- Rubrika

Alchymie v době císaře Rudolfa II. část druhá

30.8.2009

Podobně jako se podle mého názoru velmi křivdí Rudolfovi, křivdí se i jedné z jeho životních lásek- alchymii. Alchymie je dnes považována za čistou pavědu, v lepším případě za jakýsi apendix ve vývoji lidského poznání. Alchymie je synonymem pro šarlatánství, podvody, hloupost, zbytečně ztracený majetek šílených alchymistů i jejich naivních mecenášů.

Nebyl-li alchymista vychytralý podvodník, pak musel být jistě blázen nebo aspoň pošetilec. To je dnešní, novodobý pohled na alchymii. Pohled zjednodušující nad únosnou mez a plný předsudků těch, kdo alchymii znají jen z populární literatury a filmového plátna.

Ale alchymie byla skutečnou vědou. Tedy vědou na úrovni své doby. O nic více nebo třeba méně než kupříkladu lékařství. V tom bylo také tehdy mnoho šarlatánství a nesprávných, ba nesmyslných názorů. Ale byly i úspěchy.Alchymie je spojována pouze s transmutací, dokonce jen s jedním konkrétním typem transmutace, transmutací kovu ve zlato. Z dnešního pohledu je to nesmysl. Vždyť už děti na základní škole se učí, že taková věc není možná. Tehdy se to ale ještě nevědělo. Ti, kteří v té době v možnost transmutace nevěřili, měli zrovna tak dobré nebo špatné důvody v ní nevěřit jako ti, kdo v takovou možnost věřili nebo se o ni dokonce aktivně pokoušeli. „Vědecké poznatky té doby transmutaci nevylučovaly, takže se o ni alchymisté pokoušeli“.Dnešní vědci vysmívající se alchymistům vycházejí ze striktního dělení na myšlení vědecké, podložené přísnými důkazy a myšlení mimovědecké, například mystické nebo náboženské. Tehdy ale takové striktní rozdělení neexistovalo. Věda neměla ani zdaleka takovou úroveň rozvoje a zdaleka takovou schopnost verifikace  svých teorií jako dnes.Tak jako byly méně vyhraněné rozdíly mezi jednotlivými vědami, nebyly jasné rozdíly mezi vědou, filosofií,uměním, magií,. Mnoho „alchymistů“ byly sice podvodníky, ale to neznamená, že byla podvodem celá tato disciplína. K oné transmutaci. Dnes transmutace možná je. ale konkrétně ona transmutace rtuti ve zlato( poprvé této přeměny bylo dosaženo v roce 1941) je energeticky příliš náročná a tudíž drahá. Kdo by takto chtěl získávat zlato, nevydělal by, naopak by skončil jako mnozí náruživí alchymisté, kteří přišli v důsledku svých drahých pokusů na buben.Ale už Leydenský rukopis X mezi mnoha alchymistickými recepty uvádí i recept na výrobu zlata. Samozřejmě nepravého.Tedy kovu, který jako zlato vypadal a který nebylo možno dobovou prubířskou technikou od zlata odlišit. A jestliže to jako zlato vypadalo a jestliže dobová technika nebyla sto to jako lžizlato rozpoznat, pak to v rámci dobového vědění a stupně technického rozvoje zlato bylo.

Pokud jde o onen film, musíme si především uvědomit, že filmové dílo nekopíruje realitu, pouze ji napodobuje a modeluje tak, aby byla atraktivní pro diváka. Pak si musíme uvědomit, v jaké době film vznikl a jaké je jeho žánrové rozpoložení.Film Martina Friče a Jana Wericha je v prvé řadě pohádkou, a to nemyslím v nadsázce ani obrazně. Vždyť si uvědomme, že scénář k němu napsal renomovaný autor pohádek pro děti, jehož knížka Fimfárum je klasickým dílem mezi českými pohádkovými knihami. V druhé řadě je pak film skvělou komedií(popletený král a císař  do tohoto žánru patří) a ve třetí filmovou propagandou. Tu poslední charakteristiku nemyslím jako dehonestaci.To je prostě fakt.Tehdy totiž, na začátku 50. let nic jiného než filmová propaganda vzniknout nemohlo. Nepropagandistické umění v té době mohlo vznikat, ale jen v soukromí a do šuplíku. Tak ovšem nemůže vznikat film, nebo alespoň tehdy nemohl. O pár let později se situace poněkud uvolnila, ale počátkem 50.let režim naplňoval velmi mnohé charakteristiky režimu totalitního. V totalitním režimu jiné než propagandistické umění vzniknout nemůže(mimo umění do šuplíku), což vyplývá z definice totalitního režimu. Císař musel být jako feudál hlupák a špatný , zkažený člověk. Přesto film neunikl kritice zakomlexovaného a senilnějícího Zdeňka Nejedelého. Má vůbec film něco společného s realitou? Tak fakt, že konec filmu připomíná cosi na způsob „vítězství pracujícího lidu“(chvilku se člověk skoro diví, že tam nezačne z balkónu řečnit Gottwald) může reflektovat skutečnost, že na konci vlády Rudolfovy získávali vliv na praktické řízení každodenních záležitostí lidé nižšího původu, kteří cestou povýšení či cestou via factum získávali významné pozice na Rudolfově dvoře. Dalším detailem, který má oporu ve skutečnosti je scéna s destilací slivovice. My víme, že alchymisté byli destilací skoro posedlí, destilace byla jedním z jejich hlavních postupů. Zdálo by se logické, že to tedy byli právě alchymisté, kdo destilaci alkoholu objevil, ale podle historiků vědy to tak není nebo se to jeví jako nepříliš pravděpodobné. Představa alchymisty, který hodlá vyrobit nápoj nesmrtelnosti, pak ho ochutná a zjistí, že se po něm skutečně cítí nesmrtelný a místo bádání jej začne konzumovat je lákavá, ale bohužel zřejmě tedy nepravdivá. Ale v něčem má scénka pravdu. Historie proslulé palírny Rudolf Jelínek ve Vizovicích spadá právě do druhé poloviny 16.století. Jestli ovšem ke zrodu tohoto konkrétního nápoje přispěli nějakým způsobem právě alchymisté, to nevíme. Nápoj života to každopádně je, to souhlasíme.

Posledním, i když se domnívám, že ne až tak podstatným důvodem, proč se Rudolfovi nedostává v českém národním povědomí spravedlivého docenění, je jeho konec. Byl poraženým a v průběhu bojů, které k jeho definitivní porážce vedly, trpěla i Praha a civilní obyvatelstvo. Jak se říká v Čechách: Konec dobrý, všechno dobré. K tomu paralelně logicky platí nevyjádřené: Konec špatný, všechno špatné. Byl-li konec Rudolfova života a vlády nešťastný, nemohla být tak šťastná ani jeho vláda jako celek.Ale podle této logiky bychom museli dnes odsoudit nebo přinejmenším nedocenit ani první republiku, když její konec byl tak tragický.

Když císař v roce 1583 se svým dvorem přibyl do prahy, nenarazil při svém zájmu o alchymii na pole neorané. Existoval pokus prokázat, že zájem o alchymii měl Karel IV. To je spekulace, byť nikoli nepravděpodobná. Odpovídalo by to Karlovu zájmu o vědění a jeho otevřenosti světu. Z určitého místa v literárním díle Smila Flašky z Pardubic se usuzuje, že v jeho době byla již alchymie známá. Smil Flaška z Pardubic(1350-1403) byl současníkem Karla IV. a jeho syna Václava IV. Potvrzovalo by to, že při nejmenším za Václavovy vlády byla již alchymie známá. To místo je nejasné, může být interpretováno různými způsoby. Nicméně vzhledem k tomu, že v roce 1348 byla založena univerzita a do Prahy putovali a v Praze pobývali vzdělanci a adepti vzdělání z celé Evropy, zdá se pravděpodobnost známosti alchymie vysoká a možnost, že ve druhé polovině 14.století existovali v Praze praktikující alchymisté se jeví vysoká též. Nicméně prvním doloženým alchymistou na českém území je až Jan z Lazu někdy koncem 1.poloviny 15.století. Alchymií se zabýval také syn krále Jiřího Z Poděbrad Hynek z Poděbrad (1452-1492). To je asi první doložený alchymista českého původu

.A konečně nejmocnějším velmožem v Čechách rudolfínských mimo císaře byl Vilém z Rožmberka( 1535-1593), který alchymii všestranně podporoval a dal živobytí řadě alchymistů. Vedle zájmu o poznání přírody vedla pana Viléma k zájmu o alchymii zřejmě i snaha zabezpečit pokračování rodu. Byl bezdětný stejně jako bratr Petr Vok z Rožmberka, což jej pochopitelně trápilo. Hrozilo vymření slavného rodu. Alchymie vedle kamene mudrců a transmutace kovů slibovala vytvořit léky na nejrůznější neduhy a bezdětný velmož doufal, že by mu mohla pomoci v léčení neplodnosti, ať už byla na straně jeho či manželky a ať už byla způsobena čímkoliv. toto úsilí bohužel nebylo, jak víme, korunováno úspěchem. Petrem Vokem, jenž bratra přežil o 18 roků, Rožmberkové vymřeli. U dalšího podporovatele alchymistů, Jana Zbyňka Zajíce z Házmburka(1570-1617) byla zase podpora alchymie zřejmě do jisté míry motivována i snahou vyrovnat se velmožům  největším  té doby, tedy do jisté míry šlo zřejmě o prestižní záležitost. podobně asi jako do kasina v Monte Carlu se nechodí vyhrát, ale leckdo se tam ukáže i proto, aby dal najevo, že na to má.

Alchymie tedy byla v Čechách přítomna už před Rudolfem. Po jeho nástupu na trůn, přesněji po jeho přestěhování s dvorem do Prahy v roce 1583, však alchymie v Čechách zažila své zlaté období. Tak mimořádné, že Rudolf byl alchymisty nazýván druhým Hermem Trismegistem. Hermes Trismegistos (třikrátpřemohutný), byl mýtický zakladatel alchymie v legendách ztotožňovaný s egyptským bohem Thovtem. Rudolf II. nejenže alchymisty a alchymii bohatě sponzoroval, ale sám alchymii snad i provozoval. Nelze-li jej nazvat přímo alchymistou, pak tedy velmi  poučeným laikem bezpochyby  a při nejmenším. Rudolf

Představa, že Rudolf byl důvěřivec, jenž pohostinnost svého paláce poskytoval a měšec otevíral kdejakému podvodníkovi, je rozšířená mezi laickou veřejností, ale lichá. Sám Rudolf měl zřejmě nemalé vědomosti v oblasti alchymie a spřízněných věd a dovedl si celkem dobře vybrat i sám.Každý adept na práci v císařově laboratoriu však musel projít přísným přezkoušením a testem svých dovedností a znalostí. Toto přezkoušení vedl muž  nad jiné povolaný, Tadeáš Hájek z Hájku. Jeho úkolem bylo odhalit podvodníky a diletanty. Ne vždy se to sice povedlo, ale většinou zřejmě ano. Pan Tadeáš určitě ušetřil císařské pokladnici nemalá vydání. Ostatně, když jsme u peněz,jaká vydání vlastně měl Rudolf s alchymií? To nevíme a je to asi jedno z těch tajemství historie, které nám zůstane navždy uzamčeno.Ostatně je takových tajemství spojených s touto dobou mnohem více, protože ta doba byla plodná na legendy a odlišit je od reality už mnohdy nejde. Rudolf svá vydání na alchymistické pokusy tajil a utajil je tedy nejen před současníky, ale i před dobami budoucími a tedy i před námi.