Medvěděv kvartet: S bráchou jsme se potkali v děloze

Středeční hudební večer v Břeclavi patřil čtveřici mladých nadějných muzikantů. Štěpán, Radim a dvojčata Martin s Honzou v Břeclavi ukázali, že to opravdu umí, s hudebními nástroji, především: kytara, banjo, cajón, saxofon, fagot, klarinet, flétna, trombon, ukulele, zpěv v duchu jazzu, swingu, jamování a improvizace.

Na internetu jsme četli, že dnes vystoupí kapela Swing Twins. Vy jste se ale hned na úvod představili jako Medvěděv kvartet…

MK: Ten název jsme vymysleli přímo tady u stolu, protože… no, to je jedno proč. Důležité je, že ani při našem prvním vystoupení jsme nebyli Swing Twins, ale hrál s námi navíc i Radim, náš skvělý cajónista a bubeník. Ještě jsme narazili na Štěpána, který je výborný dechař. A pak se nám ozval René, abychom zahráli tady U Kapra.

Kdy jste spolu potkali a poprvé hráli?

MK: No my jsme se s bráchou potkali v děloze. Málo sourozenců může říct, že bylo při porodu u toho druhého sourozence… Nedávno ve Slovinsku na ulici, Štěpána jsme si „ošahali“ právě tam. (Brácho, nemůžeš takhle říct, že jsme si Štěpána ošahali, co když to bude číst mamka?).  Jeden den tam nebylo co dělat a my jsme se chtěli trošičku sehrát a zjistit, jak nám to půjde na té slovinské ulici, pod palmami u moře. Důležité však je, že jsme neměli peníze. Potřebovali jsme si na druhý den vydělat na zájezd do jeskyně, kde se platilo vstupné, které se vlastně nakonec ani neplatilo. Ale protože jsme to tehdy ještě nevěděli, tak jsme se rozhodli vydělat prachy. Trombon, kytara, klarinet. Lidem se to líbilo a bylo to fajn.

Martin a Honza hrají ještě v kapele Tatroska. Jak to zvládáte s časem?

MK: Standarty jsou takové, že je my s bráchou známe, Štěpán je zná, a když je nezná, tak se do všeho chytne, do všeho umí hrát, ani to nemusí znát. Je to opravdu výborný muzikant. My to s bráchou máme nadrcené, trénujeme osm hodin denně, skoro ani do školy nechodíme. Radim: Já to všechno drtím těžce z not, musím se naučit právě ty noty.(smích)

A co zkoušky?

MK: Dneska jsme měli veřejnou zkoušku v Olomouci na náměstí, vydělali jsme asi sedm set korun. No a tím jsme zhodnotili, jestli sem můžeme přijet.

Učili jste se na všechny vaše nástroje sami?

MK: No… My studovali hudbu v hudebce…

Radim: Já jsem se naučil hrát v čajovně. Tam byla taková hrozně zvláštní kapela, a protože to bylo moc zajímavé, tak jsem si k nim přisedl. Potom jsem si koupil perkuse. Už jsem nemlátil o stěnu a bylo to zajímavější. No a pak jsem si koupil tady cajón a hraním jsem se naučil hrát. Asi je to přirozené, navíc na ty perkuse je to vcelku jednoduchá věc, protože člověk nepotřebuje noty, nepotřebuje drilovat a jiné věci, které se opravdu musí naučit. Stačí, když do toho mlátí.

Martine, Honzo, nedávno jste hráli na Colours of Ostrava, baví vás hrát i před takovým malým publikem?

MK: Určitě. Kdyby nás to nebavilo, tak to neděláme. Už jenom to, že lidi přijdou na takový hudební večer, je to záruka toho, že to tady lidi baví. Je to fajn. Hlavně nás jako muzikanty baví hrát tady spolu. A když nás to spolu baví, tak je naprosto jedno, kdo nás poslouchá, protože my si vystačíme sami. A když ještě přijdou lidi, kteří si chtějí poslechnout to, že my se bavíme, a můžeme hrát i pro ně, je to obrovská výhra. Asi by nás nebavilo hrát standardní věci, které odehrajeme a konec. Jsme už hudebně trošku někde jinde a baví nás především ta interakce. Když improvizujeme, baví se víc i publikum.

Leona Juráčková (externí autorka ve spolupráci s výše zmíněným)