Zrovna nedávno se mi stala taková vec. Jako host jsem se zúcastnila narozeninové oslavy své o deset let mladší príbuzné. Samo sebou jsem vekový prumer na party znacne zvyšovala – vetšine úcastníku bylo totiž cerstvých sedm, nekterým i méne. Ackoli jsem se hraní na princezny rozhodla nezúcastnit, prožila jsem velmi príjemné odpoledne. Malé holcicky pusobily velmi roztomile a zurive obdivovaly moje boty na podpatku. Komu by koneckoncu nebylo príjemné být obklopen obdivovateli, lec malými a nekdy ješte šišlavými. Nakonec me srncí oci drobných darebnic presvedcily a zacala jsem si spolu s nimi hrát s panenkami, na honenou a nechala je, aby mi cesaly vlasy drobnými kartácky pro panenky. Svým rádením jsem nakonec bavila nejen sebe, ale i kolemsedící rodice a rodinu oslavujících ratolestí.

Zrovna když jsem si pomyslela, že malé slecny jsou naprosto neodolatelné, a vrátila se ve svých vzpomínkách do raného detství, prišla otázka, která me naprosto odzbrojila. Ackoli jsem behem odpoledne odpovídala na otázky nejruznejšího charakteru, jako do kolika už umím ve škole pocítat ci jaké jméno se mi nejvíc líbí, když ke mne pristoupila drobná blondýnka s culíky upustila jsem míc z ruky (a to je pri hre ,,na vybiku“ docela problém).

,,A jak se delají deti?“, zeptala se, nevinnost sama, a upírala na me své veliké kulaté oci. Situaci jsem mela pod kontrolou až do doby, kdy se strhla doslova zurivá debata mezi všemi ,,princeznami“. Hlasitost jejich slovní prestrelky totiž donutila i oci rodicu, aby zamírily naším smerem. Místo toho, aby mi skupina dospelých, rozumných dospelých podala, jak se ríká, pomocnou ruku, škodolibe mi jí zamávala. Tak se ukaž, holka. Nahlas jsem polkla a sklonila se nad skupinou zvedavcu:

,,No, když se mají maminka s tatínkem rádi, tak…“snažila jsem se ze všech sil nezpusobit nekomu z nich životní šok nebo se nedotknout výchovných metod rodicu. Vzpomnela jsem si, že se v této souvislosti mluví o cápovi, o vráne a podobném ptactvu, ale byla jsem si jistá, že takovou odpovedí chtivé drobecky neuspokojím.

,,… tak z jejich lásky vznikne miminko,“vylezlo ze me na jeden nádech. Bylo to za mnou. Nic rafinovaného, proste záchranná brzda, pomyslela jsem si. Rodice se smele usmáli a pokracovali v konverzaci. Ale opet jen na chvíli.
,,To teda není pravda, maminka mi ríkala, že si musí dát pusu,“ poucila me asi petiletá cernovláska.
,,Ne ne, to si musí na sebe lehnout na bricho a pak z pupíku vyleze miminko,“ pridala se další. Zacala jsem nejdrív trochu panikarit a tak jsem jim všechno odkývala.

,,Náhodou musí mít sex,“vypustila z pusy jedna z dívek. Ohlédla jsem se po rodicích. Svacina me zachránila od dalších všetecných otázek.

Toto rodinné odpoledne me primelo se nad celou vecí zamyslet. Jsou veci kolem nás, které se mení a vyvíjí se. Roste všeobecná informovanost národa, máme mnohem více možností, snadnejší prístup k vecem, které nás zajímají. Dnešní mladí lidé jsou flexibilnejší, všestrannejší… Spoustu vecí, které pred dvaceti lety byly tabu, se dnes bežne propírají v denním tisku. Zatím co naši praprarodice bežne svým rodicum vykali, dnes není zase takovou výjimkou, aby starší deti své rodice oslovovali krestním jménem. Zatím co pred nedávnem bylo bežné mít první pohlavní styk až po svatbe, dnes se mužeme docíst, že pocet potratu vykonaných pred 15. rokem stále lehce narustá. Jsou tedy dnešní deti jiné? Není potreba prehodnotit názory na výchovu, vzdelání mladých generací? Je preci spousta nových postupu, názoru, nebezpecí, pred kterými je treba se chránit, nebo na ne upozornit. Tak co s tím tedy udeláme?!