- Rubrika

Absint – zelená víla

8.9.2009

Absint je legendární nápoj 19. a počátku 20. století. Měl pověst ďábelského nápoje, který vedl k těžké závislosti a navíc vyvolával halucinace.

Byl spojen se slavnými umělci, kteří v něm nalezli zálibu, hledali inspiraci a někdy nalezli těžké zdravotní následky. Pili ho ve velkém Oscar Wilde, Paul Verlaine, Artur Rimbaud, Toulouse- Lautrec a mnozí jiní velikáni dějin světové kultury. Když člověk na ta jména pohlédne, začne věřit, že ten nápoj snad opravdu musí mít nějakou schopnost inspirace a vliv na imaginaci.

Ve své době byl však absint neobyčejně oblíben, takže nelze dokázat, že by v lidech skutečně probouzel tvůrčí síly a podněcoval talent. Na konci 19.stolte ho pili skutečně všichni. Slavná jména, která s tímto nápojem máme spojena a před nimiž se milovníci literatury a umění obecně dnes sklánějí v hlubokém obdivu jakožto před velikány ducha, v době největší slávy tohoto nápoje absintu paradoxně ubližovala a přispívala k jeho špatné pověsti v tehdejší měšťácké společnosti. Ti, které my dnes vnímáme jako klasiky, byli ve své době vnímáni jako vagabundi, osoby pověsti pochybné, jako ti, kterým se slušný člověk obloukem vyhnul. Verlaine, Wilde, Baudelaire, Toulouse-Lautrec, van Gogh a jiní prokletí umělci se vymykali nejen svým talentem, ale i způsobem života. My je posuzujeme podle jejich díla, ostatně na jejich způsobu života bychom již nic tak hanebného v dnešní době neshledávali, a stavíme je na piedestal, tehdejší doba je posuzovala podle jejich způsobu života a ten se nevešel do norem, které tehdy byly velice přísné a které svobodný duch jen těžko mohl dodržovat bez pocitu vězně. To, že byl absint spojen právě s těmito osobnostmi, přispívalo k jeho neblahé pověsti.

 Jeho novodobá historie začíná koncem 18.století. Ve švýcarském Couvetu tehdy ordinoval lékař jménem Pierre Ordinaire, který absint předepisoval jako lék. Protože nový lék měl překvapivý komerční úspěch  a vedle nemocných jej preventivně začala překvapivě užívat i celá řada zdravých obyvatel městečka, místní podnikatelky sestry Henriodovy začaly nápoj vyrábět ve velkém. V roce 1797 pak byl v Couvetu založen první absintový lihovar.

Pověst „zázračného léku“ se  šířila a přenesla se do Francie, kde se rozšířil velmi rychle poté, co byl absint ve 40.letech 19.století absint používán jako lék francouzskými vojenskými lékaři.

Nastala doslova exploze popularity absintu a ve druhé polovině 19. století se páté hodině odpolední, kdy se pracující vrátili z práce, začalo říkat zelená hodinka podle zelené barvy nápoje. Stalo se dobrým zvykem, že si lidé po práci dali právě absint.

Popularita absintu byla doslova obrovská až do zákazu v roce 1915.

Jak se stalo,m že byl absint zakázán?

 Především se musíme podívat na to, jak se vlastně absint vyrábí a čím se liší od jiných alkoholických nápojů.

Nejprve jsou bylinky, které slouží jako základní surovina k výrobě, a mezi nimiž hraje zvláštní roli pelyněk, macerovány v alkoholu a poté je tento macerát následně destilován. Výsledkem je značně neobvyklá chuť, která se značně liší od jiných alkoholických nápojů. Ovšem absint se liší také způsobem podávání. Běžnou kořalku si nalijete z láhve do sklenice a můžete konzumovat, někdy můžete mezistupeň sklenice dokonce vynechat a lít kořalku rovnou do hrdla.

Absint se však musí před konzumací smíchat s vodou ve správném poměru, musí se počkat až směs opravdu uzraje ke konzumaci. Podávání absintu připomíná do jisté míry obřad. Existuje speciální nádobíčko k přípravě nápoje. Absintové lžičky, fontánky a další půvabné hračky sloužící k přípravě nápoje a k zahřátí ducha umocňují zážitek z konzumace. Není to jenom alkohol, co působí na smysly konzumenta.

Absint do sebe piják nehrkne jako ruský občan stakan vodky s tím, že hrká další a další. V konzumaci absintu je prvek estetična a jisté vznešenosti a důstojnosti. Není to jen pití alkoholu, ale jistý kulturní obřad.

To ale znamená něco velmi podstatného – absint se lišil od ostatních alkoholických nápojů. A jak se něco lisí, přitahuje to legendy a pověsti. Když opilec udělá ostudu po víně nebo whisky, není důvodem víno nebo whisky, ale alkohol. Když udělá ostudu někdo po nápoji ne tak standardním, udělal ostudu po tomto nápoji.

Koncem 19. století byl absint tak rozšířen, že se do velkých problémů dostali producenti vína. Údajně to byl pravý důvod zákazu nápoje. Vinaři, kteří ve Francii, nejvíce tehdy absintové zemi, představují silnou lobby, začali hledat cesty, jak nápoj zakázat. Špatná pověst prokletých básníků, kteří byli s nápojem spojováni, jim v tom pomáhala. Legendy, které se na nápoj nabalily, sice mnohé potenciální konzumenty podněcovaly ke konzumaci a výrobcům zeleného nápoje zvyšovaly zisky, zároveň však dávali do ruky argumenty odpůrcům, těm, kdo prosazovali zákaz.

 Absint obsahuje thujon, který dědí po pelyňku, který slouží k přípravě nápoje. Právě thujon byl považován za halucinogenní. Vědecké studie té doby ( údajně zaplacené chudnoucími vinaři) jej označovaly za mimořádně nebezpečnou záležitost. Dnes už se ví, že v absintech té doby bylo podstatně menší množství thujonu než se soudilo. Aby si člověk vyvolal halucinace, musel by vypít zeleného nápoje takové množství, že by předtím zemřel na otravu alkoholem.

Ale mnozí popisovali halucinace, které vlivem absintu měli. Kde je tedy pravda? To je jednoduché. Existuje tzv. placebo efekt, na němž jsou postaveny dokonce celá odvětví alternativní medicíny. Lékařská věda prokázala už dávno mimořádnou účinnost tohoto efektu. Když se objevilo tvrzení, že absint způsobuje halucinace, mělo po absintu najednou halucinace obrovské množství lidí, ačkoli předtím třeba nikdo. Fáma, že absint způsobuje halucinace působila jako sebenaplňující tvrzení.

V roce 1905 jeden švýcar zabil celou svou rodinu i sebe po dvou sklenicích absintu. Ten člověk si způsobil těžkou oplilost, protože kromě těch dvou sklenic vypil ohromné množství jiného alkoholu, ale to se neřešilo. Lidé ( a hlavně vinaři ) viděli problém v absintu, který už dávno měl pochybnou pověst.

Pro odpůrce absintu to byla vítaná záminka k zákazu. Během několik let byl tento dosud tak populární nápoj zakázán ve většině zemí tehdejšího vyspělého světa. Zajímavé je, že u nás zakázán nikdy nebyl. Stejně tak ve Španělsku, kde se absint vyráběl ještě v 50. letech. Pak ale o něj přestal být zájem. Na Španěly legenda o zelené víle neúčinkovala.

V posledních letech je absint opět povolen ve většině zemí. Jeho návrat na trhy a boj s lihovinami, které mají tradici a které jsou lidé zvyklí pít, je však obtížný a je otázkou, zda se ještě někdy vrátí na výsluní.

foto: rezepteprofi.de