_
Pití čaje je v České republice stále oblíbenější činností. Člověk v čaji může nalézt mnohé, co si rychlostí dnešní doby odpírá. S nápojem ze zelených listů se dá opravdu vyhrát. Pokud si vyhradíme na čaj čas a neproléváme se jím horem dolem jen kvůli tomu, abychom se už konečně z té oné ospalosti a unavenosti, co s námi může často cloumat, probrali, za co nejkratší čas, poznáme, že je možné pitím nápoje příjemně a účinně navodit klidný stav mysli a pokoje. S trochou pozornosti můžeme pozorovat, že čaj s láskou a bdělou myslí připravený chutná úplně jinak než nálev z lístků, i když se správnou teplotou, tak připravený s myslí široko daleko, jen ne v přítomnosti.

Tak o něčem takovém byla i sobota 29.srpna 2009, kdy na trávu pražského vyšehradského purkrabství přišli posedět na deky a pódia čajovníci z Čech a okolních států. Konal se zde první ročník čajového festivalu Čajomír. Ojedinělý projekt byl inspirován korejským čajovým festivalem a byl zaměřen jak na prezentaci čajové kultury, tak zejména na aktivní relaxaci a odpočinek.

_
Sešlo se tu přes třicet čajových profesionálů a nadšenců v přípravě čaje, z nichž každý svým originálním způsobem připravoval jiný druh čaje, takže degustátoři, kteří měli zájem stihnout ochutnat všechno, měli opravdu co dělat (nedokážu si ani moc představit, že by se to někomu povedlo). Podle ohlasu účastníků festivalu bylo nejoblíbenější posezení například u čaje Bai Xue Long od Petry Fraňkové, Wu Yi Shan Qi Lan od Víta Hološky, Tuaregu, který připravoval Václav Ehrlich a nebo Da Hong Pao, o jehož kvalitu se starala ostravská Dobrá čajovna – Čajovna náročného pijáka.

_
Součástí festivalu také byla přehlídka umělců inspirovaných čajovou kulturou (hudba, divadlo, bojová umění, výtvarné umění). Bylo možné si vyzkoušet hraní na nástroje, které jsou „mistry v alikvótách nepočítáme-li lidský hlas“, jak prohlásil muž, který na Čajomíru vedl hudební dílnu – koncovky, didžeridy, poslechnout zvuk fujary, zabubnovat na jambe nebo zahrát na tibetské misky.

Speciální cenu by pravděpodobně sklidilo stanoviště čajovny Pigi Cha, kde se konal ortodoxní čajový obřad ve vaření pytlíkového čaje Pigi s rumem. Vousatý muž s kravatou vysvětloval obecenstvu zásady pití pytlíkového výluhu s rumem a také jeho duchovní prožitek, který podle něj žádný jiný čaj mít samozřejmě nemůže. Byl nejspíš opravdu přesvědčivý, protože moje kamarádka si na čaji pochutnávala tak, jako na žádném jiném na celém festivalu.

Jediné co by ještě stálo za vylepšení, bylo občerstvení. Protože, když nepočítám místní restauraci, ve které bylo stále hodně plno, kromě masa a grilovaného hermelínu zde nebylo pořádně co pojíst. Takže bych příštímu ročníku přála, aby byl výběr větší i pro strávníky, které živočišné výrobky nepřitahují.

Nejkouzelnější na celém čajovém setkání byla atmosféra, otevřenost účastníků i pořadatelů, srdečnost a klid, žádný spěch ani stres – situace, při které se nikdo nezlobil, že nestihl doma utřít prach a vyčistit okna – prostě jsme si sedli a pili čaj. 

Pocit jaký pití čaje přináší vystihuje následující báseň:

První šálek svlažil mé hrdlo a rty,

druhý rozptýlil mou samotu,

třetí vyhnal beznaděj z mé hlavy,

prohloubil dojmy z knih, co jsem četl.

Po čtvrtém jsem se začal lehce potit

a s potem odcházely všechny nesnáze.

Pátý šálek očistil každý kousek mého bytí.

Šestý mne přivedl k nesmrtelnosti.

Sedmý je poslední, co zvládnu –

Jsem unášen….

                                                 Lu Tchung