Dvě vteřiny

Stalo se před mnoha lety v jednom městě. Před hlavním nádražím krajského města, v němž pracuju, je refýž. Taková normální, obyčejná, jako je obyčejných 360 ze 365 dní v roce. Jednoho rána před lety na té refýži chrápal nějaký pobuda.

Normálně tam ležel. Jako se tak někde občas opilci vyvalí, rozvalí a usnou. Lidi chodili kolem a kroutili hlavami. „To je šílený, co se dneska děje. To už je vrchol“,“Kde só ezenbáci? Kde nemajó byt tam só a dyž jich je potřeba tak se gdesi zdekujó“ nebo dokonce:“Toto by se za Hitlera nestalo“, komentovali lidé situaci a znechuceně se od ležícího, patrně společensky značně unaveného, muže odvraceli, ale nikdo nezpomalil, natož aby se třeba zastavil.

David a Jára vystoupili z vlaku a šli na tramvaj. „To je strašný, ten ožralec už tam leží aspoň přes hodinu a fízli nikde. Ten to tam eště všecko pozvrací. Čovek aby se štítil lízt do tramvaje, aby ho ten prase nepoblil“ rozhořčoval se právě jakýsi postarší obtloustlý muž, ale kromě tohoto rozhořčení nepodnikal žádného činu.

David, který byl shodou okolností studentem lékařské fakulty, si klekl a ležícího muže převrátil tváří k nebi.
„Ten není ožralej“ konstatoval tiše a začal mu prošacovávat kapsy. Jára ztuhl, neboť ač dosud znal Davida jen z té lepší stránky, napadlo ho v tu chvíli, že chce indisponovaného muže okrást. „Neblbni, pojď. Dem pryč“ vyjekl zoufale.
„Hledám cukr“ řekl David.

A skutečně, po chvilce vytáhl z kapsy u kalhot opilcových kostku cukru. Strčil mu ji do úst a opilec ožil. Pán skutečně nebyl opilý. Byl to diabetik, jenž se nešťastnou náhodou předávkoval inzulinem. Jára mezitím zavolal sanitku, která za necelou hodinu a půl přijela.

Lékař ze záchranky kluky uznale pochválil: „Hoši dvě vteřiny chyběly a byli jsme tu platní jak lednička na severním pólu. Dvě vteřiny a už by jste místo nás museli volat havrany“