- Rubrika

Charita – Přispět či nepřispět?

12.6.2008

Již mnohokrát se mi stalo, že jsem šla po ulici, kde mně oslovila naprosto neznámá osoba a žádala po mně peníze na jakousi charitu. Kolem všech těchto osob procházím naprosto bez povšimnutí, protože vždy se stoprocentní přesností vím, kdy se konají ty „mé“ charitativní akce, na které pravidelně již několik let přispívám.

K tomu, abych přispěla na některou charitu, musím přesně vědět, kam peníze poputují, na co se sbírka pořádá a co je to za organizaci, která ji pořádá. Takto pravidelně přispívám na takzvaný kytičkový den, srdíčkový den a na Světlušku. K ostatním, které údajně vybírají peníze na nějaký dětský domov, či chudé lidi, se stavím naprosto chladně a s nezájmem. Nepůsobí na mně moc dobře, když stojím na ulici, čekám na tramvaj, jdu z metra a najednou mně odchytí nějaká osoba s krabičkou čajů (prý na postižené lidi), s plyšovou klíčenkou, či nedej bože s žádostí o malou finanční výpomoc, jedná-li se o bezdomovce. Takové žádosti raději s díky odmítám, protože vím, že si bezdomovec v první samoobsluze za rohem koupí lahev s pivem a tudíž má pomoc jeho bezútěšnou situaci neřeší.

Jednou jsem byla svědkem, jak bezdomovkyně či běženka s dítětem v náručí poprosila starší paní o peníze, prý na jídlo pro své dítě. Ta starší paní ve své dobrotě a možná i naivitě sáhla do nákupní tašky, vyndala sáček dětských piškotů a podala jej žebrající ženě. Tato žena chvíli nevěřícně koukala na potravinu, která byla pro dítě evidentně vhodná a po několika vteřinách, asi usilovného přemýšlení, začala na starší paní křičet, a nadávala jí takovým způsobem, že to zde nelze beze studu napsat. Teprve v té chvíli asi dobračka pochopila, a pochopili jsme i mi ostatní, kteří jsme byli této situaci přítomni, že dítě zde slouží pouze k vyvolání soucitu u kolemjdoucích, ale hlavním aktérem je buď žebrající žena sama, či její někde za rohem schovaný přítel. Se vší pravděpodobností alkoholici.

I tato zkušenost mne poučila o tom, že nelze posuzovat lidi podle sebe, ale že je nutné být v každé situaci připraven na to, že jejich většinou srdceryvný příběh je pouhou smyšlenkou s jediným cílem – získat peníze a opít se. Možná že někde na ulici opravdu chodí ženy s hladovými dětmi, pro které se snaží získat peníze na jídlo, ale díky několika špatným zkušenostem je jejich snažení zbytečné. V tomto případě totiž není k rozpoznání nešťastník od podvodníka. Během dvou vteřin, které trvá oční kontakt se žebrajícím, nelze provést správnou analýzu. I já tedy žiji s vědomím, že díky několika špatným zkušenostem nepomohu potřebnému.