Pane Jančuro, jak se rozjely Vaše žluté vlaky? Respektive – jak hodnotíte těch prvních pár měsíců na kolejích?

 Byl jsem opravdu překvapený, že během prvního týdne jsme najeli na takovou obsazenost vlaků, kterou jsme očekávali až za několik měsíců. S radostí mohu říci, že se nám za první týden provozu podařilo to, co se Českým drahám nepodařilo za dvacet let provozu vlaků na této trati. Neboť České dráhy na této trati dlouhodobě prodělávají a nám se podařilo během prvního týdne zaplatit náklady spojené s provozem a s pořízením těchto vlaků – jsme tedy v zisku.

A jaký je Váš cíl na kolejích?

 Naším cílem je jezdit na lince Praha – Ostrava devětkrát denně. Je to nejzajímavější trať v České republice a dá se zde jezdit bez dotací. Proto se jí říká lukrativní. Zatím ale lukrativní není, neboť České dráhy na ní prodělávají. Dneska zrovna budu psát otevřený dopis ministrovi dopravy, který nás strašně zlobí. Soudím, že neumí počítat nebo nechce počítat, a tak mu chceme opětovně nabídnout, že převezmeme všechny ztrátové vlaky Českých drah, které jezdí na dálkových tratích, což znamená vlaky EuroCity, InterCity nebo Expres. A to je také náš cíl: jezdit na tratích Brno – Praha, Praha – Ústí nad Labem apod.

Vaším cílem je tedy převzít tyto spoje kompletně. Měl by na těchto tratích národní dopravce skončit úplně?

 Na trati Ostrava – Praha ať si jezdí, kdo chce. I České dráhy, neboť linka Ostrava – Praha je opravdu nejzajímavější linka v této zemi a věřím, že se na ní dva až tři dopravci opravdu uživí. Jsou ale tratě například z Brna do Prahy, u níž spousta lidí volí raději cestu autobusem nebo autem i přesto, že se říká, že dálnice D1 je špatná. Proto mezi Brnem a Prahou už není tolik cestujících, aby zde mohli fungovat se ziskem dva dopravci. České dráhy zde zase prodělávají obrovské částky, proto je stát na této trati dotuje. My jsme dali nabídku ministrovi, že převezmeme ostatní vlaky Českých drah a že bychom jezdili za České dráhy. České dráhy by nebyly ztrátové, ministerstvo by nemuselo platit obrovské dotace. V případě, že ministr tuto naši nabídku neakceptuje, což vypadá, že neakceptuje, neboť nemá zájem na tom, aby ušetřil peníze daňovým poplatníkům, tak my prostě budeme jezdit proti Českým drahám a výsledek toho bude, že České dráhy budou finančně zruinované.

Nad jakými dalšími trasami výhledově uvažujete?

Za rok bychom chtěli jezdit z Břeclavi přes Brno do Prahy a rok poté bychom chtěli převzít všechny ostatní trasy, kde jezdí vlaky s označením InterCity, EuroCity, Expres.

V roce 2007 jste plánoval obsadit všechny dálkové železniční tratě v České republice. Platí tento záměr stále?

Víceméně ano. Zase jde o tratě, které bychom provozovali bez dotací, tak jak je to zvykem v celé západní Evropě. Pouze v bohaté České republice se dotují dálkové vlaky, které na západ od naší republiky dotovány nejsou. Ministerstvo dopravy ale připravuje soutěže na dotované vlaky, to jsou vlaky dálkového charakteru, které mají spoustu zastávek. Říká se jim rychlíky. Tyto vlaky si dotace určitě zaslouží, protože mají tolik zastávek, že vozí i cestující na krátké vzdálenosti. Smyslem soutěží o tyto vlaky ale je, že ministerstvo si řekne, jakou chce kvalitu těch vlaků, jaký chce jízdní řád a potencionální dopravci, kteří se chtějí těchto soutěží zúčastnit (v České republice zhruba sedm) se budou předhánět, kdo bude chtít nižší dotace. Takto se vybere dopravce, který bude chtít nejnižší dotace. Vybraný dopravce přinese nové vlaky, naprosto nové moderní soupravy, a hlavně bude chtít menší dotace než doposud České dráhy. Toto jsou železniční výkony, které bychom se chtěli pokusit také získat, ale jak říkám, je to dáno soutěží. Bude se soutěžit a vyhraje jenom ten, kdo dokáže provozovat vlaky v největší kvalitě, dokáže přitáhnout co nejvíce cestujících s nejnižšími náklady, tudíž bude chtít po státu co nejmenší dotace.

Uvedl jste, že od zahájení provozu Vašich žlutých vlaků jezdíte plní…

 Plní je relativní pojem. Nikdo nemůže být stoprocentně plný. To nejde. Jezdíme ale s obsazeností osmdesát až devadesát procent, což je na železnici v celé Evropě nevídané číslo.

Budete navyšovat kapacity dalšími vagóny?

 Určitě. Už nyní máme vagónů dostatek, je jich čtyřicet, a přikupujeme další a další. V provozu jich zatím máme ani ne dvacet. Postupně, jak se tyto vagóny rekonstruují, budou nasazovány, abychom nejezdili jenom devětkrát denně z Ostravy do Prahy a zpět, ale aby tyto vlaky byly dlouhé a svezli jsme co nejvíce cestujících.

Vy už jste tady zmínil, že stát dotuje České dráhy. Vy dotace nezískáváte?

 Ne, ne, ty dotace České dráhy nedostaly v souladu s českým ani evropským právem, ale budiž. Podmínky evropského primárního práva nebyly splněny – dotace ČD dostávají. My říkáme, že na těchto tratích nechceme dotace. Chceme být na státu nezávislí a chceme si jezdit kdy chceme a kam chceme. Ale trváme na tom, aby tyto dotace nedostávaly ani České dráhy. Neboť jak jsem řekl – západoevropští dopravci tyto dotace také nedostávají.

Česká Třebová je železniční uzel, který rozděluje vlaky jedoucí z Prahy na Ostravu a Brno. Proč žluté vlaky staví v Ústí nad Orlicí a ne v České Třebové?

 V České Třebové především cestou do Prahy dneska zastavuje vlak každých patnáct až dvacet minut. Když chtějí Třebováci jet do Prahy, mají frekvenci skoro jako metro. My jsme chtěli nabídnout spojení i novým cestujícím, kteří zatím vlaky typu InterCity, EuroCity nebo Pendolino jezdit nemohou, a to jsou cestující z Ústí nad Orlicí, což je kousek od České Třebové. Je to rovněž svozové místo významného charakteru, a proto jsme se rozhodli pro uvedené spojení. Rozhodli jsme se také pro zastávku Zábřeh na Moravě. Nechceme jenom přebírat cestující od Českých drah, ale chceme si také vyrábět nové cestující, kteří doposud jezdili autem nebo osobáky.

Za jízdy ve vašich vlacích nabízí stevardky občerstvení s poměrně nízkými cenami. Nabízíte i kvalitní italskou kávu celému vlaku zdarma. To je společnost skutečně tak výdělečná, že si to může dovolit?

České dráhy vyhnaly cestující z jídelních vozů tím, že jsou jídelní vozy obvykle velmi drahé. České dráhy dneska nabízejí jídla na některých linkách za velmi nízkou cenu a na některých za velmi vysokou cenu. V některých spojích mezi Brnem a Prahou je gulášová polévka za 250 korun a díky tomuto chaosu cestující nemají důvěru, aby chodili do jídelních vozů, které jsou nyní obvykle prázdné, anebo tam někdo sedí za notebookem a usrkává kávu za čtyřicet korun. My jsme se rozhodli, že změníme chování cestujících a naučíme cestující jíst ve vlaku. Protože obecně je cestování nepříjemné a všichni, když letíme letadlem třeba na dovolenou, tak se těšíme na jídlo, které nám dají, protože s jídlem najednou ta cesta rychleji ubíhá. A proto jsme se rozhodli, že než abychom nabízeli kávu za čtyřicet korun jako České dráhy, tak ji nebudeme nabízet ani za dvacet korun. I když kvalitní káva za dvacet korun je fantastická cena. Ale za tuto cenu by si dalo kávu deset až dvacet procent cestujících. Nabízíme kvalitní kávu zadarmo, a takto si ji dá každý. Je spokojený, upíjí tu svoji kávu a cesta mu ubíhá rychleji. Když dáme cestujícím veškeré jídlo a catering, za rozumnou cenu (dort je od devíti korun, nejdražší suši je za osmdesát korun – přitom jinde za 200 až 500 korun), tak cestující nemají důvod si nakupovat na nádražích čtyři dny staré bagety, ze kterých padá zelenina. My jsme si řekli, že bagetám dáme do našich vlaků stop a nabízíme cestujícím jídlo, které má maximální trvanlivost 24 hodin, aby si lidé nemuseli jídlo nakupovat na nádraží nebo v samoobsluze, a aby viděli, že u nás koupí zdravé, kvalitní potraviny za nákladovou cenu. Na většině potravin proděláváme. Některé po čtyřiadvaceti hodinách vyhazujeme.

Vy jste tedy vsadil na to, co Češi mají rádi: rádi něco dostávají zdarma. Kde jste se inspiroval? Když se podíváme do západních zemí, tak tam je to většinou také velmi předražené.

Inspiraci jsem nikde v Evropě nenašel. Opravdu nic podobného neexistuje – ani něco, jako žluté autobusy nebo jako žluté vlaky. Nikde v Evropě ani ve světě neexistuje, že by měl každý vagón svou stevardku, která rozdává prvotřídní kávu nebo čaj z čerstvé máty s medem. Je ale pravda, že jakousi rychlou inspirací mohla být letadla, kde se také káva dává zadarmo. To je ale takzvaná letecká káva. My tomu říkáme, že je to první káva. Nejdříve stevardky rozdávají leteckou kávu, protože rychlá káva je dobrá káva, k této kávě dávají tzv. první vodu, noviny a časopisy. Cestující musí být obslouženi rychle. Potom je možnost objednat si druhou nebo třeba i desátou kvalitní kávu nebo čaj. Toto nikde neexistuje kromě byznys-třídy v letadlech, která je ale hodně drahá.

Bude toto standardem třeba i za tři či pět let?

 Určitě. Když jsme spustili autobusy, a to je dneska sedm let, tak jsme na tomto servisu nic neuřízli, nikde nepolevili. Naopak – hledali jsme časem technologické vychytávky, které by se daly cestujícím nabídnout – a přišel internet. Na lince z Prahy do Brna jsou zabudovány v sedadlech monitory, takže každý cestující má svůj vlastní monitor. Můžete se koukat na filmy, stahovat si je, můžete koukat i na televizní kanály. Brzy budete moci na těchto monitorech v sedadlech i surfovat na internetu.

Při svém vpádu na železnice jste zaútočil poměrně nízkými cenami. Jak to bude s těmi cenami po novém roce, kdy se má zvyšovat sazba DPH?

 S těmi nízkými cenami to není tak docela pravda. Média to trošku zkomolila. My jsme v podstatě zkopírovali ceník Českých drah. České dráhy nejsou drahé, mají pouze strašně nepřehledný ceník. My jsme ceny Českých drah zpřehlednili. Když se podíváte na internet, nemusíte u nás složitě studovat ceníky. Když České dráhy zjistily, že jezdíme plní, naopak snížily cenu pod náklady, takže jezdí až o třicet procent levněji, což je v rozporu se zákonem. Tím pádem dochází k jejich dominantnímu či monopolnímu postavení na lince z Prahy do Ostravy. Monopolista nesmí podle zákona o hospodářské soutěži dlouhodobě nabízet podnákladové ceny. Na této trati dlouhodobě jezdí České dráhy podnákladově, protože České dráhy oficiálně prezentují, že na této trati je Pendolino v půlmiliardové ztrátě. To samé platí i o jejich vlacích InterCity a EuroCity.

Vraťme se k otázce – jak se změní ceny po novém roce?

My samozřejmě budeme navyšovat pouze o DPH, což jsou čtyři procenta. Z té jízdenky neodvedeme deset, ale čtrnáct procent.

V tisku zazněla informace, že se zdražování nedotkne ceny jídla.

 Je to tak. Jídlo je prodáváno s dvacetiprocentní DPH, takže tam není důvod. Naopak budeme zlevňovat například dort. Za cenu devíti korun dostanete větší kus než v tomto roce. Čili DPH se zvyšuje a velikost dortu se taky zvyšuje.

Mně připadá stále nelogické, jak může být Vaším cílem stále prodělávat?

 Já jsem tuto společnost založil ještě jako student, a proto se jmenuje Student Agency. De facto Student Agency neměla nikdy nic společného se studenty. Jediný student, který v té firmě byl, jsem byl já, a tu firmu jsem nezaložil proto, abych byl bohatý. Jistě, ta firma musí generovat zisk. V případě, když ho nevygeneruje, tak nemohu dát do nového podnikání, třeba do vlaků, podíl vlastních peněz, ke kterým mi přidá banka třeba pětkrát více, a v tu chvíli bych si nemohl koupit vlak. Proto ten zisk samozřejmě potřebujeme, ale my nepotřebujeme vydělávat na věcech jako je jídlo. My prostě nejsme restaurace. Budeme rádi, když se cestující u nás budou cítit dobře. Nebudou si muset kupovat starou bagetu na nádraží. Koupí si něco zdravějšího. Pro nás ten cestující už přispívá natolik nákupem jízdenky, že ho nemusíme škubat ještě cenou za jídlo. Nám stačí, když je s námi cestující spokojený a když máme vysokou obsazenost. Díky tomu jsme schopni jezdit bez dotací.

Vy jste nyní trošku zabrousil i do historie svého podnikání. Nejprve jste zprostředkovával zájezdy au-pair, poté autobusy… Co Vás před lety inspirovalo k tomu, zaměřit se i na vlakovou dopravu?

 To je takový přirozený vývoj. Já, když jsem začal dělat au-pair, bylo v Česku těchto agentur spousta. Snížil jsem cenu za zprostředkování au-pair na polovinu, a tím pádem jsme se do tří let stali největší au-pair-agenturou na světě a už jsme neměli jít kam dál. Proto jsem se rozhodl jít do dalšího oboru, a tím se staly jazykové pobyty v zahraničí.

Ve chvíli, kdy jste nejlepší, se díváte dál. Začali jsme proto dělat pracovní pobyty. Pak jsme se vrhli na letenky, za tři roky jsme se stali největším prodejcem letenek v Česku. Během toho jsme začali dělat autobusy a pak už zbyly jenom ty vlaky a těmi to bude asi končit. Můj život je natolik krátký a železnice tak velká, že si myslím, že každý rok nakupovat vlak za miliardu mohu klidně celý život a nemusím se pouštět do jiného oboru podnikání.

Jak je strukturováno vedení Vaší firmy? V rozhovoru pro Českou televizi jste uvedl, že odmítáte řešit personální politiku i schůzky. Dokonce nechodíte ani na porady manažerů. Kdo řídí tedy tu firmu doopravdy?

 No, kdo řídí tuhletu firmu doopravdy? Musím se zeptat. Samozřejmě ji řídím já. Ale neřídím ji personálně. Já bych byl příliš měkký šéf, takže máme ředitelku, která řídí manažery a manažeři zase řídí zaměstnance. Firma má dneska přes tisíc zaměstnanců. Jsme tedy opravdu docela velká firma.

Já se ji snažím neřídit z důvodu, že jsem na jednu stranu hrozně měkký – nedokázal bych jen tak někoho vyhodit, na druhou stranu jsem přísný a umím kritizovat. Manažery bych nepochválil, jenom bych je kritizoval, což podle psychologů není dobré. Já mám na starosti ve své firmě pouze hledání chyb a kritizování. Jsem výborný hledač chyb. To je práce snů – mít možnost kritizovat a ještě za to dostat zaplaceno. Další mojí prací je rozvoj nových projektů, do čehož například spadají vlaky.

redaktor: Tomáš Kabát; přepis: Marek Šimoňák

Pokud uplatníte nárok na ošetření ve zdravotnickém zařízení, které je financováno z veřejných zdrojů, pojišťovna za Vás uhradí pouze tolik, kolik hradí zdravotní pojišťovny v zemi, kde byla péče poskytnuta. Je dobré mít na paměti, že v turistických oblastech je většina zdravotních zařízení soukromá a lékaři požadují úhradu zdravotní péče samozřejmě v hotovosti.

V některých zemích musíte dokonce uhradit nejdříve zdravotní péči v hotovosti (např. Francie, Belgie). Po návratu do ČR Vám pojišťovna účet proplatí – ovšem bez spoluúčasti. V Lucembursku či Francii musíte zaplatit celé ambulantní ošetření a s tímto účtem zajít na tamní zdravotní pojišťovnu. V Chorvatsku lze nárok na zdravotní péči uplatnit pouze u smluvních lékařů. Bohužel, většina stomatologů je soukromých.

Neplatíte jen ošetření

Nejedná se však jen o platbu za ošetření. Nemoc či nehoda v zahraničí může obsahovat také např. náklady na převoz vrtulníkem, ubytování nebo dokonce i zpáteční cestu do ČR. Tyto náklady bohužel nejsou kryty ze standardního pojištění. Ve většině států se za péči připlácí – tzv. spoluúčast, která nemusí být nejlevnější. Uvádíme příklad:

Dánsko – péče stomatologa 100% ceny

Francie – léky až 85%, hospitalizace 20% nákladů + 16 Eur/den

Itálie – léky 100% ceny, ošetření až 36,15 Eur

Německo – ošetření 10 Eur, 10 Eur/den hospitalizace, léky až 10 Eur

Polsko – péče stomatologa 100% ceny, léky až 100% ceny

Portugalsko – léky až 80% ceny

Rakousko – každý lék na receptu 4,9 Eur

Řecko – léky 25% ceny

Slovensko – není hrazena horská služba

Slovinsko – ošetření až 20% nákladů, hospitalizace až 25% nákladů

Španělsko - léky 40% ceny, stomatolog obvykle 100%

Velká Británie – stomatolog až 198 liber, léky 40% ceny

Chorvatsko - hospitalizace až 30% nákladů

Cestovní pojištění. Ano či ne?

Zejména při hospitalizaci je nutná asistence. Tu si nepřipojištěný nemůže nárokovat na proplacení stejně, jako převoz do vlasti či repatriaci tělesných ostatků, které musí zcela uhradit pozůstalí. Systém spoluúčasti je v každé zemi odlišný a velice složitý, proto je vhodné sjednat si cestovní pojištění.

Ovšem vybrat si správné cestovní pojištění do zahraničí není nic snadného. Výběr je obrovský a rozdíly v případném krytí ještě větší. Je třeba si uvědomit, že taková vysokohorská turistika, jízda na koni či sjíždění divokých řek patří podle pojišťoven mezi extrémní sporty, z nichž plynoucí rizika úrazu samozřejmě nejsou v mnohých případech pojišťovnami standardně kryta.

Kvalitní cestovní pojištění vždy poskytuje asistenční služby, hradí veškeré výlohy na léčení včetně místních zákonných spoluúčastní, případné výlohy na drobná ošetření proplácí v co nejkratším termínu po předložení účtů, vztahuje se i na repatriaci či převoz tělesných ostatků ze zahraničí a poskytuje ochranu i v případě dalších rizik (zavazadla, zrušení cesty, odpovědnost za škody…).

Jako student si můžete díky mezinárodnímu identifikačnímu průkazu studenta ISIC (či průkazu žáka ISIC SCHOLAR) sjednat výhodné cestovní pojištění Uniqa zahrnující veškerá zmíněná plnění i extrémní sporty a to za bezkonkurenčních 350 Kč na celý rok! A vyjíždět s ním můžete během roku i opakovaně. Můžete si být jisti, že o Vás či Vaše dítko bude maximálně postaráno.

www.isic.cz

Historie města sahá téměř tři tisíce let nazpět, kdy Řekové založili v zálivu v blízkosti sopky Vesuv osadu Néapolis, neznamenající v překladu nic jiného než jednoduše Nové Město. Během následujících staletí hostovala Neapol řadu římských císařů a její význam prudce stoupal. Od 6. století byla součástí Byzantské říše, až do roku 1137, kdy byla dobyta Normany a stala se hlavním městem Sicilského království. Na začátku 16. století ji dobyli Španělé, kteří ji ovládali téměř tři sta let a velmi se tím podepsali na její současné podobě. Po Španělsku se dostal k moci rod Bourbonů. Součástí Italského království se stala roku 1860, kdy ji dobyl Giuseppe Garibaldi.

Bohaté a dlouhé dějiny města jsou vidět na každém kroku. Antické památky nejsou sice tak patrné jako v Římě, i tak se ale můžete po dva tisíce let starých ulicích projít. Jen k tomu musíte sestoupit do podzemí. Bez buldozerů bývalo komplikované staré domy bořit a tak lidé vystavěli nové jednoduše na těch původních. Po mnoho staletí se obyvatelé příliš nehrnuli mimo městské hradby a raději stavěli do výšky. Budovy ve starém centru, kterému se zde říká Centro Antico proto dosahují i šesti a více poschodí, přičemž je často patrná odlišná doba vzniku každého patra. A to nepočítám antické základy pod zemí.

Není také nic neobvyklého vidět například několikapatrový obytný dům vystavěný na střeše kostela. Domy mívají díky tomu problémy se statikou a některé se výrazně naklánějí. Staré centrum je samozřejmě také nejčastějším cílem turistů a od roku 1995 je zapsáno v seznamu UNESCO. Je zde také nejvíce sakrálních staveb na světě, což opravdu nelze přehlédnout. Někdy jakoby stavěli extra kostel pro každé dva domy. I přesto zde ale žádné davy turistů jako třeba v Římě neproudí a ulice patří místním. Všude postávají hloučky vášnivě debatujících obyvatel. V přízemních patrech je plno běžných obchůdků se zeleninou a ovocem, pečivem, sladkostmi a dalšími denními potřebami. Nechybí samozřejmě pizzerie a kavárny.

I přesto, že se to radní snaží omezovat, není neobvyklé vidět ani zde ulici plnou pověšeného prádla. Bez ostychu vyvěšené kalhotky a podprsenky přes celou ulici se tak staly jakýmsi symbolem staré Neapole. I když byty v horních patrech nepatří k nejlevnějším, nejsou na místní poměry ani předražené, a tak i zde bydlí například mnoho studentů a mladých lidí. Jakkoliv vypadají domy z venku omláceně, měl jsem možnost nahlédnout do krásných opravených bytů. Ty jsou vždy rozmístěné kolem velkého dvorku, jsou plné oken a balkonů a i v horkém létě je v nich příjemně.

Pokud se však od centra vzdálíte na jakoukoliv stranu, téměř vždy začne atmosféra houstnout. Zejména pokud půjdete směrem k vlakovému nádraží na Piazza Garibaldi, nebo směrem k pobřeží kolem čtvrti Quartieri Spagnoli (Španělská čtvrť), původně vystavěné pro španělské vojáky. Právě druhá jmenovaná čtvrť se nachází v krásné lokalitě, ve svahu, mezi nábřežím a starým centrem. Přitom je to čtvrť, kam se prý i policie bojí jezdit. Já ji prošel s mými kamarády, kteří se v Neapoli narodili a u kterých jsem během mého pobytu pobýval. Jinak se návštěva turistům nedoporučuje. Některé momenty často připomínají třetí svět.

Na jednom mopedu jede celá rodina, nejlépe s miminem vepředu. Někdy se sami projíždějí malí kluci co sotva dosáhnou na řidítka. Kdyby si někdo vzal při řízení přilbu, ostatním by byl asi pro smích. Dveře ve spodních patrech jsou dokořán. Malé byty nemají žádné chodby a tak je lidem vidět přímo do kuchyně nebo obýváku, většinou plného lidí, vášnivě sledujících třeba fotbal nebo hrajících karty. Lidé se tu mezi sebou znají a drží spolu. Většinou na nás moc přátelsky nekoukají. Plno místních pozoruje dění z balkónů, které mnozí pravděpodobně opouštějí jen v případě nejvyšší nouze. Nákupy jim prodavač nosí až pod dům a oni si jej vytáhnou v kyblíku na šňůře. Ačkoliv jsou prý nájmy v těchto domech velmi nízké, noví lidé se sem nehrnou. Určitá změna k lepšímu probíhá. V krajních blocích, blíže k jedné z hlavních ulic Via Toledo, jsou již k vidění restaurace, obchody, bydlí zde mladí lidé. Lidé z chudších vrstev jsou tedy postupně nuceni centrum opouštět. O to nebezpečnější se stávají čtvrti více vzdálené, jako například La Sanita nebo Scampia na východ od centra.

Jen pár bloků od Španělské čtvrti se na Pizza del Plebiscito nachází u Královského paláce kavárna Gambrinus. Jedna z nejslavnějších kaváren ve městě hostila již nejednoho prezidenta. A přitom kafe na stojáka vás zde vyjde, stejně jako všude jinde, jen na 80 centů. Okolo kávy se v Neapoli točí celý den. Jak místní tvrdí, tradice malých espres pochází právě odtud. Není nic neobvyklého dát si jich třeba pět za den. V každé kavárně sedí u vchodu pokladní, u které nejdříve zaplatíte a účtenku poté ukážete na baru, kde vám objednávku připraví. V Neapoli se holt zákazníkům příliš nedůvěřuje. Asi proto mají své důvody. „Příprava správného espresa není nic jednoduchého“, vypráví kavárník za barem a svou živnost přirovnává k umění. Přístroje na výrobu espresa se v Neapoli obsluhují velkou pákou. U těch s tlačítky se prý nemůže kontrolovat tlak. Ten se má správně totiž postupně přidávat, aby kafe bylo tak husté, že pokud do něj nasypete cukr, zůstane stát nahoře.

Kavárny jsou na každém rohu a jsou po celý den plné. Lidé se často mezi sebou znají, každý má totiž svůj okruh podniků, který nemění. Většina zákazníků stojí. Míst k sezení bývá málo, často pouze pro turisty. Za obsluhu ke stolu vám navíc naúčtují téměř dvojnásobnou cenu. A o čem se lidé baví? Muži samozřejmě především o ženských, ale také o fotbale, Berlusconim, nebo Maradonovi, za kterého dosáhl místní fotbalový klub největších úspěchů a jeho fotografie visí na každém rohu. S jedním ze starších zákazníků jsme se pustili do konverzace. Doby, kdy museli majitelé platit pravidelné výpalné jsou prý pryč. Na místní mafii „Camorru“ již v ulicích nenarazíte tak jako tomu bývalo dříve. Její působnost se rozšířila do vyšších sfér. Své podíly má například ve velkých stavebních čí hoteliérských firmách. Její vliv na chod města je však stále obrovský.

Stejně jako espreso, pochází z Neapole i další neodmyslitelný prvek dnešní italské kultury. Pizza. První pizza tak jak ji známe dnes byla vyrobena v roce 1889 na počest příjezdu královny Margherity Savojské. Ingredience rajčata, mozzarella a bazalka symbolizovali italskou vlajku. Právě tento druh zůstal do dneška tím nejoblíbenějším a koupíte jej na každém rohu, navíc velice levně.

A jak žije Neapol v noci? Na české poměry se příliš alkoholu nepije. Ceny za skleničku vína nebo piva jsou v barech tak vysoké, že se mladí lidé většinou scházejí na náměstí Piazza San Domenico Maggiore nebo Largo San Giovanni Maggiore ve starém centru. Zde postávají ve skupinkách, nejčastěji s velkou lahví piva Peroni v ruce, neboť to se prodává v přilehlých obchůdcích za jedno Euro. Jsme v Itálii. Nikdo nevyjde večer ven ve starém triku. Všichni jsou navonění, kluci ve vyžehlených košilích, holky na podpatcích. Sex je ve vzduchu daleko více než jinde. Připadalo mi, že spíše, než jít si popovídat s kamarády, se večer v Neapoli chodí na lov. A italské holky si to užívají. Mrkají a nakrucují se, a mužský protějšek nakonec stejně utratí několikanásobně více, než měl v plánu.

Život v Neapoli má bohužel i mnoho stinných stránek. Mnoho lidí je bez práce, ti šťastnější přežívají ze sociálních dávek. Do města se stále hrnou další a další přistěhovalci ze severní Afriky. Je zde k vidění plno žebráků a velkým problémem je kriminalita. Mému kamarádovi již několikrát vykradli dům, dvakrát bylo jeho rodině ukradeno auto, jednou šlo dokonce o ozbrojené přepadení. A musím dodat, že žádné spojení s mafií nemá. Je pravda, že často se ani lidé na ulici netváří příliš vesele, i když mi bylo vysvětleno, že se jedná o běžný výraz místních a že o nic nejde. Cizinci se může zdát, jakoby se místní pořád hádali. Většinou ale jde o běžnou konverzaci. Jen když místní přepnou do „Napolitánštiny“, ani Ital z jiného regionu nemá šanci rozumět. Zajímavé nářečí vzniklo za dob španělské nadvlády smícháním právě se španělštinou. Jde o jazyk ulice, na universitě nebo ve večerních zprávách jej samozřejmě neuslyšíte. Italové často Neapol považují spíše za stát ve státě. Pro odlišný přístup k životu panuje velká rivalita mezi severem a jihem Itálie, přičemž Neapol je považována za výspu jihu.

V současnosti si hodně lidí spojuje Neapol jen s mafií a nedávnou odpadkovou krizí. To by byla ale škoda. Návštěvníkům ji určitě doporučuji. Pokud se vyhnete problematickým čtvrtím a dáte si pozor při přecházení divokých ulic, objevíte místo ve kterém můžete několik dní zůstat a nudit se určitě nebudete. Město je přeplněné památkami, nachází se zde několik starých hradů, například Castel Nuovo (Nový hrad) a Castel dell´Ovo (Hrad zlatého vejce) na pobřeží, nebo hrad sv. Eliáše nad městem. Neapol je také výborným výchozím bodem pro výlety do Pompejí, na Vesuv, blízké ostrovy Capri a Ischia nebo krásné Amalfitánské pobřeží. A pokud se dorozumíte italsky, můžete u kávy s místními třeba zavzpomínat na Maradonovy zlaté časy.

text a foto: Petr Šmelc

Restaurovány byly kamenné podstavce s vysokými kovanými kříži z 18. století i nedatovaný skalní výklenek při někdejší kostelní stezce. Restaurátory čekalo překvapení v podobě siluety Panny Marie i netradiční kovářské zpracování železných křížů, s nimiž se při své práci v jiných regionech dosud nesetkali.

Nedaleko přívozu v Dolním Žlebu a labské cyklostezky mohou turisté obdivovat monumentální nový železný kříž s ukřižovaným Kristem, zvaný původními obyvateli Hillens Kreuz. Vedle květinové girlandy byly obnoveny i původní nápisy. Aby byl kříž chráněn před povodněmi, je umístěn na vysokém pískovcovém pódiu. „Postavit ho nechali tři synové jako připomínku úmrtí svého otce Josefa Stolze, který byl na tomto místě roku 1813 náhle stižen mrtvicí. Jméno získal, protože stál na pozemku usedlosti Wenzela Hilleho,“ uvedla badatelka Natalie Belisová.

Na soukromé zahradě v Janově byla obnovena neobvyklá, památkově chráněná pískovcová stéla. Bohatě zdobený kamenný podstavec někol! ika řádkovým nápisem upomíná na nešťastnou smrt desetileté Johanny Schubertové, k jejímuž zastřelení došlo 29. 7. 1705.

Do skalního výklenku v Jetřichovicích, který leží při silnic do Všemil, při někdejší kostelní stezce z Jetřichovic přes Všemily do Srbské Kamenice, byl umístěn nový obraz s výjevem Ukřižování. Malba Krista, truchlící Panny Marie, Máří Magdaleny a Jana pochází od Michala Janovského. Motiv Ukřižování nebyl zvolen náhodou. Doložily ho dobové fotografie.

Znám je i příběh křížku při cestě z Jetřichovic do Zadních Jetřichovic u skalního útvaru Kočičí kostel. Zřídit ho nechal kovářský mistr A. Michel z Jetřichovic spolu se svou ženou Annou Elizabeth na místě, kde byla 15. 6. 1819 bleskem zabita jejich osmiletá dcera Johannka. Na obnovený pískovcový podstavec byl umístěn nově vykovaný železný kříž a osazena silueta Krista.

Dalších dvou opravených křížků se dočkali ve Starých Křečanech. V centru obce byl restaurován vysoký kovaný kříž z roku 1795. Umís! těno na něj bylo pět malovaných siluet od Miroslava Hejného a ! doplněn původní německý nápis. Další z křížů stojí při polní cestě ze Starých Křečan do Krásné Lípy ve vsi Neu-Lerchenfeld (Skřivánčí Pole), která zanikla po roce 1945. Na kříž s letopočtem 1798 byly vedle nápisu vráceny siluety Krista, Panny Marie, Jana a Máří Magdaleny. Vybudováno bylo nové oplocení a ošetřen kamenný podstavec.

Na podstavec kříže s ukřižovaným Kristem v Mikulášovicích byla umístěna litinová silueta Panny Marie. V minulosti se jednalo o zobrazení časté u mnoha drobných sakrálních staveb ve Šluknovském výběžku. Do dnešních dnů se kvůli poválečné devastaci křížů podobné siluety příliš nedochovaly. Mimo region Šluknovska se jedná o značně neobvyklé řešení, s nímž se restaurátoři setkali poprvé právě v Mikulášovicích.

Kromě výše jmenovaných památek již byly v roce 2010 opraveny také křížky a skalní výklenek ve Chřibské, Hřensku, Růžové, Janově a Mikulášovicích a kaple Panny Marie Karmelské na Vlčí hoře. V letošním roce bude oprava vybraných drobných sakrálních ! památek v regionu Českého Švýcarska dokončena, v plánu je opravit celkem 27 objektů — mj. i Bratrské oltáře u České Kamenice. Celková výše investice z prostředků Evropské unie je téměř tři miliony korun a je určena na záchranu a renovaci významnějších křížků, božích muk, skalních výklenkových kaplí a kapliček v našem regionu.

http://www.ceskesvycarsko.cz
foto: České Švýcarsko o.p.s.

Když se nyní zeptám obecně na celé Turecko . . . co máš na své zemi nejraději?
– Určitě jedna z mých nejoblíbenějších věcí, tedy spíše míst, je Istanbul. Je to úžasné město s bohatou kulturou a místo, kde můžete vidět kostel blízko mešity. Dále mám velmi rád naši kuchyni. A třetí věc, kterou bych chtěl zmínit, je turecká hudba, ať už tradiční nebo pop, rock. . .

Takže jistě správně předpokládám, že jsi rád, že jsi právě z Turecka . . .
– Jistě! Děkuji Bohu, že jsem Turek.

Určitě nejen toho, kdo se chystá do Turecka, zajímá, jací lidé tam žijí . . .
– Jsou pohostinní, slušní a hlavně ochotní. Myslím, že se tady nikdo nebude cítit jako cizinec. Když přijedete, určitě to poznáte!

Nyní bych odbočila k otázce náboženství, neboť je to jistě důležitá součást života věřícího. Ty jsi
muslim. Co pro Tebe znamená islám?
– Islám je jistě dobré náboženství pro každého. Bohužel dnes si většina lidí myslí, že muslimové jsou teroristé, ale lidé neví, že nám náš Prorok říkal, abychom respektovali ostatní. A konkrétně pro mě islám znamená mnoho odpovědí na otázky o životě a určitě jistý klid mé mysli.

Turecko je sekulárním státem, kde je hlavním náboženstvím právě islám. Jak například ovlivňuje
běžný život?
– Myslím, že oproti jiným evropským státům je v Turecku menší počet rozvodů. Ženy jsou častěji doma se svými dětmi, neboť je kladen velký důraz na rodinu.

Nyní bych se ráda zeptala na tvou školu, co studuješ a popřípadě, jestli budeš ve studiu pokračovat?
– Nyní studuji střední školu se zaměřením na fyziku, chemii apod. Rád bych pokračoval ve studiu medicíny.

Vzdělávací systém se v mnoha státech liší, a proto mě velmi zajímá, jaký je právě v Turecku?
– V Turecku je školství rozdělené do tří stupňů. První je základní škola, která trvá celkem osm let. V šestém, sedmém a osmém ročníku má student zkoušky, kde získává body, podle který je přijat na střední školu. Existuje mnoho typů středních škol: škola cestovního ruchu, škola sociálních věd nebo škola přírodních věd Anatolian, kterou studuji. Pak může student pokračovat na VŠ.

Jistě mnoho středoškoláků touží pokračovat ve svém vzdělání na univerzitě. Je pro turecké
středoškoláky obtížné být přijat na univerzitu?
– Poměrně ano. Každý rok se hlásí na univerzity 1,5 milionů studentů a pouhých 500 000 z nich se dostane na nějakou opravdu kvalitní školu.

Když mladí lidé zrovna nestudují, aby obstáli v tak velké konkurenci v přijímacích zkouškách na
VŠ, jak tráví svůj volný čas? Je populární sport?
– Sport je opravdu oblíben, tedy hlavně u kluků. Ti mají rádi fotbal. Můj oblíbený tým je Galatasaray, kde mimo jiné hraje český hráč Milan Baroš! Dívky pak zase velmi rády chodí do kina.

Hudba – to je oblíbené téma u mnoha lidí. U nás známe plno hudebníků z USA nebo Anglie. Můžeš
na představit nějaké populární zpěváky z Turecka?
– Samozřejmě! U nás je mnoho talentovaných lidí. Mezi ty nejznámější patří určitě Tarkan, rocková skupina maNga nebo zpěvák Emre Aydin. Za zmínku stojí jistě i skupina Almora.

A nyní trochu jiné téma . . . kdybychom chtěli ochutnat nějaké opravdu typické turecké jídlo a napít
se typického nápoje, co bychom měli hledat?
– Určitě ochutnejte Döner Kebab (podobá se u nás oblíbenému gyrosu) s nápojem Ayran (nápoj z jogurtu, vody a někdy soli). A samozřejmě další oblíbený nápoj je tradiční káva.

Na závěr našeho rozhovoru . . . je něco, co bych rád vzkázal našim čtenářům?
– Nejdříve bych chtěl poděkovat České republice za skvělého fotbalového hráče Milana Baroše. Také bych chtěl říci, že Český stát je podle toho, co jsem četl, jistě zajímavé místo.

A poslední, co chci vzkázat je – na shledanou v Turecku :)

fotografie: deviantart.com

Tentokrát jsem letěl s ČSA se svým kamarádem Lukášem. Byl to můj první let v dospělém věku. Předtím jsem kdysi někam letěl s rodiči, ale to už jsem si nepamatoval, byl jsem hodně malý. Měl jsem z letu trochu obavu, neboť kamarádi mi  říkali, jak letěli kdysi do Ameriky a zadarmo se na palubě rozdával alkohol. Mnoho pasažérů se pak opilo a pobyt v letadle s takovými lidmi pak byl velmi nepříjemný. Mně se pohled na opilce hnusí. Vím, že když se lidé opijí, chovají se nechutně a dělají problémy. Nemám to rád. Já sám si sice sklenku jednou za čas dám, ale spíše ze zdravotních důvodů. Kupříkladu jedna sklenka vína denně působí jako prevence infarktu a v pivu je mnoho užitečných látek, které jsou pro organismus prospěšné. I tady ovšem platí, že méně je více. Někteří lidé to s prevencí infarktu a s ochranou organismu před škodlivými vlivy prostřednictvím alkoholu skutečně přehánějí a ti se pod vlivem daného léku nejen chovají odporně a nechutně, ale hlavně svému zdraví už přestávají prospívat a začínají ho poškozovat.

Mé obavy se naštěstí nevyplnily. Sice se ke konci letu objevila stewardka s lahví laciného vína a kdo chtěl, tomu nalila, ale let byl natolik krátký, že se nikdo z posádky ani cestujících opít nestačil. Za nějakou hodinku a půl poté, co jsme vzlétli z Ruzyně, přistáli jsme v Schipholu na jednom z největších evropských letišť. Zmatek a shon na letišti byl obrovský. Dlouho nám s Lukášem trvalo, než jsme našli stanici vlaku, který jel do centra. Vystoupili jsme na stanici poblíž amsterdamského autobusového nádraží, kde na vlak navazovaly tramvaje, metro a autobusy. A hlavně kousek odtud, prakticky jen čtvrthodinku pěší cesty, se nachází levná mládežnická ubytovna, kterou jsme si s Lukášem na ty tři dny, po které bude trvat náš pobyt, zarezervovali. Je to trochu jiný Amsterdam než ten, kvůli kterému jezdí do Holandska turisté. Není tu dávná krása pohádkových kupeckých domů z dob, kdy Amsterdam byl největším námořním přístavem světa a Holandsko bylo vedle Anglie nejvýznamnější koloniální mocností světa, vzdor svým malým rozměrům.

Není tu dekadentní atmosféra starých uliček okolo hlavního nádraží, kde se nabízejí koupěchtivým turistům dámy lehké, co to mají v životě obvykle docela  těžké, není tu cítit pach marihuany jako když procházíme kolem Cofee shopů v centru všudypřítomných, nejsou tu žádná veškerá lákadla, v jejichž nabídce turistům jsou holanďané mistry, není tu nic, co si s Amsterdamem oprávněně nebo neoprávněně spojujeme. Je to čtvrť, která by se mohla vyskytovat v kterémkoli západoevropském městě. Není to Amsterdam, který se v noci baví, ale Amsterdam, který ve dne pracuje proto, aby se mohl v noci bavit. Je tu nějaká výšková budova, ve které je snad nějaká mezinárodní finanční instituce nebo banka, přesně nevím. Poblíž se nachází malý parčík s lavičkami. V parčíku občas korzují bankéři z té velké banky nebo finanční instituce, všichni v dokonale padnoucích lesknoucích se oblecích s proužky i bez. Každý takový oblek vypadá, že má cenu levnějšího auta.

Kousek od stanice vlaku je  obchod s potravinami, který patří do řetězce Albert Hejn. To je i u nás neslavně známý Albert. Ale zatímco pražský Albert má poměrně strohou, nepřitažlivou atmosféru, odpuzující žlutomodrý design interiéru, relativně skromnou nabídku, výrobky nikterak mimořádné kvality a protože v něm obvykle pracují ti, kdo nesehnali jinou práci, protože jsou neschopní nebo málo cílevědomí  a své zaměstnání na rozdíl od filmového zřízence ve Vratných lahvích Zdeňka Svěráka upřímně nenávidí, také otřesný personál. Filmové zombie  jsou plnější energie a nesrovnatelně rychlejší než pomalí pokladní v českém Albertu. Česká pokladní vás povinně pozdraví, protože je plísněna vedoucím, když tak neučiní, ale z toho pozdravu je cítit nechuť a vy máte nepříjemný pocit, že jí musíte na ten pozdrav odpovědět. Lépe by bylo, kdyby ta pokladní zůstala v tomto po komunisticku nezdvořilá a nepozdravila, nepřenesla by se na vás ta nechuť, která v tom povinném pozdravu je. Nechuť, kterou vůči své mizerně placené a nezajímavé práci cítí životní ztroskotanec, který musí obsluhovat osm hodin denně lidi vesměs mnohem šťastnější a úspěšnější.

Ale holandský Albert Hejn je jiný. Co vás zaskočí jako člověka zvyklého na české pracovní tempo, je neuvěřitelná rychlost, s jakou se amsterdamský personál pohybuje, s jakou obsluhuje, kolik díky ní stihne, zběsilá radost z tvrdé dřiny, která z toho personálu vyzařuje. Amsterdamští prodavači, ale jak jsem později zjistil i číšníci, obsluha v hotelích a ubytovnách pracují v pro nás nepředstavitelném pracovním tempu. Působí hyperaktivně, zrychleně, nabuzeně, jako by si šlehli perník nebo koks, a kdo ví možná si něco z toho i šlehají. Každopádně za dobu, kdy česká pokladní i s oním nechutným, odpuzujícím, náladu zmrazujícím nenávistiplným povinným pozdravem stihne obsloužit jednoho zákazníka s menším nákupem ve frontě, amsterdamský prodavač by jich obsloužil třicet, ještě by stihl zamést krám, doplnit zboží a ještě by u toho měl ten téměř sektářsky nadšený úsměv, který však na zákazníka působí tak příjemně, přestože je nejspíš pečlivě naučený a stejně povinný jako onen nechutný český pozdrav.

Při pohledu na amsterdamské prodavače, číšníky, nejrůznější zřízence mám pocit, že Amsterdam je především městem tvrdé práce. Město, kde člověk může dobře žít a života si užívat, ale taky se musí hodně snažit a hodně se nadře.

Nakoupili jsme si jídlo v tom Albertu, co nevypadá jako český Albert a je tak deset tříd nad ním kvalitou a sortimentem, o obsluze ani nemluvě, a šli si sednout do parku. Bankéři a bankéřky tam korzovali, kouřili( v Amsterdamu se vůbec hodně kouří, mám ten dojem). Pozorovali jsme ty bankéře a bankéřky a oni pozorovali nás. Myslím, že nás odhadovali, odkud asi pocházíme. Když jsme se najedli, zamířili jsme na ubytovnu, tam si nechali věci a konečně jsme se vydali do pravého centra. Historické centrum Amsterdamu je malé, tak jako historická centra měst bývají, alespoň se malým zdá, neboť člověk ho projde za pár hodin. Ale na wikipedii jsem si našel, že je to jedno z největších historických center v Evropě. Takže historická centra ostatních měst i velkoměst  jsou ještě menší. Jaká škoda, že je krásy tak málo.

Amsterdam je nádherné město. Grachty, v nich lodě exotických tvarů, nádhera. Mnohé ty lodě dělají dojem, že v nich někdo bydlí, a nejspíš právem. Musí to být úžasné bydlení na lodi. Mít dům, který poskytuje veškerý komfort moderního bydlení a přitom dům mobilní. Když vás začne nudit výhled, když vás začnou štvát sousedé, prostě zvednete kotvy a plujete od nich pryč. Komfort a skoro absolutní svoboda, to je život na obytné lodi.

Tvary historických domů ze staré slavné doby evropské světové hegemonie jsou nádherné. Člověk touží se tam nastěhovat a žít. Většinou jsou ale neobyčejně úzké, ba tak úzké, že působí, jako by se dovnitř mohl vměstnat jen jeden člověk na šířku, a to by ještě nesměl mít postavu některého z účastníků reality show Jste to, co jíte, a tak si člověk říká, že život v nich nebude jen tak jednoduchý. Jak příkrá asi musejí mít schodiště? Nestávají se tu často úrazy pádem ze schodů, například u těch, kdo až příliš úzkostlivě dbají na své zdraví a namísto jedné sklenky vína na posilnění srdce pro jistotu vezmou několikanásobnou dávku? Ostatně, Amsterdam má pověst města zábavy a radosti, i když já osobně nepiji, uznávám, že alkohol mezi zábavy do značné míry patří. Neriskují zábavychtiví turisté ubytovaní v takovém hotelu, který se nachází v některém z těch starých kupeckých domů nepříjemný úraz během ranního návratu z baru? A jak se do horních pater vlastně dostane nábytek? Nemusejí ho postavit a smontovat přímo vevnitř?  Na poslední otázku jsem se později dozvěděl odpověď. Nábytek se v těch domech do domu nestěhuje po schodech, ale okny. Ostatně okna mívají ty domy hodně široká. Ve špici střechy je zařízení, které slouží jako ukotvení pro kladkostroj. Nábytek se tak nastěhuje snáze než u nás, kde se stěhováci během cesty po schodech pořádně zapotí.

Ještě jedna věc mě u některých těch domů překvapila. Mnohé z nich stojí nakřivo, mnohdy jako šikmá věž v Pise. Tu je ovšem rozdíl, zatímco půvabná románská věž v Itálii slouží výlučně coby turistická atrakce, v těchhle šikmých domech vesměs žijí nebo pracují lidé.

Ten náklon je zřejmě dán pohyblivým podložím, do něhož asi prosakuje voda z moře a z grachtů.

Cesta po některé z hlavních tepen Amsterdamu je jako cesta kolem světa, člověk tu potkává lidi všech barev pleti, národů a jazyků. Co na světě jsou. Tu vidíte rusky mluvícího chlapce s dívkou, jak si kupují  kebab v tureckém bistru, tam jsou lidé z Východní Asie, snad číňané, pak málem vrazíte do poláka, černochů, arabů mezi prodavači v krámcích i mezi lidmi na chodníku je spousta. Snad jen eskymáka jsem nepotkal, ale jistý si tím nejsem. Obchody a restaurace jsou také vlastněny lidmi z nejrůznějších končin světa. Dnešní Holandsko je zemí, kde třetina populace přišla odněkud ze světa. Experti se domnívají, že vzhledem k demografickému vývoji se může Holandsko stát během několika příštích desetiletí prvním muslimským státem Západní Evropy. Vedle globálního oteplování by to mohla být druhá významná změna, která může Holandsko potkat. Vliv přistěhovalců je zde už nyní znát. Zřejmě i v tom, že tradiční holandská tolerance, která se projevovala v přístupu k nejrůznějším sociálním deviacím jako je prostituce, měkké drogy apod. dostává trhliny či alespoň určitý rámec. A paradoxně je Holandsko státem, z něhož se mnoho původních obyvatel, holanďanů stěhuje do zahraničí. Důvodem jsou vedle přistěhovalectví také vysoké daně. Vedle daní z příjmu jsou zde také závratné daně z nemovitostí. Vlastnit dům v této krásné zemi může být dosti velké břímě.

Kamarádi a známí, kteří navštívili Amsterdam před lety, tvrdí, že dřív nebyly v Holandsku záclony ani závěsy. Prostě tam nikdo nic takového neznal. Lidé měli pocit, že se nemají za co stydět a bezpochyby to byla pravda. Lidé si důvěřovali. Mimochodem, jak těžké asi je v zemi, která nezná závěsy a záclony, provozovat domácí násilí nebo sexuální zneužívání. Netvrdím, že nic takového není v takové zemi možné, ale je to těžké. Tahle otevřenost byla vlastně prevenci proti zlu, které se dělo v soukromé sféře. Moderní demokratický stát už podstatně snížil frekvenci zla provozovaného a licencovaného státem, jako je policejní brutalita, omezování občanských svobod, státní šikana. Ale soukromé zlo zůstává. Myslím, že v Holandsku ho bylo méně než jinde právě díky té pro nás nezvyklé otevřenosti domácností světu okolo, díky neexistenci závěsů a záclon.

Před takovými desíti lety se prý občas objevil dům se záclonami, vlastněný obvykle přistěhovalcem ať už z Evropy, Ameriky, Afriky či Asie, ale byl výjimkou. Dnes už je výjimkou, alespoň v Amsterdamu, dům, který záclony nemá. Co naplat, dnešní Holandsko je jiné než před lety.

Co mě zklamalo, bylo jídlo ve fastfoodech.  Nechutnalo mi tak jako u nás, možná mají holanďané jiné chutě než my.

U hlavního nádraží je cedule, na které je zakreslena mapa Amsterdamu, jak vypadal kdysi před třemi sty lety. Byl úplně jiný, mnohem menší než dnes, nacházel se u volného moře, domy stály patrně na kůlech, obklopeny vodou. Kousek dál jsou ještě teď domy, do kterých se člověk z hlavní ulice nedostane jinak než po vodě na loďce. Ideální bydlení pro samotáře, kteří chtějí žít uprostřed velkoměsta.

A další kousek dál je jedna z četných turistických atrakcí Amsterdamu, kvůli kterým se sem jezdí. Proslulá čtvrť červených luceren. Nejsem sice příznivcem prostituce a nikdy bych si takovou ženu nepronajal, to mi připadá ponižující jak pro dotyčnou pracovnici, která z nedostatku jiných schopností se musí živit zrovna touto nechutnou prací, tak pro jejího klienta, který tím prokazuje, že si neumí najít ženu, která by ho obšťastnila z lásky(vlastně oba-klient i pracovnice mají jedno společné- neschopnost, ona neschopnost si najít jinou práci, on neschopnost najít si autentický prožitek u ženy, která se mu odevzdá s radostí a láskou), nicméně, když je člověk v Amsterdamu, prostě nemůže minout jednu ze známých atrakcí tohoto města- čtvrť červených luceren. Přirovnal bych to k návštěvě vojenského muzea. Nikdy bych do armády dobrovolně nešel, militarismus je mi odporný, stejně jako vojenský dril postavený na šikaně a nutnosti poslouchat někoho, kým ve skutečnosti pohrdáte, a kdo si neumí najít nějaké důstojné zaměstnání, a tak dělá lampasáka, ale přesto jsou vojenská muzea a muzea, v nichž jsou výstavy věnované válkám a někdy tam mohou být zajímavé věci, když je člověk vidí z odstupu a nemusí do té války ani do armády. Zpočátku jsme nemohli tu pravou Red Light district nalézt.

Chodili jsme pořád dokola uličkami u nádraží. Nějaké ženy,které se vystavovali ve výlohách, jsme viděli. Byly ale pouze pro muže s velmi specifickým vkusem nebo velmi nenáročné. Bylo jim tak od padesáti, spíš od šedesáti nahoru. Jedna z nich byla velmi podobná herečce Heleně Růžičkové, měla podobnou, jen ještě plnější postavu. Bylo mi záhadou, jak se mohou uživit, ale zřejmě se jim to dařilo. Kdyby nedokázaly nalézt klienta, nemohly by tu práci vykonávat a nenabízely by se tu. Byly mimochodem v lákání sexuchtivých turistů velice aktivní. Nás ovšem s Lukášem nenalákaly. Aspoň myslím. Pak jsme šli do Cofee shopu. Samozřejmě jsme marihuanu nekouřili, ale pozorovali jsme lidi, co ji kouří, jak se podivně smějí, jak mají takový divný lesk v očích. Vypadali tak uvolněně a šťastně, že jsme byli v pokušení taky marihuanu použít, ale měli jsme v sobě dostatek síly(částečně i díky tomu, že jsme pili kafe a džus), abychom tomuto pochybnému lákadlu odolali. Potkali jsme tam jednoho černocha s atraktivní blondýnkou původem z Polska. Ten černoch, jak se ukázalo, studoval v Česku, uměl perfektně česky, navíc měl k naší zemi osobní vztah, říkal, že tam prožil nejhezčí období svého života. Lukáš se někam ztratil a byl pryč skoro dvě hodiny, proto jsem právě napsal, že myslím, že nás ty dámy nenalákaly, u Lukáše si tím nemůžu být stoprocentně jistý. On sice takové věci nemá zapotřebí, aspoň myslím, ale do melounu a do člověka nevidíš. Ten afričan, už nevím, jestli byl z Toga nebo z Konga,měl takové nezapamatovatelné jméno, Oudibiduuda nebo tak nějak(říkali jsme mu Olin a on na to slyšel) nám večer pak ukázal skutečnou Red light district.

Bylo to zajímavé, ženy, které se tam nabízely, nebyly všechny ošklivé. Některé sice ano, ale u jiných se člověk opravdu divil, proč se tu zahrabávají na takové děsivé štaci. Samozřejmě, člověk potřebuje prachy na řešení základních životních potřeb a když ty prachy nejsou, je svolný k lecčemu. To je druhá strana bizarní turistické atrakce, která se jmenuje Red light district. Pak jsme šli s Olinem ještě do nočního baru, abychom okusili slavný noční život Amsterdamu. Byli jsme tam však jen krátce. Na jeden den v Amsterdamu těch zážitků bylo hodně. Spalo se nám skvěle a ještě několik skvělých dní v Amsterdamu nás čekalo. Prožili jsme je procházkami starým Amsterdamem. Obdivovali jsme grachty, ty staré domy kolem nich,  které připomínají tu starodávnou slávu tohoto města  a byli jsme šťastní. Je to neuvěřitelné, jak krása člověka povznáší, jaký mu dává silný pocit smyslu života. V tom měl Kaplický pravdu. Krása je důležitější než si myslíme. Do Red light distriktu už jsme se znovu nepodívali ani do žádného cofee shopu. Nebylo třeba, už jsme tyto povinnosti v itineráři každého do Amsterdamu zavítavšího turisty splnili. Když pak přišel okamžik, kdy bylo třeba odletět domů, bylo nám smutno. Chtěl bych někdy studovat na amsterdamské univerzitě v tom krásném prostředí v tom krásném městě plném krásných a nepraktických domů zůstavcích z jiné doby grachtů a zvedacích mostů nad nimi. Bezpochyby se přihlásím na výměnný pobyt do Holandska.

A nyní taková vlastenecká otázka: jsi rád, že jsi Brazilec? Máš rád svou zemi?
Ano! Jsem velmi rád, že žiji právě v tomto státě i přes všechny jeho problémy jako je například chudoba. Máme ale jedinečnou a bohatou kulturu, kterou se lišíme od ostatních států. Lidé zde žijí v míru k ostatním kulturám a všichni tu jsou velmi přátelští . . . Já osobně žiji v São Paulo, kde jsem velmi šťastný! Myslím, že je to skvělé místo. Další mé oblíbené místo je Bahía či Santa Catarina (dva z 26 státu v Brazílii, pozn.red.).

Co si myslíš o České republice?
Bohužel toho v Brazílii o České republice moc nevíme, je to pro nás velmi vzdálený stát. Ale myslím, že je to jistě skvělé místo, podle toho, co o ní alespoň trochu vím.

Jak vypadá takový typický den v Brazílii? Co mají Brazilci rádi – fotbal, capoeiru, . . .?
Hlavní zábavou v Brazílii je určitě fotbal. Je oblíbenější než capoeira. Ale také myslím, že lidé mají tolik práce, že zapomínají na svůj volný čas. A takový typický den je tu hlavně v neděli, kdy se naše celá rodina schází v domě mé babičky.

Zajímalo by mě také, jaké slavíte svátky. Jaké jsou ty ryze brazilské?
Svátku slavíme v Brazílii poměrně dost, ale většinou jde o ty, které se slaví ve většině místech na světě. Jde o Velikonoce, Vánoce, Svátek práce, Den matek ale i Den otců. Pak máme ještě další národní svátky jako je například Vyhlášení republiky 15. listopadu, Den černého vědomí 20. listopadu nebo státní svátek Tiradentes, který se slaví 21. dubna.

Chtěla bych se také zeptat, jestli jsou v Brazílii populární, v dobrém i zlém, nějací Češi – modelky, herci, politici, . . .? A existují u Vás nějaké kurzy českého jazyka?
Teď si nevzpomínám, jestli nějaký Čech byl v našich médiích hodně známý. Ovšem minulý týden jsem četl skvělou knihu, která má název „Nesnesitelná lehkost bytí“ a napsal ji právě český spisovatel – Milan Kundera. A co se týče kurzů, žádný v mém okolí není, alespoň jsem ho nenašel, ale jsem si jistý, že v Brazílii někde nějaký existuje.

V současné době je určitě jedním z problému také rasismus. Zajímá mě proto, jestli je takový problém i u Vás?
Tito nízko smýšlející lidé, kteří si myslí, že jsou „čistčí rasa“, žijí bohužel i v Brazílii. Nechápu je.

Rasisté v tak multikulturním státě jsou jistě velkým problémem. Jsou v Brazílii další velké problémy, které musíte řešit?
Máme jich bohužel mnoho. Chudoba, násilí, špatné vzdělání, problémy se zdravotnictvím, špatná doprava, krádeže, atd. Problémy, které najdete v rozvojových státech.

Nyní by mě zajímalo něco o školství v Brazílii. Nejdříve bych se Tě chtěla zeptat, jakou školu právě studuješ a zda se Ti tam líbí.
Nyní studuji druhým rokem univerzitu UNESP (Universidade Estadual Paulista Júlio de Mesquita Filho) v Sorocaba Campus, obor: environmentální inženýrství. A možná to bude znít divně, ale do školy chodím rád :)

Jaký je život ve škole? Máte tam nějaké zajímavé aktivity? A které předměty studujete?
No, v dnešní době existuje mnoho programů, aby se školní život zpříjemnil. Jsou to například návštěvy kina, divadla a sportovní aktivity, čímž myslím opět fotbal :) Pak také máme různé olympiády z různých předmětů. A naše předměty na střední škole? Je to například filozofie, portugalština, historie, umění, fyzika, atd. Předměty si vybíráte podle toho, na jakou budete pokračovat univerzitu

Říkal jsi, že jedním problémem Brazílie je horší vzdělávání. Znamená to, že všechny děti nemají možnost navštěvovat školu? A platí se vzdělání?
Máme zde dva hlavní typy škol: ty státní a soukromé, které se platí, ale zato mají větší kvalitu. Nejsem si jist, ale myslím, že asi 90 % dětí navštěvuje školu, ale každý má šanci najít místo na státní škole. Nějaké problémy ovšem máme například s dětskou prací v oblasti severovýchodní Brazílie.

A něco o střední škole . . . Jak je student přijat? Probíhají nějaké testy, například z matematiky?
Lidé se spíše snaží získat stipendia, pokud chtějí studovat soukromou školu. To většinou dělají testy ze všeho, co se na základní škola naučili. Pokud ale se hlásí na státní školu, není těchto testů potřeba.

Kolik je studentů ve třídě? A učitelé, jací jsou?
Na počtu studentů záleží na druhu školy. Na střední škole, kde jsem studoval, bylo 40 spolužáků. Na soukromé bývá pochopitelně méně studentů. A učitelé? Měl jsem několik, kteří byli mou noční můrou. Ovšem existují učitelé, kterým nyní mohu zavolat jako svým přátelům a můžu se jím s čímkoliv svěřit a pomohou mi. Navíc je u nás těžké být učitelem na státní škole, protože mají velmi nízký plat.

A vybavení ve škole? Myslíš si, že je dobré?
Mohlo by být vždy lepší :) Ale jsem spokojen. Na střední škole jsem sice měli strašné počítače, hlavně velmi pomalé, ale na mé aktuální škole je to mnohem lepší. Máme už kvalitnější počítače s operačním systémem Windows XP.

Ráda bych se také zeptala, jestli se ve škole učíte něco o České republice, například o její historii?
Samozřejmě, že se něco o Vaší zemi učíme ;) Především se učíme o historii, tedy o komunismu nebo i o studené válce. Ale přesto musím říci, že podle toho, co vidím v učebnicích musí být Praha překrásné místo.

Pokud pokračuješ na vysokou školu, máš, stejně jako u střední školy, na výběr mezi soukromou a státní školou?
Ano, i tady existují tyto dva typy. Ovšem u vysokých škole je to naopak. Státní VŠ jsou mnohem kvalitnější, ale je také mnohem těžší být přijat. Na těchto školách je pak i obtížné celý obor úspěšně dostudovat.

A o jaké obory je největší zájem? Práva, medicína nebo třeba psychologie?
Oblíbené je inženýrství, které ovšem většina studujících nedokáže dokončit. O medicíně mnoho lidí sní, ale je to velmi drahý obor. A právo a psychologie je samozřejmě populární, ale myslím, že v současné době lidé hlavně studují administrativu a management.

Je určitě rozhodující, jakou má uchazeč konkurenci. Je velká?
Záleží opravdu na samotném oboru. Je to velmi různé. Ale například na můj obor se hlásilo 1000 uchazečů a bylo volných pouze 60 míst, ale já jsem se umístil na 34. :)

A poslední otázka! Chceš něco vzkázat našim čtenářům?
Samozřejmě! Pokud existuje někdo, kdo by chtěla vidět Brazílii, věřte, že je to opravdu kouzelné místo a rád se s Vámi i osobně poznám ;) Budete vždy srdečně vítáni!

S Mohamedem jsme se po svatbě přestěhovali do krásného domu na pláži v Sousse. Krásný, poschoďový dům, zahrada plná palem a v té zahradě…. VELBLOUD. To bylo jedno z Mohamedových přání ještě z dob, kdy jsme se poznali. Jak s oblibou říkával. „I want one Kate, house on the beach, one child and one camel“ (Chci jednu Kate, dům na pláži, jedno dítě a jednoho velblouda). Tak tedy. Mně měl. Velblouda a dům na pláži taky, jen to dítě nějak scházelo.

Velbloud. Strašně přitažlivé a mazlivé slovo. Když jsem tehdy přišla poprvé do toho domu, zavázal mi Mohamed oči a někam mě vedl. Vzal moji ruku a položil ji na něco teplého s hrubou srstí. Teprve potom mi odvázal můj hedvábný šátek z očí a já poprvé uviděla svého vlastního velblouda. Hned na první pohled jsem k němu přirostla. Jeho krásné tmavě hnědé oči, dva hrby a krásná jemná tlama. S oblibou jsem mu začala říkat, mi chérie chameau (mi šéri šamó – můj sladký velbloudek).

První měsíce v Tunisu pro mě vůbec nebyly jednoduché. V Tunisu jsem se nevyznala, z města jsem znala pouze hlavní ulice, ještě z dob, kdy jsem tam jezdila na dovolenou, a brouzdali jsme s kamarády po ulicích. Mohamed chodil do práce, a tak jsem zůstávala celé dny sama, jen s velbloudem v našem krásném domě na pláži. Chodila jsem se koupat do moře, a pak z dlouhé chvíle uklízela a starala se o mi chérie chameau. Postupem času jsem zjistila, že je to s nimi stejné jako s koňmi, a tak jsem se o něho jako o koně starala. Skoro každý den za mnou chodila Charlotte se svým synem Janisem a občas se zastavili Mohamedovi a moji přátelé z hotelu, kam jsme jezdili a se kterými jsem si vybudovala velmi silné citové pouto. Charlotte mě učila znát místní zvyky, lidi a město. Dokonce mě začala učit arabsky. Díky ní se daly ty první měsíce bez rodiny snáze přežít.

Netrvalo dlouho a já přišla do jiného stavu. Celá rodina, jak manželova, tak ta moje byla velmi šťastná. I já s Mohamedem jsme byli šťastní a těšili se na společné miminko, které konečně naplní to jeho přání. Byla jsem nadšená z toho, že čekám dítě, a ještě navíc s Mohamedem. Těch devět měsíců uplynulo jako voda a narodila se malá Mašael (arabská podoba jména Michaela). Byl to nejšťastnější den v mém dosavadním životě.

Copyright © 2008 Alanis, (angel_s.r.o)

Kapitola první, jak to všechno začalo

Tak tedy. S Mohamedem jsme se poznali na jedné z mnoha dovolených v zahraničí, a tenkrát jsem byla s rodiči poprvé v Tunisu. Mohameda jsem potkala v hotelu, kde pracoval jako číšník. Od první chvíle jsme měli oči jen pro sebe. Jak je místním „zvykem“ asi po dvou dnech se mi začal dvořit. Stůl v restauraci byl každý den posetý květinami a nádherně prostřený. Chodili jsme spolu na procházky po pláži, na kávu do kavárny a užívali si vzájemnou blízkost. Myslela jsem, že naše láska skončí s naším odletem zpět do vlasti, ale přetrvala po celý následující rok. Dlouhých 11 měsíců jsme si telefonovali, psali a nemohli se dočkat jeden druhého. Tak to šlo několik dalších let. Později jsem tam létala i víckrát než jednou za rok a postupně se zamilovávala ještě víc. Když mně tedy jednoho dne Mohamed požádal o ruku, neváhala jsem. Měla jsem ukončenou školu, na vysoké si zařídila individuální plán a odjela se do Tunisu vdát…

Příletem na Monastirské letiště se mi změnil život. Už jsem nebyla ta malá maminčina holčička, která po několik let stále usínala ve svém dívčím pokoji na okraji Prahy. Byla ze mě žena, připravená na budoucí život v jiné zemi a jiné kultuře, na kterou nebyla zvyklá. Má svatba s Mohamedem začala seznamováním se s celou jeho rodinou. Rodina byla milá, ale já stejně nejvíc přilnula k manželce Mohamedova bratra, Charlottě. Charlotte se mi tehdy stala nejlepší kamarádkou, rádkyní i vrbou v začátcích, které pro mě vůbec nebyly jednoduché. A tak je tomu vlastně dodnes. Svatba byla okázalá. Pravá tuniská. Hlasitá arabská hudba, tradiční ceremoniály a samozřejmě nechyběla jak moje, tak jeho celá rodina, která se sešla u té příležitosti. Najednou, ani nevím jak, jsem byla vdanou paní. Bylo to tak jednoduché, až se mi z toho zatočila hlava.

Copyright © 2008 Alanis, (angel_s.r.o)

Svobodná prasátka čekají na místech, kde se běžně stravují turisté. Stačí zastavit na parkovišti, abyste přilákali jejich pohledy. Jakmile otevřete dveře, prasátka vyšlou průzkumníka. Ten má za úkol zjistit, kolik jídla máte. Když zjistí, že zásoby potravin máte nevelké, alespoň špinavým čumákem olízne karoserii vašeho nablýskaného auta. Zanechá tak označení, které pro ostatní prasátka symbolizuje nedostatek potravin. Například naše auto, takto označené, pak projelo dalšími stády svobodných prasátek téměř bez povšimnutí.

Na druhý nově objevený typ – kamikadze krávy – jsme narazili opodál. Tyto krávy jsou schopné se poklidně pást při kraji silnice. Jakmile však zří auto, jejich pohledy dostávají strašidelný charakter. Tyto krávy totiž číhají na příležitost. Když je auto blíž, skočí do silnice. Kamikadze krávy ale nejsou nebezpečné. Maximálně vás připraví o půl hodiny, když ve trojici obsadí jediný most v okolí. A to tak, že jedna za druhou stojí napříč silnice a koukají. Nezkoušejte je snad vytroubit z mostu, to se z nich stávají typy nebezpečné, co bučí jako šílené.

A mají tu vlastně ještě třetí typ zvířat. Kozy – kaskadérky. Tento druh je známý především stáním uprostřed strmého skaliska. Kozy – kaskadérky se dostanou do míst o kterých se lidem ani nesní. Na výčnělek skály nebo na její úplný vrchol vypadající jako ostrá špička.

Tyto druhy jsou velice zajímavým zpestřením už i tak zajímavé Korsiky. Takže i přes často proměnlivé počasí Korsiku doporučuji. Už kvůli těmto zvláštním přírodním jevům. :-)

* vendeta – krevní msta
** symbol Korsiky je tmavá hlava maura s bílou páskou na čele

autor: Eliška Křížová