Pravidelní návštěvníci Divadla v Celetné si v poslední době jistě všimli, že se domácí spolek Kašpar zaměřuje na uvádění moderních dramat a her. A právě do tohoto šuplíku patří opus Patricka Marbera (2006) v režii Filipa Nuckollse Don Juan v Soho (zkráceně DJ v Soho, mistrně přeložen Danou Hábovou), který sice není uváděn v české premiéře (květen 2008 – ostravské Divadlo Petra Bezruče), ale to neznamená, že by nějak zaostávalo. Ba právě naopak… Vtipné dialogy, absurdní až komické situace a filozofické úvahy, atributy, které vás po shlédnutí představení nenechají chladnými, naopak ve vás vyvolají splašený proud myšlenek a pocitů, které však uvítáte a s chutí se jim poddáte!

Největší pozornosti se zcela po zásluze těší excelentní  a celé hře dominující Martin Hofmann v roli Dona Juana 21.století, nestoudně bohatého hraběte bez špetky svědomí a zdravého úsudku, který, ač sám není modelem I.jakosti, dokáže svou aurou, výmluvnými gesty, vtipem a šarmem lapit do svých sítí dříve či později každou ženu, která se mu připlete do cesty.  Tento růžový tank, jehož jedinými ikonami a ostrými náboji jsou sex, alkohol a drogy, jevící se zepředu jako veselý, neškodný objekt, za sebou zanechává jen spoušť, převálcovaná srdce a hluboké, trvalé šrámy na lidských duších.

„…a rozhodně nejsem fašista: povolná Pákistánka, šikmooká lolitka, baba v burce, žoviální židovka,kníratá Ukrajinka, ušmudlaná domorodka, masitá černá mamina – všechny se mému zraku jeví jako krasavice. Jsem na humanitární misi! … Jsem Kofi Annan kopulace!“

Juanův kumpán, pomocník, zaměstnanec a občas i svědomí v jedné osobě, Stan (Adrian Jastraban) se jako ocásek vláčí za svým pánem snad celý svůj život. Za ta léta služby u DJe si kolem sebe vytvořil krustu cynismu a ironie, která mu pomáhá snášet pánovy excesy s nadhledem. Z toho věčného „žehlení pánových průšvihů“ a „dohazování slečen“ mu začíná být špatně, ale hrabě ho vždy nenuceně a s žoviálním úsměvem na rtech přesvědčí, aby mu zůstal po boku.

„… Něco ti povím – to řádění řádí jak lavina utrpení – je to podvodník, zrádce, prolhanej sketa, a já promarnil nejlepší léta svého života, že po něm žehlím maléry. Jenže už mám tý jeho podělaný byronovský zadumanosti dost. Měl všechny možný představitelný privilegia, a prosral je, ze zásady! NE ŽE BY NĚJAKý ZáSADY MĚL! …“

Ostatní postavy, ač nepochybně precizně zahrané, budou přes veškerou snahu vždy spíše vlečeny hlavním ořem. Na druhou stranu bez Elvíry (Andrea Mohylová), neposkvrněné ale posléze krutě prozřivší Juanovy manželky, despotického otce, který promarnil šanci syna vychovat (Tomáš Karger) nebo Elvířiných bratří, držících nad DJem damoklův meč (Petr Lněnička, Rosťa Novák) a dalších, kteří představují chybějící články puzzle, bezchybně doplňující celek,  by dva hlavní oři nemohli nikdy vyniknout.

Samozřejmě nesmíme zapomenout ani na autora scény Michala Blažka a geniálně zvolenou a naaranžovanou muziku Ondřeje Švandrlíka, na tyto a mnohé další se, ač má jejich práce na  celkový „look“ představení zásadní vliv, často zapomíná.

Zeptali jsme se Filipa Nuckollse, dlouholetého člena spolku Kašpar, který nad hrou převzal režisérskou taktovku, na pár otázek:

1.       Don Juan v Soho je vlastně moderní přepis klasické Molièrovy hry, dáváte při režírování svých her přednost klasice nebo moderním hrám?

Ano, je to moderní hra, Patrick Marber si vzal rámec z Dona Juana, použil kostru situací, o nichž psal už někdo před ním, zde konkrétně Molière, a na tom postavil vlastní hru, i když v jeho podání je Don Juan oproti Molièrovi hodně posunutý. A jestli dávám přednost klasice nebo moderně? Pracuji v Činoherním klubu v Ústí n.L a tady v Kašparu a klasiku už jsem nedělal strašně dlouho. Činoherní studio má pověst založenou na uvádění hlavně českých premiér současných světových her a Kašpar se na to v poslední době soustřeďuje taky (i když toto zrovna česká premiéra není). Takže musím říct, že nyní ze svého pohledu dávám přednost raději moderní dramatice, i když samozřejmě sám bych někdy rád dělal i klasiku.

2.       Role hlavních protagonistů jsou dost náročné, podle čeho jste si vybíral herce?

V této hře funguje maličko jiná dramaturgie. V normálních divadlech dostanete úkol od dramaturga, který si nějak vymyslí sezónu ,což je v pořádku, a v činoherním studiu takto pracujeme. Ale v Kašparu je to spíše volnější sdružení, dá se říci, skoro kamarádů.  Já jsem od začátku věděl, že chci dělat s Martinem Hofmannem a  Adrianem Jastrabanem a podle toho jsme, v komunikaci s oběma pány, hledali text. Vyřazovací metodou „líbí nelíbí“ jsme došli k Donu Juanovi, na kterém jsme se shodli všichni tři.

3.       Jak se vám s herci při přípravě představení spolupracovalo?

Komunikace mezi námi je velice otevřená.  Ve „vycepovaném divadle“ nebo při klasické práci se herci snaží naplňovat pokud možno „bez keců“ přání režiséra. Já jsem v Činohorením studiu i tady zvyklý na to, že si lidi vybírám a vybírám si takové, kteří jsou otevření ke komunikaci a kteří nepotřebují vodit jako loutky. Zkoušky jsou o spíše diskuzích než  o tom, že by se něco úplně trénovalo. Proto většinou u našich představení premiéry většinou nedopadají tak dobře, jako pak až třeba 5. či 6. repríza, kdy už vše jede naplno. Možností vývoje je mnoho, do premiéry se dá ideologicky nejlepší interpretace, ale vše se sladí s každou další reprízou. Navíc ona otevřená komunikace samozřejmě často vede k tomu, že se občas pošleme do… a přestaneme se spolu třeba na dvě hodiny kamarádit. Ale tak to chodí, je to živý organismus.

4.       Tím se plynule dostáváme k tomu, jakou metodu používáte při práci s herci? Každý režisér má asi svoji vlastní, někdo je striktní, jiný naopak více otevřený…

Ono se to nedá nikdy říct. Já si říkám, že bych měl být leckdy striktnější (smích). Ale já vlastně ani nevím. Je to tak, jako když si jdete s někým sednout a chcete si s ním povídat, hledáte témata, která jsou pro oba dva sdělná.

5.       Říkal jste, že pracujete ve dvou divadlech. Jaký mezi nimi vidíte hlavní rozdíl?

Začínal jsem v Kašparu, který jsem, i přes mé další působení v Ústí, nikdy neopustil. My tady v Celetné nejsme na žádné smlouvě, já osobně tu například dělám jednu věc do roka. Jsme taková spřátelená armáda. Zprvu jsem ten rozdíl mezi oběma spolky cítil. Protože tady mám kamarády spíše z té starší generace a do Ústí jsme si přivedli lidi, kteří byli z té naší, takže v jednu chvíli bylo cítit, že v Ústí se nám mnohem lépe daří v komunikaci a v takovém tom „společném směřování někam“. Ale myslím si, že již před Labyrintem (Labyrint světa a ráj srdce – 2008, pozn.aut.) a nyní  Donem Juanem se nálady v těchto dvou divadlech téměř srovnávají.

Samozřejmě ten hlavní rozdíl je, že i když je Ústí vlastně periferie, tak při současné hektické vytíženosti pražských herců je tato oblast čím dál lepší na soustředěnou práci. Máte tam samozřejmě méně potencionálních diváků, věci se hrají méně často, nemá to takovou publicitu jako v Praze.  Ale jde o to, jestli vy vůbec nějakou přehnanou publicitu potřebujete, jestli naopak ten klid a to soustředění na práci není v něčem výhodnější. Takže bych řekl, že nyní  je jediný rozdíl v tom, že v Ústí je s tamějšími herci práce mnohem soustředěnější, máte je mnohem více k dispozici. Tady musíte vyvažovat čas, který máte na zkoušení, děláte zkoušky téměř na minuty, protože pak ten člověk zas někam běží. Představte si třeba právě Martina Hofmanna: točí od 6 ráno do půl 10, v 10 je tady na zkoušce, ve 2 bez oběda odjíždí točit a přijíždí o půl 7 na představení. Na zkouškách je pak znát, jsou lidé malinko unavení, ale to je tak jediný zásadní rozdíl, který bych našel.

6.       Je hra primárně zacílena na určitou věkovou kategorii?

Já si myslím, že cílet takto hru je velice ošidné, cílí se přeci produkt. A my jsme nechtěli dělat produkt. Někteří kolegové cílí. Nám všem, co to děláme, včetně scénografa, kostýmní výtvarnice, skladatele i kluků od světel a od zvuku, je mezi 35 až 40 lety, možná to tedy nevědomky cílíme pro tuto generaci. Já nevím, jak se to líbí lidem v důchodovém věku, ale proč ne, myslím, že určitě nejsou vyloučeni. Ano, zřejmě by asi bylo fajn omezit to od 15 let nebo v doprovodu. Určitě necílíme, ale asi víc zjevné to bude pro lidi naší generace.

7.       Máte nějaký vzkaz pro čtenáře mezinami.cz?

Jediný můj vzkaz zní „Choďte!“. Tím nám nejvíce pomůžete. Chcete-li pomoci kultuře a vlastně i vědě obecně, odvětvím,která to v současné době nemají snadné, nebuďte líní, vytáhněte nohy a jděte se podívat. A když se první čtyři pokusy nebudou líbit, tak nezanevřete na divadlo, protože nabídka, hlavně v Praze ale i jinde, je tak pestrá, že nemusíte chodit do Celetné, můžete chodit kamkoliv, ale hlavně choďte.

Na závěr pár úvah, k nimž jsme oběma autory, Molièrem i Marberem, záměrně směrováni: Proč se DJ chová tak, jak se chová? Proč má takový charakter? Způsobila jej matčina smrt či snad absence otcovské lásky? Máme vinit pokryteckou společnost dneška? Nebo se nás to celé vůbec netýká? A na úplný konec si dovoluji zařadit úryvek z vrcholného Juanova monologu ke Stanovi, kterým překlenuje filozofický rozměr hry. Kritika společnosti by DJ:

„…Jsi jediný člověk, kterému nelžu. Tahle upřímnost je poklona… Chtěl bys radši, abych byl pokrytec? To jde snadno a je to tak strašně v módě – jen se porozhlédni. Z pokrytectví se stala neřest i ctnost zároveň… Zmizelo soukromí. Vychování. Lidi strkají svoje děti fotografům jak pasáci, vnucujou se novinářům, ať si je vojedou, a pak skuhrají a cení zuby, když ti s nima vyjebou… Nějakej chlupatej prevít si do stěny jeskyně vydrápal osla – viděl ho, tak ho nakreslil.O milion let později: „Ahoj, vítejte na mým blogu. Dnes jsem si koupil švestku… Kam se poděla poezie, hm? Kam se poděla duše?“

Více na www.divadlovceletne.cz