Na shledanou, tati – když dcera přespříliš miluje svého otce

Mezinárodní premiéru si včera odbyl soutěžní film Na shledanou, tati režisérky Lucíi Carreras a s herečkou Cecilií Suárez v hlavní roli.

Na jedné straně Pilar – čtyřicetiletá svobodná žena, žijící celý život ve stejném domě, se svým otcem. Na druhé straně bratr Pilar, žijící spokojený život ve svém domě s manželkou a dětmi. Každý den je pro Pilar stejný – připrava snídaně, práce a zbytek dne strávený po boku svého milovaného nejlepšího přítele – otce. A pak přijde šok, jednoho dne se vrátí z práce a najde otce mrtvého ve své posteli. Od té chvíle si vytváří svůj svět, do kterého nikoho nepustí, tedy kromě svého otce. Vytváří si erotické představy a spokojený život, který je jedna velká představa. Jedinou oporou se jí stává bratr  snažící se pochopit její city.

Mexický snímek popisuje velmi intimní vztah mezi žijící dcerou a otcem po smrti. Ve filmu není zas až tolik dialogů, čímž se stává tak trochu univerzálním. Může se napasovat na jakoukoliv zemi, dá se pochopit i bez překladu. „Od začátku jsem nechtěla, aby ve filmu bylo tolik dialogů. Chtěla jsem, aby role pracovala hlavně přístupem,“ popisuje režisérka Lucía Carreras. „Snažila jsem se pracovat s  Cecilií hlavně zevnitř, na jejím vnitřním světě. Na place jsme nezkoušeli, mám ráda autentičnost. Hodně jsme pracovali na výrazu očí.“

Hlavní role v podání Cecilie byla velmi důležitá a perfektně zahraná. „Když píši scénář, nepíši pro konkrétní osobu, abych se neomezovala a nechala prostor svobodě. Dopředu jsem ji pro C nepsala, ale když jsem ji pak viděla, měla jsem pocit, že ta role je skutečně pro ni. Je velmi ikonická a skvělá. Bylo to to nejlepší, co se tomuto filmu mohlo stát,“ pochvaluje si Carreras.

Film je velmi emotivní a hlavní role v něm ztvárňuje psychicky nemocnou ženu. Psychologické drama to však není, ani to nebyl záměr. „Chtěla jsem film s emocemi, s pocity. Hodně jsme proto pracovali na scénáři. Chtěla jsem udělat film o tom, jak člověk prožívá lásku se svým otcem. Je to příběh, který se líbí mě. Není psychologický, ale emocionální.“ vysvětluje režisérka.

Film se dá vnímat více způsoby. Hlavní představitelka má své představy a rituály. Podle samotné režisérky je na divákovi, co si pod příběhem představuje a domýšlí. „Věřím publiku. Nechci dávat do filmu jasné věci. Je to čistě její konstrukce a erotické představy, které předtím buď byly, nebo nebyly. Všichni prožíváme bolest a snažíme se s ní nějak vyrovnat.“

Režisérka Lucía Carreras na tiskové konferenci prozradila, že je velkým fanouškem českého filmu. A je moc vděčná za to, že soutěží o Křišťálový globus právě na festivalu v Karlových Varech.