- Rubrika

Krušovická tragédie

15.11.2009

Jak se z nejlepšího piva na trhu stalo nejhorší.

Je to už dávno, mnoho vody od oněch časů proteklo Vltavou, Moravou i Labem, celé oceány vod. Ale ještě pořád si to pamatuju. Byla taková, doba, i když dneska už tomu nikdo nevěří, kdy nejlepším pivem ze všech  běžných piv na českém trhu byly Krušovice. Běžnými pivy myslím ta piva, která měla celorepublikové nebo alespoň větší než okresní rozšíření.

Nemohu hodnotit místní speciality z malých pivovarů, které byly dostupné v místě, kde se nacházel ten který minipivovar ani dovážená speciální piva z Belgie či Irska. Ostatně většina dovozů jsou a byla piva jiného typu než je ono typické české pivo. Vlastně to z pohledu českého pivního fajnšmekra-nacionalisty nejsou ani skutečná piva.

Nejhorším pivem té doby bylo naopak Starobrno, přezdívané dle tehdy ještě nezaměnitelné chuti, nebo spíše nechuti Starobahno. Tehdy jsem si myslel, že horší patok, který se vydává za pivo, nemůže existovat. Ó, jak hluboce jsem se mýlil! Pamatuji se, jak jsem se při své tehdy ještě pramalé znalosti skutečných mechanismů tržní ekonomiky divil, jak to, že pivovar vařící Starobahno ještě nezbankrotoval. Tehdy jsem tak podceňoval marketing, stejně jako klientelismus a náhodu a přeceňoval schopnost racionálního lidského chování tržních subjektů, v tomto případě kupce. Trh se zdál založen na cistě racionálním principu a všemocný a neomylný vybírající ty nejzdatnější na piedestal a nemilosrdně srážející ty neschopné, v nichž jsem tehdy naivně viděl ty, kteří špatně pracují  a nejsou schopní vyrobit kvalitní výrobek či poskytnout kvalitní služby. K mé naivitě přispěl i nezdar pivovaru v uherskohraďišťském předměstí Jarošov, který, ač mu dělala půvabnou písní reklamu skupina Argem, musel svůj závod na výrobu patoku předtím úspěšně konkurujícímu Starobahnu v boji o nejhorší pivo v republice uzavřít pro nezájem zákazníků-pivařů

K těm Krušovicím. Jejich tehdejší chuť byla skutečně jedinečná. Zejména černé Krušovice byly pivem, které kdo ochutnal, už jiné pivo téměř nechtěl.

Když jsem procházel městy a vesnicemi a měl jsem zrovna čas a viděl jsem někde na hospodě či baru vývěsku říkající, že tady točí Krušovice, většinou jsem neodolal a posadil jsem se tam. Krušovice nikdy nezklamaly.

Většina i kvalitních piv je náročná na kvalitu obsluhy, na to, jak se zaměstnanci hospody o pivo starají. Když obsluha sama pivo nepije, je to znát. Ale Krušovice nezklamaly nikdy. Ať byl číšník za barem alkoholik klopící do sebe jeden škopek za druhým nebo abstinent či zapřísáhlý vinař mající k pivu odpor stejně velký jako Bruno Ferrari k ženskému pohlaví, ten báječný nápoj chutnal vždycky stejně, jakoby sami olympští bohové ho vařili a drželi prostřednictvím čar a kouzel nad ním ochrannou ruku až do okamžiku jeho konzumace spokojeným pivařem.

Až do jednoho dne. Zašel jsem s kamarádem do své oblíbené hospůdky, poručil jsme si své oblíbené pivo a…měl jsem dojem, že jsem se napil křížence mezi Jarošovem, Starobahnem a bahnem z kaluže právě vytaženým.

Byl to nevýslovný hnus. Mé chuťové pohárky trpěly a doslova křičely na mě, co jsem jim to jenom provedl za hrůzu. Kdybych vypil Okenu, nemučil bych je více.

Když už jsem to obědval, se sebezapřením jsem to vypil a zaplatil. Nechtěl jsem se před dotyčným kamarádem prezentovat jako člověk konfliktní. On byl vinař a problémy pivních fajnšmekrů pro něj byly stejně nepochopitelné jako ekonomie pro Václava Havla. Nepochopil by mě, ač jsem věděl, že on dokáže vyvolat velký skandál v restauraci, chtějí-li mu místo kvalitního vína podstrčit víno nízké úrovně.

Myslel jsem si, že je to jakýsi ojedinělý exces. Obsluha na něco protentokrát zapomněla při své povinné starosti o krušovický mok. Jenže všude, kde jsem se pokoušel si pochutnat na Krušovicích, jsem zažíval stejný zážitek. Ať to byla jakákoli hospoda, jakýkoli bar. Krušovice se staly jedním z nejhorších piv na českém pivním trhu. A zhoršovaly se dále, ve svém pádu předstihly i Starobahno, které tak už bylo až druhým nejhorším pivem na trhu.

Bylo to nevídané. Bylo to, jako když vás v pětihvězdičkovém hotelu poštípají blechy. Jako byste v restauraci, uváděné mezi nejlepšími v michelinském průvodci dostali k jídlu ohyzdnou směsku pokapanou UHO, kterou by jste odložil i ve školní jídelně. Kdyby Tarkovskij natočil pornofilm, nemohl by své filmové fanoušky šokovat více než mě šokovaly Krušovice. Navíc já tu značku piva každému doporučoval. Kdo z mých známých neochutnal dříve a nyní se k tomu dostal, musel si myslet, že mám věru podivný vkus či si z něho dělám srandu.

Co zabilo onu skvělou chuť Krušovic? Zjistil jsem to až po letech, to už jsem dávno Krušovice přestal pít a byl-li jsem pozván do hospody, kde nebylo nic jiného než právě tato značka, dal jsem si víno nebo nealko.

V inkriminované době totiž koupila pivovar v Krušovicích velká nadnárodní firma. Měla peníze, také na marketing, měla know-how a všechno bylo báječné. Ovšem jen pro ni a jen z finančního hlediska. Protože manažeři nadnárodních společností pivo většinou nepijí, a když, tak to není pivo české, nemají pochopení ani cit pro výjimečné chutě českých piv ani soucit s chuťovými buňkami pivařů, kteří si české pivo oblibují, ať už jsou to češi nebo ne.

Nadnárodní firma změnila výrobní technologii,  zvýšila výstav piva, vyráběla ho nyní snad dvakrát nebo i vícekrát více než před osudnou akvizicí.

Kvalita klesla snad až pod samé dno.

Od té doby došlo v Krušovicích k mírnému zlepšení, přece jen se už zase to pivo dá v krajní nouzi pít. Ale jen v nouzi nejvyšší.

Nadnárodní firmy mají obrovskou sílu a jsou velkou pohromou pro české pivo. Úsporné technologie prospívají jejich ziskům, znamenají však obrovský úpadek kvality. Klasickým příkladem je „pivo“ Gambrinus. Má báječný marketing, na který jsou vynakládány obrovské peníze, proto slaví úspěchy, i když jeho chuť je mizerná, příchuť chmele v něm téměř neexistuje. Není to vlastně ani pivo.

Vyrábí se prý úspornou metodou. Uvaří se Plzeň, ta se rozředí na desítku a vznikne odpad řečený Gambrinus. Fuj.

Naštěstí existují malé pivovary, které drží pořád hodně vysoko prapor českého pivovarnictví. České pivo stále žije, jen není v každé hospodě jako dřív. Dneska musíte kvalitní pivo hledat a být připraven procestovat kvůli němu i někdy desítky kilometrů.