- Rubrika

Božský, konečně film, který mohu všem doporučit

22.10.2009

„Il Divo“ – „Božský“. V tomto případě platí omen nomen. Režiséru Paolu Sorrentinovi se tentokrát podařilo natočit skutečně božský film, plný nádherných záběrů dokonalé kompozice a choreografie propojených famózním způsobem s vynikající hudbou. Skvělý je také herecký výkon představitele hlavní role Toniho Servilla coby mocichtivého neproniknutelného politika.

Je neuvěřitelné, že takhle skvělý výsledek přinesl jeden z nejzprofanovanějších žánrů- životopisný film. Životopis na filmovém plátně málokdy nabídne cokoliv zajímavého, většina snímků tohoto druhu skončí jako ilustrace k učebnicím historie, prvoplánový plakát s hrdinou vyretušovaným do nereálna nebo na druhé straně zase typická komerční pohádka, kde princ či princezna, známí z pohádek, tentokrát přijímají jméno a někdy i podobu historické osobnosti, která s nimi jinak má pramálo společného.

Tentokrát se povedlo dodržet historickou věrohodnost a události doby ne až tak dávno minulé převyprávět úchvatnou formou, která však překvapivě neškodí ani příběhu, naopak jej podepírá. A točit o historii staré patnáct let je velmi těžké. Když v historickém snímku z 15.století vystupuje jako energický panovník ve středních letech vladař, jemuž v době popisovaných událostí bylo osm let či tam vystupuje postava, která se v dané době ještě nenarodila, popřípadě je vysoce kladnou postavou člověk, který byl ve skutečnosti vrahem a podvodníkem, kromě historiků a těch, kdo se o historii zajímají, nikoho nenapadne, že věci byly jinak než film ukazuje, pokud mu to někdo neřekne. Pakliže se točí nesmysly o době staré čtyřicet let, také to filmařům nemusí vadit. Mladí tu dobu nezažili a staří si ji leckdy ani už pořádně nepamatují. Ale události vzdálené patnáct let, ty zažila většina populace a navíc má  vzpomínky na ni ještě tak silné, že se nenechá opít rohlíkem, ba naopak. Každá historická nepřesnost či vyslovená lež ruší a snižuje zážitek z filmu.

O to víc zaslouží Sorrentino obdiv. A je třeba říci, že obdiv absolutní. Nad filmem se sešla ovšem skutečná snová sestava mistrů filmových řemesel. Luca Bigazzi svou virtuózní kamerou má na oslnivém výsledku velký podíl stejně jako autor hudby Teho Teardo a vynikajcí herecký ansámbl v čele s Toni Servillem.

Hlavním hrdinou je politik dosud činný – nynější doživotní senátor Giulio Andreotti, letos devadesátiletý, přesto se v politice zuby nehty ještě držící. Andreotti byl zvolen do parlamentu poprvé v roce 1946 a byl pět desetiletí stálicí italské politiky. Byl jednou z nejvýraznějších postav italské křesťanskodemokratické strany. Několikrát byl italským premiérem. Patřil do triumvirátu Aldo Moro – Francesco Cossiga – Andreotti, který křesťanskodemokratickou stranu ovládal ve druhé polovině 70. let. Po  smrti Alda Mora, který byl unesen marxistickými teroristy a zavražděn, Andreottiho  moc ve straně a politickém životě obecně stoupla. Byl-li předtím jednou z hlavních osobností italské politiky, nyní byl číslem 1 na italské politické scéně. Je ovšem třeba říci, že se italská politická situace vymykala z evropských zvyklostí. Itálie byla totiž od konce 2. světové války v permanentní vládní krizi. Vlády se střídaly jako na běžícím pásu. Sám Andreotti byl celkem třikrát premiérem.

Příčinou této permanentní vládní krize byly velké volební úspěchy italských komunistů a zároveň jejich nulový koaliční potenciál. S komunisty nikdo nechtěl do koalice, ale utvořit koalici bez nich znamenalo jít do spojenectví stran s protichůdnými nebo dokoce antagonistickými programy a světonázorovými východisky, nemluvě o tom, že ani osobní vztahy mezi politiky nebyly vždy ideální. Horkokrevní Italové obtížně nechávali staré křivdy a urážky za dveřmi jednacích sálů.

Asi se někdo diví, proč v recenzi filmu mluvím o politice. Až ten film uvidíte, pochopíte. Je to nádherný film, překrásný, ale pokud neznáte aspoň rámcově některé souvislosti, leccos vám bude z děje unikat a bude se vám možná zdát, že je to film nedějový.

Kromě vládní krize a teroristů byla dalším velkým problémem Itálie 70. a 80. let italská mafie,  jejíž majetek a moc narůstaly a která prorůstala i do nejvyšších pater italské politiky. Jedním z politiků, o jejichž vazbě na mafii se spekulovalo, byl i Giulio Andreotti. Dodnes není prokázáno, zda mafiánem byl nebo ne. Přisuzovalo se mu, že nařídil několik vražd, mezi jiným i vraždu nepohodlného novináře, ale byla-li to pravda či nikoli, se neprokázalo. Film těžištěm svého děje tkví v letech devadesátých, kdy na Apeninském poloostrově propukla akce „Čisté ruce“, která zametla s tehdejší politickou elitou. Mnoho politiků a podnikatelů bylo zatčeno kvůli korupci, další vězení unikli díky sebevraždě. Šéf socialistů a bývalý italský premiér Bettino Craxi z Itálie před vězením uprchl a dožil v Tunisu. Také Andreotti byl souzen. Prodělal řadu soudů, ale žádné z obvinění se neprokázalo. Zda to bylo díky jeho faktické nevině, kvalitní obhajobě, nedostatku důkazů nebo byly důvody jiné, to nevíme. Faktem je, že ještě v roce 2006 kandidoval na návrh Silvia Berlusconiho na funkci předsedy senátu.

V Itáli měl a má Andreotti zejména mezi svými odpůrci přezdívku Belzebub.

Ve filmu si objeví řada jmen v Itálii všeobecně známých- jako třeba Sindonna, Falcone, Dalla Chiesa, ale nejsem si jist, zda každý filmový fanoušek v Čechách ta jména zná. Generála Dalla Chiesu zobrazil skvěle francouzský herec italského původu Lino Ventura ve filmu Sto dní v Palermu, Falconne byl soudce, který bojoval proti mafii a byl jí proto zavražděn. Sindonna spolu s Robertem Calvim a dalšími výtečníky se podílel na tunelování jedné banky propojené s vatikánským kapitálem. Další postavy jsou politici, podnikatelé, novináři v Itálii velmi známí. Toto Riina je mafián, který byl zatčen v roce 1993 a nyní si odpykává trest ve vězení. Vypsat všechny relevantní postavy filmu nelze.

Andreotti je ve filmu zobrazen jako upír, jako postava vyhledávající tmu. Režisér ho stylizuje do podoby hlavního hrdiny Murnauova němého filmu Upír Nosferatu z počátku 20.let, z éry německého expresionismu. Zdá se ostatně, že expresionismus je Sorrentinovi blízký. Téměř nehybný hlavní hrdina – politický upír, má téměř po celý film ten jeden jediný výraz – žádný výraz. Jako by na Servillově tváři byla upevněna maska s namalovaným obličejem. Je to téměř dokonalá nehybnost. Hledat v té tváři bez tváře, jakby bez mimických svalů jakoukoli emoci je jako hledat tropickou palmu v Antarktidě. A tepla v té tváři a v gestech toho člověka není víc než v Antarktidě poblíž Jižního pólu. V některých záběrech s nejsme jisti, zda hrdina žije či zda místo člověka nebyla do záběru dána figurína. Jen velmi nepatrný a jemný pohyb nám prozradí, že nikoliv.

Ale je to nehybnost, za kterou tušíme touhu po moci, cynismus, vyprahlost citů. To, co Sevillo předvádí, je ve skutečnosti skvělé. Naprosto přesné.

A ještě něco – Andreotti se za ty desítky let v politice stal institucí, zkameněl. A instituce nemají emoce.

Na otázku, je-li hlavní hrdina vrah a mafián, film neodpoví. Je na divákovi, aby si zodpověděl, čemu věří. Je možné, že odpověď snímek nedává ze strachu před žalobami a dalšími mstami dosud mocného Andreottiho. Ale také nelze vyloučit, že režisér chtěl dát divákovi svobodu vlastního rozhodnutí.