Kdysi dávno v Sudetech

Děda pocházel ze Sudet z české vesnice a v okolí byly vesnice německé i české. Češi a němci spolu odnepaměti vycházeli dobře, normálně. Nijak se neřešilo, kdo je němec, kdo čech. Koneckonců všichni češi uměli německy, většina němců česky.

Češi chodili do německých vesnic na německé tancovačky a naopak, němci za českými děvčaty a naopak mnoho čechů za děvčaty německými. Mnoho čechů mělo německé kamarády a mnoho němců české a samozřejmě taky příbuzné, neboť láska už vůbec neznala národnostní rozdíly. Byl-li někdo nespokojený, pak to byli po první válce němečtí úředníci a státní zaměstnanci, kteří už nedostávali přednostně teplá koryta jako za Rakouska. Ale nebyli diskriminováni, prostě už nebyli zvýhodňováni a protežováni jako předtím. Což ale neznamená, že by tito německy mluvící úředníci měli něco osobně proti obyčejným českým lidem.

Vztahy mezi oběma komunitami byly tak dobré, že se ani neuvažovalo v kategoriích čech-němec, vždyť obě skupiny byly tak promísené a spjaté příbuzenskými i přátelskými vazbami, že to dělení skoro ztrácelo smysl, leckdo nevěděl, co je nějaký národ a národnost, leckdo ani díky složitosti všech příbuzenských vazeb ani nevěděl, má-li se považovat za němce, čecha nebo třeba i něco jiného ( Rakousko-Uhersko netvořili jen němci a češi, ale spousta různých národů a nárůdků a bylo spoustu krajánků, kteří vandrovali po celé říši, a kde se jim líbilo, anebo kde se zamilovali, tam se usadili-italové, slovinci,maďaři,cikáni,poláci,dokonce rumuni).

Pak se jednoho škaredého lednového dne dostal v sousedním Německu k moci Hitler, a němci se v chování k čechům téměř přes noc změnili. Došli k názoru, že jsou vyšší rasa a s českým póvlem už se nebudou zahazovat, neb je to pod jejich vysokou germánskou úroveň. Němci přestali zdravit své české známé a bývalé kamarády. Pokud čech přišel do německé hospody, nadlidé ho v lepším případě ignorovali, v horším třeba i zmlátili.

Pro čechy to byl šok. Nedalo se to pochopit. Sosedé, mnohaletí známí, dokonce kamarádi, se kterými chodili předtím na pivo, které chutnalo těm i oněm stejně, je najednou ignorovali a dávali jim najevo své pohrdání.
Pak přišel rok 1938 a s ním veliký smutek lidí obyčejných a veliké nadšení „nadlidí“.

Ale radost domorodých árijců netrvala dlouho. Do Sudet se počali stěhovat říšští němci, na které v Říši buď nezbyla dost dobrá koryta, nebo kteří byli posláni do Sudet za trest, nebo kteří vycítili svou příležitost. A cítili-li se němečtí úředníci dosud odstrčení, nyní byli odstrčeni zase, a to doopravdy. Protože teplá místečka a zdroje byly přednostně určeny pro němce z Říše. Říšští němci sudeťáky pohrdali, nepovažovali je za dost rasově čisté a dobré němce. Sudeťáci se stali v Sudetech téměř občany druhé kategorie. Výhody z onoho slavného připojení k Německu neměli žádné, zato nevýhod bylo dosti. Především skutečnost, že museli v nadcházející válce bojovat v uniformách Wehrmachtu, narozdíl od čechů, stála životy a zdraví mnoha mladých sudetských nadlidí, na něž ovšem ti praví árijci z Říše nahlíželi s obdobným despektem jako předtím oni na české podlidi.

Po válce si pak museli sebrat jen pár nejnutnějších věcí z osobního majetku a jít, často pěšky, do Německa.
Odsun tolika lidí, kteří se provinili pouze tím, že se nechali zmanipulovat propagandou jednoho zakomplexovaného bývalého bezdomovce a jeho kulhavého poskoka, byl tvrdým řešením dané situace, je však pravdou, že tehdy se zdál být řešením jediným.

A nelze vyloučit, že jediným, nebo alespoň nejlepším ze všech možných řešení opravdu byl, i vzdor své tvrdosti a krutému provedení. Situaci před 60 lety nesmíme hodnotit pouze dnešníma očima člověka, jenž nepoznal nic než mír, klid a relativní blahobyt a přátelství mezi evropskými národy a jenž je díky tomu přirozeným humanistou. Možná ten mír byl a je tak dlouho možný i díky řešením, které se z dnešního pohledu zdají krutá.