis, začal psát na  holý stůl. „Kurva, ta tužka nepíše, co je to za blbou tužku?“ „Ale pane doktore, vy píšete po stole“ , upozornila ho jemně sestřička a přistrčila mu prázdný recept. Lékaři se ho povedlo s vypětím posledních opileckých sil vyplnit nesrozumitelnými klikyháky, recept podal onomu mému známému a pak nad tím stolem, na nějž předtím vyplňoval recept, usnul.

Na recept mému známému vydali kupodivu lék, kupodivu také fungoval. Můj známý však od té doby se snažil veškerá nachlazení raději přecházet z obavy, že by léčba mohla být horší než choroba. V onom podniku asi dobře věděli, proč si onoho lékaře drží. Vskutku, podle statistiky prý tam byla poloviční práceneschopnost zaměstnanců než byl celorepublikový průměr. Lékař evidentně odváděl z pohledu managementu excelentní práci.

Nicméně jednou za čas stejně k tomuto lékaři musel – na pravidelnou zdravotní prohlídku.

Jednou tedy si sednul do čekárny v obavách, co jej může čekat. Seděl dvě hodiny, pak přišel na řadu.

 Lékař se ho ještě ve dveřích zeptal: „Přišel jste po svých?“

„Jak?“, dotyčný byl zaskočen.

Lékař opakoval otázku.

 „Ne, přijel jsem autobusem“

„Na to se vás neptám, ptám se, jestli chodíte po svých nohách. Jestli nejste třeba invalida na vozíku. Kripl, mrzák, jak se říkalo za mých mladých let“.

„Ne, to nejsem“

„To je dobře. Protože já jsem nedávno dal potvrzení o zdravotní způsobilosti jednomu invalidovi, co byl na vozíku. Chtěl dělat průvodčího ve vlaku. A on opravdu zdravej byl, ale byl na tom vozíku, tak ho nakonec nevzali a personální ředitel mi škaredě nadal, co to potvrzuju zdravotní stav kriplům. No ale to byla jeho vina, on mi neřekl, že je na tom vozíku. Můžu já za nějakýcho podvodníka, že mě poctivě neinformuje o svým zdravotním stavu?“

( Laskavému čtenáři se může zdát překvapivé, neuvěřitelné, nepochopitelné, že někdo si nevšimne na někom, koho vidí na vlastní oči pár metrů od sebe, takovou podstatnou věc, že přijel na vozíku. Čtenář podezíravý může mít pocit, že si vymýšlím já nebo můj známý. Navrhuji experiment: Vypijte během hodiny půl litru vodky, půl litru rumu, litr vína ( stačí krabicové ).  Mějte po ruce kamaráda, který bude zapisovat vaše reakce a postřehy. Bude se vás ptát, co kolem sebe vidíte. Až experiment skončí a vy se z něho vyspíte, porovnejte s kamarádem, kolik vašich postřehů bylo odchylných od reality a kolikrát jste nezaregistroval(a) nějakou velmi důležitou podrobnost. Vsadím se, že mi dáte za pravdu, že na tom pokud jde o pozorovací schopnost nebudete o mnoho lépe než dotyčný lékař. )

Pak lékař vyplnil překvapivě pevnou rukou mému známému lejstro, se kterým ho poslal za specializovanými lékaři. Byl odeslán úplně ke všem specialistům v oboru medicíny: K ušaři, očaři, plicaři, zubaři ( netušil proč zrovna tam, ale to by až tak nevadilo), k mnoha dalším, ale mezi všemi těmi odborníky byl jeden, který opravdu velmi překvapil: Byl to gynekolog. Podotýkám, že dotyčný můj známý je muž, nadto jednoznačně heterosexuální muž, nadto se zcela vyhraněnou mužskou identitou, není to žádný transvestita nebo dokonce transsexuál.

„Pane doktore, a to mám jít opravdu ke všem?“

„Samozřejmě, ke všem“ zařval doktor, který nebyl rád, když někdo narušoval jeho posvátnou lékařskou autoritu.

„A k tomu gynekologovi taky? Není to omyl?“

„Samozřejmě taky“, řval z doktora démon uražené profesionální ješitnosti, vlastnosti, jíž jsou lékaři, a nemusí to být jen alkoholici, proslulí.

„Opravdu?“

„Když jsem to tam napsal, tak ano. Mazejte a bez všech vyšetření se nevracejte.“

Audience u opilce prozatím skončila.

Ženy, které dlely v čekárně gynekologické ordinace, zažily překvapení, jaké život připraví jen málokdy. Poprvé a zřejmě i naposledy v životě zažily, že na gynekologické vyšetření s nimi čekal muž.

„No já tu musím bejt, doktor mě sem poslal na vyšetření. On je ožrala a neví co píše. Ale napsal mě na gyndu, tak musím jít. Já za to nemůžu, potřebuju vyšetření kvůli práci.“

Ženské se začaly smát na celé kolo.

Když vylezla sestřička, také neskrývala překvapení. Ani ona muže, který potřeboval gynekologické vyšetření, dosud neviděla.

Známý jí vysvětlil, že potřebuje gynekologické vyšetření nebo aspoň potvrzení o něm kvůli svému zaměstnání a závodním lékaři trpícímu alkoholismem.

Gynekolog nebyl skoro schopen ani podepsat potřebný papír, v jeho případě za to ovšem mohl smích. „Já vás ani vyšetřovat nebudu. Je jasný, že žádnou gynekologickou chorobou netrpíte. Těhotenskej test vám taky dávat nebudu. No, pozdravujte pana doktora.“

Když se vrátil můj známý ze všech vyšetření, doktor zrovna spal. Mohl si to dovolit, protože čekárna byla prázdná. Sestřička ho vzbudila, lékař-opilec se na mého známého úkosem podíval, vyplnil nějaký papír, podal mu ho a zase usnul. Ten papír bylo potvrzení o absolvování povinných zdravotních prohlídek. Čili glejt, že dotyčný je zdráv a může pokračovat ve své práci.

Takže celá příhoda skončila happy-endem.