Amaterium: Krajina za duhou

Chtěl bych Vás všechny příznivce filmu seznámit s plánovanou rubrikou o amatérském filmu. V následujících článcích, které budou pomalu přibývat, Vás seznámím s několika filmovými špičkami mezi amatérskou a nezávislou tvorbou. Zaměřím se pouze na české a slovenské prostředí, pokud budou mít recenze úspěch a zájem vás, čtenářů můžeme se podívat i za hranice. Jak bude takový článek vypadat? Všichni znáte klasické recenze, takové budou i zde, ale budou je doplňovat rozhovory s autory daného snímku a odkaz na film. Můžu Vám popřát pěkné čtení a příjemnou zábavu u vybraných snímků.

Jako první film jsem vybral dílo s názvem Krajina za duhou od filmařské skupiny Bujo Brothers. Tato skupina vznikla v roce 2003 a za dobu své existence nasbírala už mnoho úspěchů (vysílání na TV Barandov, konkrétně s filmem Krajina za duhou získali Cenu diváku a Uznání poroty na festivalu Žďárský trpaslík, 1. místo na festivalu ŠuplFest a spoustu dalších ocenění). Bujo Brothers mají na kontě také několik remaků kultovních velikánů jako je Matrix a Pán Prstenů. Více se dovíte na http://bujobrothers.wz.cz/onas.htm.

Krajina za duhou vznikl v roce 2007, a je to krátkometrážní film trvající 10 minut. Na začátku se ocitáme ve vězení, zřejmě pro politické vězně, hlavním hrdinou je mladý muž (Radomír Švec), který je nucen podepsat blíže nespecifikované prohlášení, dvěma dozorci (Jiří Duchoň a Igor Dostálek), on však odmítá a je týrán a bit. Duše postavy se objevuje na zelených lukách s poletujícím motýlkem. V závěrečné scéně je mladý už zastřelen. Film se snaží poukázat na sílu lidské duše, která je týraná a přesto si najde cestu k něčemu krásnému. Na druhé představuje nezastavitelnou a bezohlednou lidskou nenávist. Snímek je věnován všem, kteří byli a jsou týráni kvůli rozdílným politickým názorům. Vše je podbarveno krásnou hudbou Jana Winklera, která Vás na konci div nerozpláče. Největším trumfem (aspoň podle mého názoru) je grafické zpracování. Když se postava dostává na zelené louky vše je provedeno graficky, tvůrci tak kombinují animaci a hraný film, což se v amatérských filmech moc nevyskytuje, skoro vůbec. Nemám, co vytknout tomuto dílu, vytváří totiž vlastní pohled na svět a dokumentuje to, co všichni dobře známe, ale přesto Vás bude šokovat. Snad jen škoda, že trvá „pouhých“ 10 minut, ale přesto si těch 10 minut najděte a nechte se unést krátkým a výpovědným příběhem, který Vás zavede do neznáma, ale vy budete mít pocit mírného déja vu a budete si myslet, že se svět zastavil. Herecké výkony nejde moc hodnotit, ale vzhledem k tomu, že film je amatérský jsou celkem dobré. V porovnání s některými podobnými tvůrci je tento film Bujo Brothers nad průměrem. Krajina za duhou má určitě, co říct a zvláště v dnešním chaotickém životě, nám připomíná, jaká byla minulost a varuje, aby taková nebyla i budoucnost. Více nám o snímku prozradí režisér a autor scénáře Krajiny za duhou Lukáš Horáček.

Náš rozhovor se týká filmu Krajina za duhou z roku 2007, zajímalo by mě s jakým potenciálem či zaměřením tenhle film vznikal? Jaké je v něm skryté tajemství pro diváka?

Krajina za duhou je prvním filmem filmařské skupiny Bujo Brothers, který byl natočen s využitím profesionální techniky, kterou nám poskytla Fakulta informatiky MU v Brně v rámci svého předmětu laboratoře LEMMA. Cílem bylo si vyzkoušet, zda vůbec máme na to zvládnout natáčení i s takovými prostředky. Zároveň to pro nás bylo poprvé, co jsme se pokusili zpracovat vážné téma. Film jsme také chtěli prezentovat na internetu, a tak jsme hned od začátku věděli, že se ve filmu nebude mluvit, abychom odbourali zbytečné jazykové bariéry. Cíle to byly vysoké (zahrnovaly například přesvědčit vedení hradu Špilberk, aby nám umožnili za symbolický pronájem natáčet v kasematech, což vůbec nebylo lehké jednání. Vedení jsme nakonec přesvědčili tím, že o natáčení bude reportáž v České televizi, která tak bude mimojiné propagovat i samotný hrad. Televizi jsme zase k natočení reportáže přesvědčili tím, že se obyčejným studentům podařilo domluvit natáčení na Špilberku…). Málokdo věřil, že natáčení dotáhneme do úspěšného konce a přiznám se, že sám jsem o tom někdy pochyboval. Naštěstí ale vše klaplo.

Tajemství skrytá pro diváka ve filmu náleží skutečně jen jemu, ta bych zde nerad rozebíral.

Proč jste se rozhodli vytvořit něco takového?

Nápad na Krajinu za duhou byl klasickým okamžitým vnuknutím, kdy člověk jen zavře oči a vidí obrazy, které se samy rozbíhají do příběhu… První scénář byl hotov během několika hodin. To, že bude film obsahovat ručně kreslené animace, pro nás bylo samozřejmostí, s animací jsme pracovali téměř ve všech předchozích filmech. Jen jsme do té doby nikdy nedělali žádnou tak časově náročnou.

Jak dlouho film vznikal a získal nějaká ocenění? Splnil vaše očekávání?

Film vznikal několik měsíců. Do té doby jsme točili kraťasy během pár dní i se střihem, tak to pro nás byla zcela nová zkušenost. Napsaní podrobného storyboardu, jednání kvůli lokacím, zajištění kostýmů (uniformy, pistole), cateringu, dopravy, to vše zabralo dobré čtyři měsíce jednání a běhání. Samotné natáčení pak proběhlo během jediného dne, celkem jsme na placu strávili 16 hodin. Nejhumornější bylo, že natáčení reportáže ČT zabralo celé dopoledne a teprve potom jsme se mohli věnovat vlastní práci – vše, co diváci viděli v televizi, jako scény z natáčení bylo ve skutečnosti pouze hrou pro kamery… Následný střih zabral dva měsíce, zabrat nám daly zejména animované scény.

Ocenění přišla záhy. Získali jsme „Cenu diváků“ na Filmovém festivalu FI MU, „Cenu diváků“ a „Čestné uznání odborné poroty“ na festivalu Žďárský trpaslík a první místo na festivalu Špulfest. V roce 2009 pak odvysílala Krajinu za duhou TV Barrandov.

Nejen díky těmto úspěchům, ale především díky tomu, že jsme všechny své cíle dotáhli do konce, tak mohu říct, že film naše očekávání skutečně nadmíru naplnil.

Jak se díváte na hodnocení filmu s odstupem času?

První scénář filmu původně počítal se stopáží dvacet minut. Děj byl širší a leccos z motivací Vězně i Dozorce se v něm vysvětlovalo. Nakonec se však scénář musel výrazně proškrtat, aby splnil přísný limit Filmového festivalu FI MU, který zněl 10 minut na film. Bohužel. Černobílý tak nakonec zůstal nejen film, ale také charaktery postav, které jsme kvůli limitu nemohli rozehrát. To je největší slabina filmu, o které jsme věděli už před jeho dokončením, ale nemohli s tím nic dělat. O to víc mne překvapuje, že i tak jej diváci přijali tak skvěle a dodnes nám přichází chvála a pozitivní reakce.

Jakým směrem se ubírá vaše dnešní tvorba? Plánujete podobné filmy (tématikou) jako je Krajina za duhou?

V současné době bojujeme především s nedostatkem volného času. Je to mor amatérského filmu, který hubí většinu autorů. Většina z nás totiž už dokončila školy a pracuje, nově máme také rodiny a první potomky. Na natáčení jsme ale nezanevřeli a od roku 2009 po malých kouscích natáčíme pokračování naší nejúspěšnější parodie Matriks. Nový film Matriks Reversed tak má za sebou natáčecí lokace v Brně (např. v divadle Barka nebo restauraci U Supa), v Paříži, ve Švýcarsku, na Mallorce, ve Washingtonu a Chicagu. Nyní se natáčení přesune do Prahy. Přestože se v různých rolích představilo už skoro třicet herců, stále je natáčení v první třetině. Trailer můžete shlédnout zde. V lednu uvedeme trailer druhý a výrazně lepší. Máte se na co těšit :-)

Jaký je váš osobní názor na tenhle snímek?

Krajina za duhou má spoustu chyb. Díky krátké stopáži jsou postavy ploché, příběh příliš přímočarý, poselství mnohdy v divákovi nevyzní tak, jak jsme to zamýšleli. Přesto mám film rád. Honza Winkler, který složil hudbu, filmu vdechl jedinečnou atmosféru. Dokázali jsme si, že jsme schopni ukočírovat celou tu mašinérii a dotáhnout to až do úspěšného konce. Když jsem tehdy pak viděl výsledek na plátně během festivalu, mrazilo mě z toho v zátylku.

Co byste poradil začínajícím tvůrcům?
Poradil bych tři věci: Zaprvé být stále výzkumník. Nevěřit automaticky všem radám a poučkám, jaký má film být, ať už v knihách nebo v diskuzích. Člověk si musí všechno sám zkusit, nemůže ničemu slepě věřit. Neusnout a stále něco nového zkoušet. Zadruhé nebát se stanovit si vysoké cíle a nevzdávat se při jejich naplňování. Pokud člověk něco zkusí, pak je vždycky aspoň malinká šance, že to výjde. Pokud se ale člověk vzdá hned na začátku, pak opravdu nikdy nic nedokáže. No a nakonec milovat film a dokázat mu obětovat svůj čas. Jen lidé, co se do něj dokáží skutečně ponořit a žít jím po celé roky jsou pak slyšet na festivalech a u diváků – příkladem mi je třeba Robert Vrba, Martin Doležal nebo Jonáš Svoboda.

Stránky filmu Krajina za duhou

Doufám, že dnešní článek byl pro Vás přínosný a těším se na další setkání u dalšího zajímavého filmu.