- RubrikaKULTURA

Krausberry vyjde best of 31

3.5.2015

Jejich koncerty jsou proslulé svou energií už po několik generací, jejich hudební rukopis dobře rozpoznatelný, stejně jako vtipná ironie jejich textů. Krausberry – kapela s na svůj věk relativně skrovnou diskografií, ale o to nabitější písněmi, jež utkví na první dobrou. Písněmi, které se 15. května – ne náhodou v den kulatin frontmana a vrchního autora Martina Krause – dočkají svého best of vybraného z nahrávek z let 1987 až 2007 v symbolickém počtu 30 + 1, označujícím kapelové výročí.

„Nejdřív to byl dlouhatánskej mejdan, pak jsem měl pocit, že máme hrát líp a líp, sehnal skvělý muzikanty a hráli jsme líp.  Pak jsem přišel na to, že je to blbost, a že je správně, když je hraní mejdan, protože to tak cítím. A stejně každej, kdo je trochu při smyslech, pozná, když se stylizujete někam, kam nepatříte. Takže jsme se vrátili v polovině devadesátých let k původnímu přístupu k hraní.  Jenom je to stále náročnější vzhledem k našemu věku, ale zatím to jde,“ ohlíží se Kraus za historií kapely, která vznikla v létě 1984 po jeho vyhazovu z Bluesberry Petara Introviče a název jí dal basák původní sestavy,„jinak lyrický a melancholický folkař“ Zdeněk Vřešťál.

Chronologicky řazená sestava písní, které pečlivě vybral sám Kraus, je od Ohníčků po Můstek na disku prvním a od Emila k Nastydlé na tom druhém přehlídkou poctivé kytarovky s řádným podílem rhytm and blues. Je to porce muziky, která spolehlivě obstojí kdykoli díky svému samozřejmému podání a songům, jež ve svých refrénech či názvech nabízeji slova nebo slogany k davovému opakování.

Ostatně fakt, že koncerty Krausberry táhnou fanoušky často klidně i pomalu o polovinu mladší, než je sama kapela, o jejich zásahu na tuzemské rockové scéně vypovídá mnohé. „Jsem přesvědčen, že je to tím, že děláme to, co cítíme,  že je naše muzika a necpeme se, kam nepatříme nebo kde nás nechtějí. Ale můžu se mýlit. Třeba jsme se za těch třicet let naučili přece jen trochu hrát…,“ říká k tomu lakonicky majitel typického, frajersky bluesrockového chrapláku Kraus.

Připočtete-li navíc grafiku obalu v podání kapelového fanouška Karla Halouna, pak je jasné, že jde o výborné poslouchání i pokoukání. Obstojí nejen kvůli své pro Krausberry signifikantní samozřejmosti, ale i díky tomu, že dokazuje, že jejich vliv na českou kytarovou scénu posledního více než čtvrtstoletí je zásadní. Pokud vám ale všechno tohle asociuje bilancování, tak na to rychle zapomeňte, protože – jak na tohle slovo reaguje Martin Kraus „co skončilo, je pryč. Ale dokud nejsem mrtvej, dá se furt něco dělat.“