- Rubrika

Seriál: Světem sportu, část 11

31.10.2007

…Austrálie a Nový Zéland. Veslování, Rafting.

Veslování

Soutěživý sport, který si svoji cestu probojoval až mezi olympijské sporty, se ovšem dá provozovat i rekreačně, ať už na řece, jezeru nebo na otevřeném moři.

Je však velice fyzicky náročný, vyžaduje sílu, zručnost, vytrvalost a vynikající kardiovaskulární systém.

Veslaři mohou, podle druhu veslice, mít jedno nebo dvě vesla. V každém případě sedí zády ke směru jízdy a nemají tedy příliš šanci sledovat směr, proto je třeba v lodi také neocenitelné pomoci kormidelníka. Mají-li veslaři každý jen jedno veslo, musí být v lodi v párech, většinou to bývají dvojice, čtveřice nebo tzv. osmy, a tady právě potřebují onoho kormidelníka. Pokud má každý veslař dvě vesla, mohou se jezdit i závody jednotlivců, párů nebo čtveřic, a tyto se již obejdou bez kormidelníka.

Lodě se dnes vyrábí z lehčených materiálů, většinou jde o plast vyztužený sklolaminátem, což naprosto spolehlivě splňuje požadavky na pevnost i lehkost, kterou poskytuje. Dříve byly veslařské lodi vyráběny ze dřeva, což bývalo dosti těžkopádné.

Vesla, jak jsou vyráběna dnes, jsou lehká, pevná, opět ze syntetických materiálů. V průměru měří na délku 250-300 cm, s plochou lopatkou na konci zhruba 50 cm dlouhou a 25 cm širokou pro dostatečný záběr. Širší lopatka se používá pro veslaře s jedním veslem, to proto, aby měl dostatečný záběr. Užší lopatky jsou určeny pro veslaře se dvěma vesly.

Veslování je atypické v požadavcích na fyzičku veslaře. Jelikož standardní závodní délkou je vzdálenost 2000 m, jedná se v podstatě o sprint na dlouhou trať. Většinou v rozmezí 5,5 – 7,5 minuty. To pro veslaře znamená extrémně vysoký výkon, vyšší než u ostatních vytrvalostních i sprinterských sportů. Pohyb, který při veslování provádí přitom stlačuje rytmicky jejich plíce, čímž jim vymezuje množství vzduchu, který mají k dispozici a současně určuje i kdy. Veslař tedy během jednoho záběru vdechne a vydechne celkem dvakrát, musí se tedy přizpůsobit rytmu celého pohybu nejen lodi, ale i ostatních veslařů.

Běžné závody veslic se jezdí ve skupinách jedoucích současně vedle sebe – tomuto druhu se říká regata. Všechny lodě vyrazí ve stejnou chvíli a ze stejné úrovně. Většinou soutěží dvě až šest veslic současně. Soutěžní vzdálenosti začínají od 500 m přes 1 000 m, 1 500m a klasickou olympijskou vzdálenost 2 000 m až po vytrvalostní maraton.

Druhým druhem jsou závody s postupným startem, kdy vyráží jedna veslice po druhé v rozmezí 10 – 20 sekund. Ty bývají distančně delší, většinou od 2 000 m do 7 000 m. Časy se v těchto soutěžích měří průběžně po určitých vzdálenostech.

Posádka lodí má kromě čísel také rozděleny funkce. Například u osmiveslic, poslední pár, nejblíže kormidlu, udává rytmus a rychlost veslování pro zbytek lodi. Prostřední čtyři páry mají funkci tzv. motoru lodi, nejsou technicky tolik náročné, ale přesto jsou neméně důležité, na přídi je pak pár technicky nejzdatnější, který udržuje rovnováhu celé lodi a určuje nejvíce její směr.

Z hlediska terminologie je dobré znát několik označení, která se užívají pro kategorie veslic. „L“ nebo „Lt“ označují lehčí posádku. „J“ pro závodníky do 19-ti let jako junior. „B“ označuje závodníky do 23-ti let. „O“ značí otevřenou věkovou kategorii. „M“ pro muže a „W“ pro ženy.

Dále se označuje počet veslařů v lodi, zpravidla 1, 2, 4 nebo 8. Následuje-li „x“ značí se tímto párové veslice. Nakonec se ještě označuje, zda má veslice kormidelníka nebo nemá. Pokud ano přidává se označení „+“. Například LM2– tedy značí lehkou veslici s mužskou dvojicí bez kormidelníka. Nebo JW4x značí juniorskou ženskou párovou čtyřku do 19-ti let.

Mnohem náročnější variantou veslování je, na rozdíl od jezerních nebo říčních podob, veslování na volném moři. Je nejen fyzicky náročné, ale přidává se k němu i aspekt psychologický, kdy veslaři musí čelit odloučení a izolaci na otevřené vodě i po několik dlouhých týdnů. Zvláště náročné je takovéto veslování pro jednotlivce – ti musí být skutečně odolní a vytrvalí, a jsou po právu považováni za elitu ve svém oboru. Jen pro zajímavost, méně jedincům se podařilo překonat na veslici oceán než například vylézt na Mt. Everest nebo letět do vesmíru.

Z hlediska historie sahá veslování již do starého Egypta, kde vládce Amenhotep II. pořádal veslařské závody. Také Benátky 13. století nezůstaly pozadu, odsud vlastně pocházejí závody regat. V 19. století se například na londýnské Temži pořádaly již „moderní“ závody veslic mezi místními převozníky a tehdejšími taxikáři. Za zmínku stojí také tradiční závody univerzit Oxford a Cambridge, které se v tomto duchu konají dodnes. Dále se tento sport rozšířil do Spojených Států Amerických a odtud i do Austrálie, na Nový Zéland a do oceánie. Zatím má sice spíše podobu rekreační, ale jelikož jeho popularita poslední dobou rychle stoupá, očekává se, že se brzy dočká i soutěžní podoby.

Rafting

Jízda na raftu na divoké vodě je poměrně novodobou aktivitou, alespoň v té podobě, v jaké ji známe dnes. První zmínky o sjíždění řeky na raftu sahají do druhé poloviny 19. století do Spojených Států, kde například Grand Canyon nabízel jedinečnou příležitost si tento adrenalinový sport vyzkoušet na vlastní kůži. Postupem času, jak jeho oblíbenost stoupala, byl dokonce zařazen i mezi olympijské sporty.

Prapůvodní raftařské čluny bývaly vyráběny z kmenů nebo prken svázaných dohromady. Tedy nic, co by se konstrukcí podobalo dnešním raftům. Dnes se používají nafukovací čluny z několikavrstvé gumy, velice odolné proti proražení nebo oděru. Celý člun se pak skládá z několika vzduchových komor, které se postupně nafukují.

Celková délka raftu se pohybuje mezi 3,5 až 6 metry a jeho šířka od 1,8 do 2,5 m. V člunu bývá zpravidla 4 až 12 pasažérů. Vyrábí se ale také menší čluny určené pouze pro jednu osobu, je lehčí, snadno přenosný a měří zhruba jen 1,5 m.

Raftaření má i svoji klasifikaci rozdělenou podle obtížnosti na 6 stupňů. První označuje lehké manévrování, nevyžadující téměř žádné předchozí zkušenosti na vodě. Druhý, vyžadující základy pádlování, u něhož se mohou vyskytovat menší překážky v podobě splavů nebo kamenů. Třetí, vyžaduje již zkušenosti s pádlováním a obratnost při manévrování, voda je již divočejší, jsou zde i nižší vodopády, větší vlny, ale přesto ještě nepředstavuje nebezpečí. Čtvrtý stupeň už zahrnuje divokou vodu, středně velké vlny, kameny a vodopády a očekává se od raftařů výborná obratnost při pádlování. Pátý stupeň je pro skutečně zkušené raftaře, jelikož o velké vlny, časté kameny v cestě, vodopády a splavy není nouze. Vyžaduje velice přesné manévrování a pokročilejší znalost divoké vody. Šestý, poslední, stupeň je natolik nebezpečný, že už se dá nazývat pravým požitkem pro příznivce adrenalinových sportů. Voda je v tomto případě divoká natolik, že člun není spolehlivě ovladatelný. Raftaři mohou očekávat obří vlny, kameny, peřeje a vodopády, které mohou ohrozit jejich bezpečnost i jejich vybavení. Raftaření na úrovni šestého stupně proto představuje celkem reálnou šanci na potenciální vážné zranění a někdy i smrt.

Jak z popisu různých druhů obtížností vyplývá, je rafting sport celkem nebezpečný. Je dobré tedy klást důraz také na svoji bezpečnost, chystáte-li se vyzkoušet tuto zábavu. Ač vybavení, které je dnes k dispozici, svými vlastnostmi odpovídá nejpřísnějším normám, neznamená to ale, že vás ochrání před vším, co vás může cestou dolů po řece potkat. Zejména nebezpečné mohou být stromy spadlé do řeky, v takovém případě se stává jízda obzvlášť nebezpečnou. Další obtíží na trati může být silná peřej, do které se raft dostane a uvízne v ní, extrémně vysoký vodopád nebo převislé skály pod kterými se může octnout člun i s posádkou, pro ni tam už ale nemusí být dostatek místa. Proto bývá, alespoň ze začátku, dobré vydat se na řeku v doprovodu zkušeného průvodce, který trasu zná a ví, co v kterých místech očekávat.

Navzdory všemu nebezpečí, které rafting může představovat, je to oblíbený sport, jehož popularita každým rokem stoupá. Vydáte-li se navíc na vodu se zkušeným průvodcem, pak si můžete být jisti, že vás čeká nezapomenutelný zážitek.

text: Jana Roubová

Podobné články