„Přijďte říct na kameru, co je pro vás důležité, můžete to být cokoliv.“ Tímto inzerátem uveřejněném v České televizi získal Ivan Vojnár, náš přední dokumentarista, jedenáct protagonistů pro svůj nový dokument Cinematerapie.

Tento snímek představuje volné portréty lidí, kteří postupně odhalují své nitro, vypovídají o svých problémech a fóbiích, o špatných i dobrých životních zážitcích a zkušenostech, svěřují se s tajemstvími, pocity, obavami. Odvracejí se zpět do minulosti, aby našli jádro svých problémů. Mají možnost otevřeně promluvit.

Dozvídáme se zde příběhy týrané manželky, kdysi bitého syna, muže majícího problémy s kontaktem s lidmi, relativně šťastného partnerského života, o muži, kterého v dětství opustila matka, citově strádající ženy …

Tento dokument, natáčený po dobu osmi měsíců, doplněný o hrané prvky simulující situace ze života portrétovaných zachycuje náhodný vzor naší populace. Do kontrastů se tak dostávají různé druhy postav. Můžeme v nich vidět i sami sebe.

Film vyvolává dojem, že kamera přitahuje spíše určité typy „exibicionistů ztracenců“. Je pouze na divákovi, zda se jim bude smát nebo s nimi bude soucítit.

Sám režisér se ke svému dílu vyjádřil tak, že neměl v úmyslu dokumentovat a sledovat životy, které jdou evidentně ke dnu, ale osudy lidí, které se mohou ještě vyvíjet. Čas ukáže, jakým směrem.

Z mého pohledu jde o velice zajímavý snímek. Vypráví o obyčejných – neobyčejných lidech, kterými můžete být i vy, o běžných – neběžných příbězích, které se mohou stát i vám. Vypovídá něco o naší společnosti.

Otázkou je, jestli pro všechny hrdiny dokumentu snímek bude fungovat opradu jako terapie.