„Přestaň, takový velký chlapec a brečí. Běž si hrát a neruš maminku, ano? Pamatuješ, co jsem ti říkala? Velcí kluci nepláčou.“ Každý z nás už nejspíš tuto větu slyšel. Denně ji používají tisíce lidí po celém světě. Možná se nechtějí zabývat malichernými problémy svých ratolestí, možná mají dost svých, opravdových starostí, které jim v noci nedají spát a při každém ranním probuzení mávají ze splátkového kalendáře. 

„Mnozí rodiče úzkostně sledují rozumový vývoj svých dětí. Naší zkušeností je, že se daleko menší počet lidí ptá: Jaké bude mé dítě mít srdce? Bude schopno mít někoho rádo? Pochopí rozdíl mezi krátkodobým vzrušením a citem? Bude schopno myslet i na někoho jiného než na sebe?“ (MUDr. Koukolík)

Důležitým a často opomíjeným faktem je, že se lidské emoce vyvíjejí převážně v raném dětství, Proto každá nevhodně zvolená poznámka nebo čin může mít fatální následky. Ať už v podobě komplexů, psychických poruch, problémů s navazováním trvalých vztahů, emoční nestability, či úplné neschopnosti lidského soucitu. Denně se setkávám s lidmi, které negativně poznamenal špatný přístup rodičů či nejbližšího okolí. Všechny tyto šrámy si nesou hluboko v sobě a ovlivňují je v mnoha životních situacích. Znám muže, který nikdy nedokázal říci své manželce, jak mu na ni záleží, protože – správný chlap přece neprojevuje emoce. Je šťastný?! Ženu, které od malinka rodina vštěpovala její bezvýznamnost a dnes není schopna zvednout oči ze země, poslat do světa vzkaz – mám se ráda. 

Byl jednou jeden milý chlapeček a když vyrostl, stal se z něj masový vrah. 

Znám dívenku. Každý den skrývá před spolužáky modré paže. Otisk otcovy slabosti. Otisk bolesti, která v něm zůstala, protože jej nikdy nikdo nedocenil a tak svou převahu dokazuje teď. Ve škole ji každý využívá a občas k domácí modřině přibude další, školní. Co z ní vyroste? Je to divný koloběh. Ubližujeme si vzájemně, jakoby to nic neznamenalo. Jako by to bylo normální. Pokud je dítě dlouhodobě vystaveno urážkám, ponižování, fyzické bolesti, neuznávají jej vlastní rodiče, může zaostat v citovém vývoji, který je jednou provždy nezvratný a konečný. 

Samozřejmě existují i lidé s vrozenou, nízkou emocionální inteligencí. V jejich případě je většinou jakýkoliv pokus o rozvoj emoční stránky marný (viz. mnoho známých delikventů). To ovšem neznamená, že dítě začneme zanedbávat. Právě naopak. Ačkoli o to mnohdy nestojí, musí vědět, že o něj máme zájem, respektujeme jeho osobnost. To je pro správný vývoj velmi důležité. Jen je třeba smířit se s faktem, že z něj vřelého a empatického člověka jednoduše nevykouzlíme. 

„Častým pocitem vedoucím k ohromení bývá zkušenost s vysoce vzdělaným a inteligentním jedincem, který se chová jako nestvůra. Lidé jakoby nepředpokládali, či snad nechtěli uvěřit, že vysoce inteligentní a vzdělaný jedinec může být citový a morální mrzák.“ (MUDr. Koukolík)

A větou – „velcí kluci nepláčou“ to vše začíná. Každý z nás má právo naučit se prožívat radost či smutek. Buďme ohleduplnými a milujícími rodiči. Neberme našim dětem šanci poznat, jak lásku nejen přijímat, ale i dávat. Abychom si pak jednoho dne nevyčítali, že jsme něco mohli udělat jinak.