- Rubrika

Ekonomie dnes a v minulosti

7.9.2009

Jedna ze zajímavých statistik nám ukazuje vývoj ekonomik v hlavních vyspělých státech světa ve 20. století. Zajímavé je, že do 2. světové války byly daleko hlubší propady v dobách hospodářských krizí než během více než 60 let následujících po druhé světové válce.

Dnes už je to zapomenuto. Vzhledem k tomu, že většina obyvatel se narodila až po druhé světové válce, už si nikdo na ty tvrdé a kruté krize nevzpomíná. První výjimkou po tak mnoha desetiletích je krize nynější. Proč právě tato krize je tou nepěknou výjimkou z doby po druhé světové válce, to nevíme. Ale čísla hovoří jasně. Tato krize není v dlouhodobé historii nijak mimořádná, poklesy tohoto typu zde byly vždy, dokonce větší. Drasticky větší je ovšem ve srovnání s krizemi poválečnými, kdy amplituda hospodářského cyklu byla  velmi malá oproti tomu, co zde bylo předtím, ale i oproti tomu, co zde vidíme dnes. Proč strašáky těžkých krizí na tak dlouhou dobu odezněly? A proč se najednou těžká forma krize vrací?

Odpovědět na tyto otázky je složité. Ekonomika je vysoce komplexní jev. Ale jedním z důvodů úspěchů protikrizové politiky po druhé světové válce byl zřejmě i pokrok v ekonomii. Ekonomové dovedli lépe radit vládám, jak přizpůsobit své hospodářské politiky ekonomickému cyklu, jak povzbudit hospodářský růst nepřehřát při tom ekonomiku. Takže je vidět, že ekonomie je přece jen k něčemu. Nyní je naopak ekonomie kritizována za to, že nepředpověděla současnou hlubokou krizi. Sama britská královna položila ekonomům otázku, jak to, že nikdo z nich krizi nepředpověděl. Je třeba říci, že mnozí ekonomové různých směrů mnohé aspekty krize předvídali: Nouriel Roubini alias Dr.Zhouba ( toto posměšné označení dostal od těch, kdo budoucnost viděli růžově), Peter Schiff, Joseph Stiglitz a někteří další. Všichni byli nálepkováni jako chorobní pesimisté, téměř cvoci.

Ale proč většina ekonomů a ekonomie jako celek selhali?

A proč je tato krize o tolik tvrdší než všechny předchozí za posledních sedm desetiletí? Jak je možné, že když ekonomové se jednou naučili s krizemi pracovat a omezovat jejich důsledky, najednou jako by tuto dovednost ztratili?

Proč ekonomové selhali je otázka, na niž je mnoho vysvětlení. Já se přikláním ke kombinaci dvou faktorů. Prvním faktorem je stádnost. Ekonomové jsou lidé a člověk je stádní zvíře. Jestliže většina ekonomů byla optimistická ohledně budoucího vývoje, bylo obtížné vystoupit s odlišným názorem. Mít jiný názor než většina je ostatně obtížné vždycky. Jeden moudrý člověk řekl, „lépe je mýlit se s většinou než mít pravdu jako jednotlivec.“ Chytrých lidí není málo, málo je však těch, kdo jsou současně chytří a zároveň stateční natolik, že jsou schopni riskovat osud Giordana Bruna, Galilea Galileiho či Benedikta Spinozy. Dnes se sice neupaluje za menšinový názor, ale patřit do názorové menšiny, zvláště takové, která jde silně proti mainstreamu, je obtížné vždycky, v každé době, za všech okolností.

V demokratické společnosti za názor, pokud není hodnocen jako extremistický, vězení nehrozí, ale výsměch také není nic příjemného. Moderní psychologické pokusy udivují tím, jak potvrzují překvapivou stádnost člověka, tvora, který sám sebe vidí jako nejsvobodnější bytost na Zemi.

Dalším důvodem je skutečnost, že hlavním jazykem ekonomie dnes je angličtina a hlavní zemí ekonomické vědy je USA. Právě tam leží těžiště ekonomického výzkumu, právě tam  jsou klíčové ekonomické univerzity. Co to s tím má společného? Nu, tohle je ošidné téma a vím, že když to budou číst ekonomové, 99% z nich to naštve a můj článek roztrhají na cáry, i kdyby s tím, co bylo napsáno dosud, souhlasili na 1000%. Jde o to, že v USA jsou oproti jiným vyspělým zemím výrazně větší rozdíly ve výdělcích. Amerika je zemí vysokých reálných platů, ale také velkých rozdílů mezi nimi. Nu a ekonomové bývají svými příjmy často napojeni na soukromé firmy, zejména na finanční sektor. Mnozí slavní ekonomové byli současně finančníky, tu úspěšnými, tu – jako v případě dvojice nositelů nobelovy ceny za ekonomii Merton a Scholes  – úspěšnými méně. To je pochopitelné. Soukromý sektor dobré ekonomy potřebuje stejně jako státní. Tak v čem je problém a jak to souvisí s rozdíly v platech?

Jednoduše. Tak v prvé řadě lidé, kteří se chovají konformně s názorem ostatních, mají o cosi větší šanci na dobrý výdělek. Budou spíše považováni za skutečné odborníky než podivínský člověk, který půjde proti převládajícímu názoru. Budou mít o něco větší přístup k dobrému pracovnímu místu, bohatě dotovanému grantu, vysoké pozici v soukromé firmě.  Jenže další důvod je nohem zásadnější. Pokud je nějaký ekonom svým výdělkem navázán na nějakou banku, fond, pojišťovnu nebo jinou soukromou firmu, nemůže si dovolit jít ve svých názorech proti zájmům této firmy. Tedy, pokud má například akciový fond zájem na růstu akciového trhu, těžko bude jeho zaměstnanec, byť prominentní hovořit o tom, že se blíží krize tohoto trhu. A nejde jen o tento ukázkový případ. Jsou hospodářské politiky státu více výhodné pro finanční sektor a výhodná méně. Přičemž to, co je dobré pro finanční sektor a jeho kapitány, jen někdy je současně nejlepším řešením pro stát jako celek.

Jsou dokonce ekonomové, dokonce slovutní ekonomové, kteří jsou spíše piaristy a lobbyisty než skutečnými vědci v národohospodářské oblasti. Spíše se snaží prolobbovat určitou ekonomickou politiku státu, určité zákony a určitá opatření výhodná pro firmu, za kterou kopou a v níž jsou zaměstnáni nebo jsou na ni nějakým jiným způsobem navázáni svým výdělkem ( např. pokud jim tato soukromá firma uděluje štědré granty na jejich vědecká bádání ).

Nu a protože v USA jsou větší rozdíly mezi platy a dalšími příjmy, jsou samozřejmě rozdíly i mezi ekonomy, a to značné, pokud jde o to, kolik si vydělají. Když bude mít ekonom, který jde na ruku konkrétním soukromým firmám nebo je v nich dokonce zaměstnán, dvojnásobek proti ekonomovi, který takovou možnost nemá nebo jí pohrdne, pořád je tu velký prostor pro svobodu toho, co říká. Tím, ale že rozdíly v příjmech jsou mnohonásobné, znamená to, že pro ekonoma, který se rozhodne kopat za konkrétní firmu či firmy, to znamená vzestup do úplně jiné příjmové ligy. Takový ekonom, má-li jméno, nebo stojí dané firmě, aby mu ho prostřednictvím PR udělala, stane se v USA ohromným boháčem. Na druhé straně ovšem má taky co ztratit a jsou-li jeho odborné názory v rozporu se zájmy dané firmy, raději tyto názory potlačí, neboť by případná ztráta přízně dané firmy může znamenat sestup o mnoho příček na žebříčku dolů.

Je zjevné, že ekonomie jako věda skutečně funguje. Otázkou je ovšem způsob jejího využívání.

foto: sxc.hu