Abraham Lincoln a válka v Íráku

Kdyby někdo sestavil žebříček citátů, které nejvíce ovlivnily světovou historii, byla by tato věta asi na prvním místě, a to zcela bezkonkurenčně.

Abraham Lincoln je považován za největšího amerického prezidenta všech dob, a to nejspíš zcela právem. Pomohl osvobodit černé američany z područí otrokářů a dal jim stejná práva jako bílým občanům.
V průběhu Války Severu proti Jihu prokázal odvahu a rozhodnost naprosto neobyčejnou,přesto měl během kampaně za své znovuzvolení v roce 1864 silnou vnitřní opozici ve své vlastní straně.
A tehdy to řekl: „Nepřepřahejme koně uprostřed brodu“. A na jeho straníky a pak i na obyčejné americké voliče to zapůsobilo. Bylo uprostřed války a bylo jasné, že v tak těžké situaci by fakt nebylo dobré měnit nájemníka v Bílém domě.

On totiž takový americký prezident ve svém 1. volebním období se reálně naplno věnuje svému úřadu dva roky ze čtyř. První rok se teprve rozkoukává, učí se být prezidentem. A poslední rok se zas věnuje téměř výlučně předvolební kampani.
Lincoln byl tehdy znovu zvolen a protože je považován za největšího amerického prezidenta v dějinách, alespoň samými američany, působí ta věta pořád. Američanům se zažrala do podvědomí a stalo se tradicí, stalo se jistotou, že když Amerika válčí nebo je zatažení Ameriky do nějaké velké a těžké války na spadnutí, nájemník v Bílém domě se nemění, ať je to velký či malý státník, ať je to génius anebo se stihl ukázat jako idiot.

Tak tomu bylo v roce 1916, když se v Evropě válčilo a americké angažmá v té válce už bylo jisté-tehdy Wilson v klidu vyhrál.

Tohle pravidlo pak pomohlo i Rooseveltovi k jeho teď už nepřekonatelnému rekordu-byl zvolen celkem 4x, potřetí v roce 1940, roce válečném pro Evropu a tušeně předválečném pro Ameriku a po 4. jako umírající předčasně zestárlý stařec v roce 1944, roce válečném pro Evropu, Ameriku i celý svět.

Roosevelt zesnul, aniž se dočkal definitivního konce války a nahradil jej víceprezident Truman, muž nevelmi oblíbený. V roce 1948 mu předvolební průzkumy nedávaly na znovuzvolení větší šanci nežli prostému dělníkovi na dobytí srdce Claudie Schiffer. Ale rok 1948 byl rokem, kdy jako kostky domina padala jedna východoevropská demokracie za druhou do klína senilnějícímu již, ale stále krvechtivému, stále mocichtivému, stále setrvačností brutálního a agresivního režimu všemocnému, byť fyzicky a možná i psychicky nemocnému Stalinovi. Byl to rok vzestupu mezinárodního napětí, rok Berlínské blokády, rok, kdy už se hovořilo o možnosti nové války, tentokrát mezi Západem a Východem. Američané třeba nemuseli nějak zvlášť milovat Trumana, nevýrazného bezcharismatického chlapíka, jenž svůj prvý mandát získal nezvolen jako dědictví po zesnulém, avšak pochopili, že přišel čas, kdy se nepřepřahá. Trumanův republikánský protikandidát zažil nejtěžší a nejkrutější zklamání svého života. Později se překvapivý rozdíl mezi volebními výsledky a volebními výzkumy přičetl na vrub metodologickým chybám těch, kdo výzkumy prováděli, ale možná to spíš byl Lincoln se svým slavným výrokem, kdo se posthumně, ale účinně zapojil do Trumanovy úspěšné volební kampaně.

Pak přichází rok 1956. Eisenhower je oblíbený prezident. Hrdina a muž, který toho třeba nemusí moc vědět o politice a nemusí být nadaný politik, ale shodou náhod je doba jeho prezidentství obdobím poválečného hospodářského vzestupu a zvyšující se životní úrovně většiny lidí v USA. Patrně by vyhrál a získal druhý mandát tak nebo tak. Anebo možná ne. Nic není jisté. Fakt je, že krátce před prezidentskými volbami v USA se nečekaně vyhrocuje mezinárodní situace. Synchronně probíhá Maďarské povstání a nebezpečná krize na Blízkém východě následující poté co Násir znárodnil Suezský průplav. A v tuto chvíli už je Eisenhowerovo zvolení opravdu jisté a neodvratné sebegeniálněji vedenou kampaní jeho odpůrců.

Pak rok 1972. O znovuzvolení usiluje republikánský prezident Nixon. Probíhá v té době děsivý, pro Ameriku neuvěřitelně traumatizující konflikt ve Vietnamu, válka, z níž si mnoho veteránů odneslo noční můry a která se stala noční můrou Ameriky. Nixon byl přirozeně znovuzvolen, odstoupil po skandálu Watergate až poté, co se ukázalo, že se američtí vojáci z Vietnamu stáhnou a brod už je za Amerikou a Amerika může v kidu zase přepřáhnout koně nebo osla.

A koneckonců neovlivnila děsivá a děsuplná válka na Balkáně, která doprovázela dlouhou bolestivou smrt staré Jugoslávie až nečekaně hladké zvolení Billa Clintona na druhé volební období? Nám se možná zdá, že nynější prezidentské volby vyhrál těsně George Walker Bush počátkem listopadu 2004. Ale on je možná vyhrál naprosto snadno a bězpečně už mnohem dřív-ve chvíli, kdy první americká vojska vstoupila na území íráku, ba ve chvíli, kdy dal sám Bush rozkaz k útoku na írák. Bylo jasné, že to bude válka dlouhá, krvavá, pro Ameriku bolestivá a nebezpečná. Byl to přesně ten brod, uprostřed něhož se nepřepřahá, bez ohledu na to, jestli káru táhne kůň nebo osel, mladé zdravé silné zvíře nebo utahaný unavený mezek.

Mnozí z těch, kdo volili v těchto volbách Bushe nebyli boháči, hlupáci nebo náboženští fanatici, kteří jistě všichni patří mezi automatické Bushovy voliče. Byli to lidé, kteří si zapamatovali citát Lincolnův a volili jistotu.
Pravidlo, že americký prezident, jenž vede válku, je znovuzvolen vždy, když o znovuzvolení usiluje,je železné.
Jen Bush starší o svůj druhý mandát přišel osudnou školáckou chybou. Příliš brzy zastavil první válku v Perském zálivu a do Bílého domu se mohl v klidu nastěhovat Clinton.
Synáček se ovšem poučil z fatální chyby svého papínka.

Takhle to vypadá jako by většina válek na světě byla vedena jen proto, aby úřadující prezidenti v USA byli znovuzvoleni, ale to jsem nechtěl říci. Vlivů, které k válkám vedou je mnoho, a mnoho faktorů a mnoho zájmů určí, zda do krvavé řeže jít nebo ne. Zájmy vojenskoprůmyslového komplexu, zájmy finančníků, zájmy těžařských společností i komplexy politiků a fanatismus a krvelačnost generálů.

(Psáno v roce 2004 krátce před prezidentskými volbami v USA.)