Pocker Face aneb Nikdo není, jak se zdá, ani ti nejbližší

Jana (Věra Hlaváčková), profesionální hráčka pockeru, je bezpáteřní cynická bezcitná mrcha, které není nic svaté. Vydělává miliony a vším a všemi pohrdá. Tomu, že Jana kdysi bývala jiná, lidská, zamilovaná do Václava Havla a...

gal_142262715718

Jana (Věra Hlaváčková), profesionální hráčka pockeru, je bezpáteřní cynická bezcitná mrcha, které není nic svaté. Vydělává miliony a vším a všemi pohrdá. Tomu, že Jana kdysi bývala jiná, lidská, zamilovaná do Václava Havla a zvonila na náměstí klíči, by nevěřila ani její dcera Pavla (Tereza Vítů), která už vzdala snahu o nějaký vztah s vlastní matkou. Co se stane, když do hry vstoupí Pavlin přítel Viktor (Jiří Suchý z Tábora), kterému jde možná víc než o Pavlu o matku a její peníze?

Pocker Face, drsná komedie s příhodným názvem, přináší moderní téma s všudypřítomnou vulgární mluvou a problémy lidí po roce 1989. Hra nemá nouzi o vtipné scény plné břitkého humoru, ze kterých ale nakonec spíše mrazí.

Zahrát takovou postavu, jakou předvedla Věra Hlaváčkovu, chce mít na to žaludek.  Na scéně vidíme dvě životní fáze jedné osoby.  Velký prostor má i její úsměvná podoba a povaha před metamorfózou v bezcitnou bestii.  Zdá se, že se od základů změnila a její dřívější já je protikladem k tomu, čím se stala. Její naivní dcera plná ideálů by byla překvapena, jak se povahově podobá své matce z minulosti. Jenomže Jana se tolik nezměnila, jen ji život naučil hrát tvrdě za každých okolností a nikdy neukázat své slabiny tak dokonale, že o své bezpáteřnosti přesvědčila i sama sebe.

Také Viktor, ač se to zprvu nezdá, je složitou postavou, která klame tělem. Jiří Suchý z Tábora dokázal nic netušící diváky obelhat stejně jako Viktor důvěřivou Pavlínu.

Neméně zajímavý je i umírající otec a jeho tragický životní příběh v podání Jana Dvořáka, díky jehož komediálnosti se diváci opravdu zasmějí.

Nová scéna divadla Na půdě byla v této hře využita na maximum. Na pódiu se odehrávají dvě různé životní fáze ze dvou různých období a režimů. Atmosféru z roku 1989 podtrhuje projekce provázející představení.

Tato hra současného dramatika Petra Kolečka potěší milovníky moderních představení, ale kvůli až přehnané vulgárnosti zklame starší a ne tolik otevřené diváky. Přináší poučení, že kdo se chová jako „hajzl“ vždycky vyhraje, ale nikdo ho nemá rád, a kdo se chová jako andílek, je možná ten největší „hajzl“ ze všech.

Mohlo by se vám líbit...