Adam Parma: Zpívat jsem nikdy nechtěl

20.8.2011

Na světě jsou tací lidé, kteří si dokážou uspořádat svůj život tak, jak chtějí. Jsou sami sobě vlastním šéfem a dělají to, co je baví. Jedním takovým je i všestranný Adam Parma. Sešli jsme se v jeho oblíbené ostravské kavárně La Petite Conversation, kde mě hned zezačátku překvapil tím, že se dal do řeči i s francouzsky mluvícím personálem této belgické kavárny. Bylo mi okamžitě jasné, že naproti mě sedí jedinečný člověk. Viditelně byl pozitivně naladěný, a tak jsme se hned pustili do rozhovoru.

 

Na webu České televize se o Vás píše, že jste Moderátor, překladatel, simultánní tlumočník, scenárista, režisér, ředitel jazykové školy, pedagog, jazykový poradce, hudební skladatel a písničkář. To je celkem rozmanitý záběr.

Máte pravdu, zní to tak. Mé zaměření se však dá shrnout i do tří slov, dělám jednoduše audio, video a jazyky.

 

Vy asi moc neznáte slovo „nuda“, viďte?

„Nuda“ je slovo na čtyři písmena. Začíná na „N“ a končí na „A“ (smích) Nenudím se, ale dělám si manažera sám, což je pro mě lepší. Jsem přesvědčený, že kdybych pracoval pro jednoho „šéfa“, určitě bych toho tolik nestíhal.

 

Přes všechno to, co děláte, existuje i nějaká činnost, kterou byste se rád zabýval, ale ještě jste se k ní nedostal?

Po deseti letech si obnovuji pilotní průkaz na paragliding, díky čemuž vypadám, jako kdybych bral drogy, protože mám z létání na pažích modřiny.

V dnešní době bych se už spíše chtěl zdokonalovat ve věcech, ve kterých zatím plavu na povrchu. Jednou takovou věcí je hudba. Už od malička jsem se jí věnoval. Začínal jsem na Funky, teď už mě láká scénická a orchestrální muzika, což jsem si vyzkoušel na jaře, kdy jsem složil hudbu do jednoho ruského představení pro Komorní scénu Aréna.

 

Čím Vás okouzlila Funky muzika?

Je to pro mě žánr taneční hudby, který je mi velmi blízký, protože jsem vyrůstal na interpretech, jako je Michael Jackson, Stevie Wonder, Phil Collins, potom to pokračovalo interprety jako Jamiroquai, Right Said Fred a podobně. Zrovna Michael Jackson dle mého názoru zasel po rytmické a vokální stránce základy do funk-popové muziky.

 

 

Když už jsme se dostali k té hudbě. Zavzpomínáte na kapelu Kuličky Štěstí, pro niž jste skládal a zpíval?

Byl jsem jedním ze zakládajících členů kapely. Původně se mi líbilo, jak bubnoval můj kamarád Jirka. Díky tomu, že on sám znal ještě další dva kytaristy, nás napadlo, že bychom si mohli společně „zajamovat“. Nejprve jsme si hráli jen tak nezávazně skladby od The Jackson Five, Bee Gees, a později jsem začal klukům nosit určité hudební nápady, z nichž vznikaly písničky.

Mnohé překvapuje, když říkám, že jsem nikdy nechtěl zpívat. To je omyl, který napravuji už 10 let. Myslím si, že k tomu nemám vlohy. Vždy jsem se chtěl věnovat hlavně skládání hudby.

 

Když jste skládal pro kapelu, psal jste i texty. Měla slova písniček nějaký hlubší smysl, anebo jste je tam vkládal tak, jak vás napadla?

Funky muzika se nedá brát vážně a nikdy v historii se tak ani nebrala. Naopak. Je to hudba, která si ze všeho dělá legraci a to včetně sebe samotné. Podívejte se například i na koncertní kostýmy kapel hrajících funky. Například J.A.R., Monkey Business, Nightwork – ti všichni jsou na koncertech „nahastrošeni“ v extravagantních outfitech. K té muzice prostě uvolněnost patří a u textů jde třeba i o to, aby dobře klouzal do rytmu. U některých písniček jsem slova jen tak „sekal“, u jiných tam smysl byl. Ale u většiny ta slova spadla pocitově.

Hudbu kapely Kuličky Štěstí si můžete poslechnout ZDE

Když zmiňujete, jak máte tu hudbu rád a jak Vás baví, proč už kapela nehraje?

Zdálo se mi, že kapela měla svůj čas. Jakoby vykvetla a zase odkvetla. Myslím si, že aby se jednotliví členové mohli dále rozvíjet, tak se musela kapela rozpadnout. Kdybychom hráli i nadále, hráli bychom pravděpodobně stejný styl i podobný repertoár. Bylo by složité náš zvyk rozvíjet novými vlivy a způsoby. Myslím si, že nám členům, dal rozpad kapely svobodu a nové možnosti.

 

Za ta léta, co jste spolu hráli, jste však vydali jenom jedno CD.

My jsme chtěli, aby dozrál čas, který potom bohužel přezrál. Vzpomínám si na velmi příjemné rozhovory s vydavateli. Měla se vydat deska, vše bylo dobře načasované. Vydavatel ale z nepochopitelného důvodu, navzdory všem domluvám, nepokračoval v naší komunikaci. Smlouvy, které byly domluvené, nedorazily a nám se tímto prodloužilo čekání, čímž jsme ztratili přibližně rok. Když jsme viděli, že z toho nic nebude, začali jsme se pokoušet o natočení desky vlastními silami. Je možné, že kdyby byla deska vydána za pomoci nějakého silnějšího vydavatele, tak by osud kapely dopadl jinak.

 

Přesto jste byli úspěšní. Hit Superstar se hrál i v rádiích.

Já nevím, čím měřit úspěch. To, že písničku zahraje rádio, je často o tom, že tam někoho znáte, nebo jim nahrávku pošlete a oni ji pustí. Je to jen relativní úspěch.

Hit Superstar si můžete poslechnout ZDE

V rozhovoru pro pořad ČT Kultura.cz jste řekl, že kapela není založena na studiových nahrávkách, ale že primární jsou pro vás živá vystoupení. Když se podíváme zpětně na koncerty, na nichž jste hráli, fanoušků tam nebylo málo. To určitě také dokládá úspěch kapely.

Byli jsme kapelou, která působila na Ostravsku a měla tady vybudovanou fanouškovskou základnu. Hráli jsme na festivalech, tam lidé vždycky jsou. Kromě toho jsme hráli i celorepublikovou klubovou scénu, a když jsme koncertovali mimo region, tak tam tolik lidí nebylo.

 

Stýkáte se ještě s bývalými spoluhudebníky?

Jistě. Jsme kamarádi a občas se vidíme. Třeba basák a bubeník teď hrají v kapele L.A. Sunday, což je kapela, která hraje cover verze známých interpretů a nemají ambici hrát vlastní tvorbu. Na jejich koncertě jsem byl a občas se setkáme. Dále byli součástí Kuliček Štěstí také dechaři, s nimiž ještě občas spolupracuji při tvorbě scénické hudby, které se nyní věnuji.

 

Vy se tedy teď hudbě věnujete na vlastní pěst?

Dá se to tak říct. Koupil jsem si bezový klarinet, darbuku, vytvořil jsem si v centru Ostravy malé studio. Skládám písničky. Na jaře jsem vytvořil muziku do divadla a mám spoustu dalších skladeb, které bych chtěl vytvořit.

 

Já stavím na první místo hudební tvorbu. Je pro mě ale příjemné vědět, že se muzikou nemusím živit, což dává člověku větší svobodu a ve své tvorbě je více uvolněný. Nemusím tedy ani pracovat tak, aby mi to vydělalo co nejvíce peněz, ale soustředím se na kvalitu.

 

Nechybí vám koncertování? Máte v plánu koncertovat se svými skladbami?

Nevím, jak bych to měl technicky provést. Buď bych to musel hrát z playbacku, anebo bych na pódiu musel mít dvacet lidí, což je hodně. Takové množství muzikantů se nedá dobře utáhnout ani ekonomicky.

 

Přestože jste rád, že se hudbou nemusíte živit, píšete někdy hudbu i na zakázku?

Ano. Na zakázku jsem udělal dvě písničky pro Lucii Bílou, které se to sice líbilo, ale zrovna nahrávala retro desku, takže se může stát, že to použije později. Rozhodně ale zakázky nevyhledávám. Jinak skládám samozřejmě do šuplíku, skladby většinou vycházejí z nějakého pocitu či situace. Něco mám zkomponováno, něco mám nahráno a chci to provést a poslat do světa. Mám tedy v plánu dělat celé hudební kompozice, nejen hudební nápady.

Jsem hodně ovlivněný jazzem a možná i trochu stárnu, protože mám teď vztah i k orchestrální a symfonické hudbě. Proto bych tomu, co tvořím, neříkal „písničky“, ale nazývám to kompozicemi.

 

Je i v takovéto Vaší hudbě propojení stylů funky, disco a latin?

Některé trochu ano, jiné zase mají volnější formu, která se hodí k filmům, protože film je další odvětví, kterým se v současnosti nejvíce zabývám.

 

Jste i herec?

Občas jsem se objevil v menších rolích. Kdysi jsem ale měl hlavní roli v celovečerním filmu Bizon, který nedávno vyšel v reedici po dvaceti letech. (smích) Hlavně jsem ale scénárista a režisér.

 

Byl jste na festivalu v Karlových Varech?

Osobně jsem tam nebyl, ale virtuálně ano. (smích) Internet je mocný, a protože toho teď natáčíme hodně, tak sleduju současnou filmovou scénu online.

 

Jako scénárista jste tvořil pořad České televize Exit 316, který je určený zejména mladému publiku. Jak složité je psát scénáře pro mladé?

Bylo to složité, protože vedle toho, že byl pořad určen mladému publiku, byl také určen hlavně veřejnoprávní televizi. Ta hlídá veřejnoprávnost a dramaturgické vymezení pořadu. Produkce a realizátor hlídali pořad tak, aby se dal reálně natočit, což občas osekalo mou rozevlátou fantazii. Třetím vlivem bylo námětové zadání producenta. Mým úkolem tedy bylo jeho náměty zpracovat do scén, dialogů a moderátorských vstupů. Kdybych pořad Exit 316 tvořil sám, tak by vypadal úplně jinak.

 

Vy máte blízko i k divadlu. Zavzpomínejte krátce na to, jak jste se k tomu dostal.

Když jsem byl mladý, přezdívalo se mi „nejrychlejší batoh v Ostravě“. Jezdil jsem totiž po městě s malým batůžkem a snažil se stihnout mnoho aktivit.

Myslím si, že když mám mezi lidmi prostor, tak jsem exhibicionista. Naopak, když prostor nemám, stáhnu se a nejdu skoro vidět. Vždy mě ale bavilo být komikem. Vyrostl jsem na divadle, které jsem dělal od základní školy. Rád vzpomínám na improvizační večery, které jsem dělal s kamarádem bubeníkem. Když jsem později studoval jazyky, tak jsem napsal a režíroval hru v angličtině.

 

K jazykům jste měl viditelně taky vždy blízko. Umíte i simultánně tlumočit. Učil jste se to dlouho?

Do tlumočení jsem skočil rovnýma nohama. Nevím, kde jsem vzal tu drzost, ale když přišla nabídka tlumočení nějakého firemního auditu, tak jsem ji vzal. Zezačátku jsem měl strach, ale posléze jsem zjistil, že je to řemeslo jako každé jiné a když člověk trénuje, tak to jde. Tehdy mi dali asi padesátistránkový podklad, který jsem si nastudoval, ale nešlo mi to poprvé tak dobře. Když se tomu však člověk věnuje, dá se to nacvičit.

 

V televizi moderujete pořad Křesťanský magazín. Jak jste se dostal k víře?

K víře jsem se dostal ve svých šestnácti letech, takže nejsem z křesťanské rodiny. Myslím si, že víra, kterou jsem poznal jako teenager, se neustále vyvíjí. Jsem členem sboru Církve bratrské.

Považuji se za celkem konzervativního člověka a nemyslím si, že by měla být církev liberální a přehnaně tolerantní. Zároveň v ní vidím rozmanitost životních příběhů i názorů a cítím, že obohacuje.

 

Jaký je váš životní cíl?

Zůstat na té cestě s velkým „C“. Nevím sice jaká bude, ale vím, že je potřeba ji hledat. Zůstat v komunikaci s přáteli, s Bohem i božím slovem. Je těžké předvídat, jak se tato cesta bude klikatit, ale nevadí mi to. Pro mě je dobrodružné ji objevovat. Mám ženu a děti, chtěl bych být tedy zodpovědný, věrný a nablízku.

Co se týče rozmanitosti mého zaměření – nechci dělat dalších deset věcí, ale dělat ty tři pořádně tak, aby stály za to. Říká se, že dnešní doba chce dělat věci v poměru cena – výkon, tak já bych se chtěl naučit nehledět na cenu, ale na výkon.

Tomáš Kabát

 

Bandzone profil kapely Kuličky Štěstí

Tomáš Kabát

Rozhlasový reportér a moderátor, zaměřený zejména na zpravodajství a interview. Zabývá se převážně kulturou, školstvím a politikou. K diktafonu nebo před kameru si zve zajímavé osobnosti i pro interview. Jeho hosty byli například Václav Moravec, Evžen Tošenovský, Helena Třeštíková, Radim Jančura nebo Jakub Železný. Od mládí přispíval zejména jako bloger na blog.idnes.cz, nyní studuje publicistiku. Absolvoval také měsíční stáž ve zpravodajství České televize. S redakcí Mezinami.cz se dostal do styku při 44. mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech. Opět na festivalu, však o rok později, se stal členem týmu Mezinami.cz.

Podobné články