- RubrikaKULTURA

Další část rozhovoru s Never Sol

23.10.2013

V nedávné době jsme Vám přinesli rozhovor s Never Sol. A nyní přichází na řadu druhá část.

Prý máte zajímavou metodu komponování…

Většinou komponuju u piana, brnkám si. Skládám akordy, aby k sobě pasovaly, a když cítím, že pasují, že to funguje, jdu dál. V téhle fázi je pro mě nejdůležitější harmonie. Když mám harmonii, skládám melodii. A k tomu si zpívám nějaký nesrozumitelný text, slova, která neexistují. Tohle si nahrávám. A ku podivu – když tu věc pak poslouchám, skládá se mi do nějakého smyslu, který v ní vidím a cítím. Teprve pak vzniká konečný text a podoba skladby. Přitom mám ráda, když sednu za piano a přijde celá písnička, vlastně ze mě spontánně vyplyne. Pokud nepřijde, může zůstat nehotová i hodně dlouho nebo ji nedokončím nikdy.

Hrajete písně z alba na koncertech v podobných aranžích nebo jinak?

Snažíme se hrát je podobně, pořád je v hlavní roli piano. Některé jsou možná zahrané trošku jinak, ale ne moc. Chceme, alespoň co to půjde, zachovat atmosféru desky. Na koncertě není samozřejmě možné všechno to, co ve studiu, ale duch a energie zůstávají. A to je důležitější, než čistě stejná aranž.

Hodně se o vás začalo mluvit v souvislosti s titulkovou písní filmu Davida Ondříčka Ve stínu, to asi byla taky do značné míry práce Honzy Muchowa…

Píseň Lay Down vznikla ještě před filmem, ale byla ještě v jakési kostře. S nápadem, že by mohla být použita do filmu, přišel právě Honza. Dal ji poslechnout Davidovi Ondříčkovi, tomu se píseň líbila, a tak jsme ji s Honzou a Michalem Novinskim dotvořili tak, aby celkově ladila s muzikou k filmu. Na mém novém albu je právě tahle „filmová“ verze. Asi i na koncertech ji budeme hrát dost podobně.

Lay Down – a  možná většina vašich písniček obecně – je tklivá, smutná; jak se na vás ale dívám, jste děvče veselé, oči vám září, moc hezky se s vámi povídá!

Ta zadumanost je jenom jednou z mých poloh. Myslím si, že každý člověk má různé duševní polohy a nálady. A hudbou se může právě vyjadřovat o věcech o nichž normálně uvažuje, ale popisují se obtížněji. Pokud jsem v nějaké jiné společnosti, nevyjadřuji se tak, jako se vyjadřuji v hudbě. Hudba by měla dávat prostor ke komunikaci, měla by být prostředníkem sdělení něčeho, co nejde říct slovy, další komunikační kanál. Pokud takovou je, najdou se lidé, kteří k ní přilnou, protože ji chápou a cítí. Jsou věci, které existují někde za slovy – a od toho, aby byly sděleny, je muzika.