Svým pohledem popsal také ekonomickou situaci, která se podle jeho slov právě kvůli dopadu dluhové krize nevyvíjela tak, jak očekával. Prezident před rokem předpovídal ekonomický růst. Ten byl však malý a navíc se zpomaloval. Václav Klaus sice Českou republiku považuje v rámci základních parametrů za politicky i ekonomicky stabilní, zároveň ale vyjádřil předpoklad, že ani rok 2012 nebude patřit v souvislosti s ekonomikou k nejlehčím.

Sám prezident považoval svůj letošní novoroční projev za pesimističtější. Přestože byl loňský rok podle něj částečně klidnější a nadějnější než roky minulé, následujících dvanáct měsíců je co zlepšovat. Klaus kritizoval situaci v politických subjektech, které si podle jeho slov neumí najít lídry. „Každého, kdo trochu vyčnívá z řady, radši přibrzdíme, než podpoříme,“ uvedl prezident.

Rok 2011 považoval Václav Klaus za politicky klidný, avšak pozornost byla zaměřena na státní dluh, kterému neprospívají stále zvyšující se nároky občanů, špatné fungování českého politického, ekonomického a sociálního systému. Prezident proto podpořil vznik nových reforem a nabádal občany k zaměření pozornosti na předvolební kampaně k volbám do Senátu a krajských zastupitelstev. Dodal také, že vidí řešení nejen ve změně legislativy, ale také ve změně přístupu.

Při projevu byly zmíněny i nátlakové skupiny, které se vedle politických stran účastnily loňských mediálních soubojů, čímž prezident narážel mimo jiné i na letošní situaci ve Šluknovském výběžku. I tak ale dle svých slov považuje sociální problémy za menší, než ve většině sousedních zemí.

Novoročnímu projevu prezidenta nechyběly ani optimistické pasáže. Klaus upozorňoval na kontrasty České republiky vůči jiným zemím. Vyjadřoval optimismus postavením České republiky vedle států, které mají krůček k bankrotu, problémy s přistěhovalci nebo s neúměrnými demonstracemi.

Zvýšením životního a existenčního minima chce vláda těm nejchudším kompenzovat zvýšení sazby DPH. Návrh byl proto schválen a vejde v platnost již od prvního ledna následujícího roku. Částky se zvýší celkem o 9%, což posune hranici existenčního minima na 2 200 korun, životní minimum pak stoupne na 3 410 korun.

Ke zvýšení minimální mzdy však nedošlo. Ministr práce a sociálních věcí předložil návrh na její zvýšení ve dvou variantách. První navrhuje hranici na částce 8 400, ta druhá počítá s hranicí na 8 500 korun. Ani jeden z návrhů však nezískal potřebnou podporu ke schválení. „Respektuji rozhodnutí vlády, i její argumenty, že v současné ekonomické situaci si vláda nemůže dovolit rozhodnout o zvýšení minimální mzdy, když nevíme, jak se česká ekonomika bude vyvíjet za měsíc, dva či tři,“ uvedl Jaromír Drábek.

Premiér Petr Nečas /ODS/ je přesvědčen o tom, že by zvýšení minimální mzdy vedlo k růsti nezaměstnanosti mezi zdravotně postiženými nebo lidmi s nízkou kvalifikací. Opozice s tímto krokem nesouhlasí: „To, že vláda odmítá zvýšit minimální mzdu, vede k růstu sociálních rozdílů ve společnosti a rozevírají se sociální nůžky. Rozhodnutí vlády je pokrytecké a demotivující,“ uvedl na tiskové konferenci Bohuslav Sobotka /ČSSD/.

Naposledy vláda zvyšovala minimální mzdu počátkem roku 2007. Tehdy ji posunula o pouhých 45 korun za účelem dorovnání inflace. Spolu s minimální mzdou se před pěti lety zvýšilo také životní minimum, které se tehdy usadilo na 3 126 korunách pro jednotlivce.

Loutka, ano, malá mocenská loutka, se kterou se dá volně manipulovat, mlátit hlava nehlava a ona – místo aby se bránila – vám ještě poděkuje. To byla představa o Bohuslavu Sobotkovi během jeho politické kariéry. Ukázal, že to tak není.

Bohuslav Sobotka se narodil 28. 10. 1971 v Telnici u Brna, odkud se později přestěhovali do Slavkova u Brna. Po studiu na gymnáziu nastoupil na Masarykovu univerzitu, kde v roce 1995 absolvoval právnickou fakultu. Dokážete si ho jako právníka představit? Plamenné projevy, které pod neustálou kontrolou vlastního přesvědčení argumentují ve prospěch klienta?

Od roku 1989 je členem ČSSD, kde po roce 1990 napomáhal při obnově, především jako jeden ze zakládajících členů „Mladých sociálních demokratů“. Tato výchozí pozice mu v mnohém napomohla v jeho budoucí politické kariéře. V roce 1996 byl poprvé zvolen do poslanecké sněmovny v jihomoravském kraji. Od té doby svůj post vždy obhájil. Přežil čtyři předsedy strany a stal se pátým. Po patnácti letech.

Během jeho života ve vládě působil jako: předseda dočasné komise Poslanecké sněmovny pro důchodovou reformu, ministr financí, místopředseda vlády, a předseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny. Po parlamentních volbách v roce 2010 přijal funkci dočasného předsedy ČSSD (předseda strany Jiří Paroubek se po malém zisku křesel pro jeho stranu rozhodl odejít. Pozn. red). Před několika týdny se stal oficiálním předsedou strany. Po hlučném a silném medvědu Paroubkovi, se tak dostal do čela rozvážný, ale aktivní lišák.

Sobotka vyhrál souboj o předsednictví s poslancem Haškem, který měl v ČSSD představovat reformní křídlo. Sobotka naproti tomu stále opakuje hesla ve smyslu „třídního boje“ a největším nepříteli státu. Pokud byste ho někdo viděli, vzkažte mu prosím něco od autora toho článku: „Bohouši, nespletl sis stranu?“

Americký sen, to a nejen to je Petr Nečas, současný předseda vlády ČR. Malý Petřík se narodil v roce 1964 v Uherském Hradišti. Dal se na studium fyziky a v roce 1988 ukončil své studium na Přírodovědecké fakultě Univerzity J.E.Purkyně. Zvláštní, vypadá jako skvělý profesor fyziky. Člověk, který vás něco naučí, je hodný, ale pořád má nějakou tu přirozenou autoritu.

Před sametovou revolucí stihl ještě nastoupit do Tesly Rožnov pod Radhoštěm. Na rozdíl od starých kmetů je to tedy průměrně starý člověk, který si plně uvědomoval revoluci, reformy devadesátých let, zároveň však poznal život v době komunismu a to v době plného uvědomění a dospělosti.

V roce 1991 se stal členem ODS. O rok později navíc členem oblastní rady. Od června 1992 byl poslancem a členem zahraničního výboru Parlamentu ČR za ODS. Zaměřoval se především na otázky obrany a NATO ( = poměrně strmá kariéra). V září 1995 byl jmenován náměstkem ministra obrany, kde působil do roku 1996. Kromě ministerstva obrany se Petr Nečas ukázal i na ministerstvu práce a sociálních věcí, kde vládl od roku 2006, do roku 2009. Do té doby vždy obhájil poslanecký mandát.

Když prezident Václav Klaus odcházel z ODS, navrhl jako svého nástupce Petra Nečase, který však prohrál boj o předsednictví s Mirkem Topolánkem. Toho také vystřídal v dubnu 2010, kdy předseda strany odstoupil. Nejdůležitější politické období za posledních několik let, bylo pro Nečase právě před rokem. Musel postavit na nohy stranu, která se každým dnem více hroutila, pod stálými útoky ze strany ČSSD. Nečas stranu postavil a stabilizoval. V první televizní debatě navíc adekvátně zakročil proti výpadům předsedy ČSSD Jiřího Paroubka. Jejich televizní souboj byl charakterizován slovy: „Buldozer najel na hladkou silnici“. Petr Nečas se stal předsedou ODS, stejně jako předsedou vlády, kterou sestavila ODS společně s TOP 09 a VV.

A to je konec idylické pohádky. Petr nečas působí sice jako velmi solidní, slušný a chytrý muž, bohužel to, že tyto vlastnosti kloubí dohromady není jen pozitivum. V poslední době se ukazuje, že je jako politik také velmi slabý. Kdyby se vše řešilo slušně a s rozumem, problém by asi nebyl. Potíž je v tom, že takhle se to prostě neděje. Více se dostávají na světlo ústupky, které Petr Nečas udělal, aby „zachránil“ vládu. Bohužel, zachrání ji spíše tak, že se stane silnou osobností trvající na svém názoru. Jinak dopadne jako mocenská loutka, s těmi máme my Češi bohaté zkušenosti.

Petra Nečase, Radka Johna, Bohuslava Sobotku, Vojtěcha Filipa a knížete Schwarzenberga zná taky každý. Co ale ten zbytek? Občas vyskočí do médií zpráva o tom, či onom poslanci, jehož jméno jsme v životě neslyšeli. Kam se podělo těch zbylých 276 lidí? Jsou to snad jen figurky beze jména? Ne! V cyklu: Víte kdo Vám vládne? postupně projdeme jak poslance, tak senátory ČR.

Každý senátor, či poslanec, bude ukázán takto:

1. Rok a místo narození
2. Vzdělání
3. Politická orientace a současná funkce
4. Kariéra před rokem 1989
5. Kariéra po roce 89
6. Aktuální zajímavost

Přeji Vám příjemné čtení.

Dnes pokračoval seriál předvolebních otázek Václava Moravce Speciál. Místem konání byla metropole Jižních  Čech – České Budějovice. Sál domu kultury byl zaplněn tak do tři čtvrtě kapacity. Odnáším si z této besedy smíšené pocity.

Byly zde vidět a slyšet názory kandidátů  stran do  květnových parlamentních voleb. Musím konstatovat, že ani  jeden z nich mne nepřesvědčil o zvolení. Vše, co tam bylo řečeno je obehraná píseň, která se opakuje při každých volbách. Nejslabší výkon podal Vítěslav Jandák  za ČSSD. A to má tato strana podle preferencí vyhrát volby.

_

_

_

_

_

_

_

_

_

_

_
foto: Ján Honza

Z tohoto hlediska je Stropnický velkou nadějí pro opětovný vzestup strany, ba pro její záchranu.

Stropnický je jedním z mála našich skutečně kvalitních politických publicistů. Jeden z mála, kdo píše do novin úvahy, eseje, fejetony, a nikoli propagandistické bláboly, jako se to stalo samozřejmostí u těch publicistů, kteří se u nás věnují politice. Je to o to překvapivější, že je sám aktivním politikem. Mezi politiky je pak jedním z mála, kdo i po vstupu do politiky zůstaly lidmi s lidskou tváří a nikoli maskou vyjadřující ty zdánlivé emoce, které jsou v aktuální chvíli nejlépe prodejné.

Přestože je Matěj Stropnický zatím ještě velmi mladý, je obrovskou nadějí nejen pro svou rodnou zelenou stranu, ale pro českou politiku jako celek. Možná v něm vyrůstá jeden  z těch, kdo jednou českou poltickou scénu obrodí a dokáží jí dát morální rozměr.

foto: matejstropnicky.cz

Štefan Fülle se narodil v roce 1962. Vystudoval Karlovu univerzitu a Vysokou školu mezinárodních vztahů v Moskvě. Před rokem 1989 byl v KSČ jako ostatně mnoho současných českých politiků a možná stále ještě většina nynějších významných českých businessmanů.

Působí prakticky celý profesionální život jako kariérní diplomat. V letošním roce se stal členem Fischerovy úřednické vlády zodpovědným za problematiku evropských záležitostí.

Hovořím o dlouhodobější pozici těchto stran, samozřejmě si uvědomuji, že v obou těchto stranách existují různé proudy a zejména v ODS dochází k jistému posunu v souvislosti s odsunem křídla nakloněného nynějšímu prezidentovi na okraj této strany či dokonce mimo ODS.

Proč je KSČM europesimistická, je vcelku jasné. Jejich voliči jsou vesměs starší lidé, často lidé s nižším vzděláním, horší kvalifikací, lidé, kteří se nedokáží snadno adaptovat na změny. Navíc zemí, která je komunistům asi vůbec nejsympatičtější, je tradičně Rusko. Komunisté u nás jsou velmi často rusofilové. Rusko stojí mimo EU a jeho zájmy se se zájmy EU mnohdy kříží.

Ale proč naše dvě hlavní strany svou rétorikou a často i reálnou politikou jsou tak v rozporu se svými voliči? Proč tak zbytečně riskují, že tyto voliče v některých volbách ztratí?

Voliči ODS jsou vesměs lidé s vyššími příjmy, a protože výšce   příjmů  rozhoduje mimo jiné  vzdělání, je mezi nimi mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, z nichž samozřejmě řada umí cizí jazyky, mnozí strávili část studia v zahraničí nebo jsou alespoň zcestovalí, mnozí mají pocit ( ať už oprávněný nebo ne ), že by se profesně uplatnili i v zahraničí. Někteří z nich jako podnikatelé či manažeři se zahraničím přímo obchodují a uvědomují si na svých vyšších a vysokých pracovních pozicích, jak moc je Česká ekonomika závislá na obchodu s jinými zeměmi a jak je provázána s ekonomikami dalších zemí EU, zejména Německa.

Mezi voliči ČSSD je tradičně mnoho lidí s nižším vzděláním, s horším pracovním uplatněním. Míněno je v relaci k ODS. Dnešní ČSSD není levicovou stranou, ale stranou středovou. Vzhledem ovšem k tomu, že česká politická scéna je u nás posunuta výrazně doprava, je nalevo od ČSSD pouze KSČM. To je ovšem strana, kterou volit je nepřijatelné i pro velmi mnoho lidí, kteří jinak jsou klasickými voliči levice a tito lidé ČSSD volí jako nejmenší zlo.

Tím, že ovšem zůstává mezi voliči ČSSD řada lidí s nižšími a nízkými příjmy ( a o příjmech mimo jiné rozhoduje také vzdělání ), je mezi nimi také mnoho lidí, kteří se větší integrace s EU bojí, někdy dokonce z jejich pohledu oprávněně, protože na vysoce konkurenčním pracovním trhu pro ně bude problematičtější uspět.

Takže znovu. Proč?

Zdánlivě nelogické chování ( z hlediska politického marketingu ) těchto dvou strana má jednoduché vysvětlení. Politika je kromě jiného také cesta. Cesta někam odněkud. V západních demokraciích to platí možná méně, ale u nás je, nebo by aspoň měla být politika hlavně cestou. Vyšli jsme z něčeho, co tady čtyřicet let bylo a s čím máme špatné zkušenosti. Potřebujeme se někam dostat a předražení monopolní převozníci nás kamsi převážejí.

K tomu, abychom se někam dostali, potřebujeme vzory, které nám ukazují cestu. Často si ty vzory idealizujeme, mnohdy nejsou tak báječné, jak si myslíme, ale bez nich se neobejdeme. Kdo nemá vzor, nemá směr. Tedy pokud jde o malou zemi jako jsme my.

ODS ten vzor našla v Americe a obecně v anglosaském světě, tedy ještě v Británii a v Irsku. ČSSD ten vzor hledá zase v Německu a Rakousku, levicové křídlo této strany zase ve Skandinávii.

Pro ODS je imponující anglosaský ekonomický liberalismus, určitá tvrdost zejména amerického systému, který nehledí na ty, co padnou na zem a nechá je, aby se ze země sbírali sami. Když to nedokáží, jejich problém. Takový systém je úsporný z hlediska státního rozpočtu a umožňuje nižší daně. Naopak pro členy ČSSD je ideálem německý model ( nebo pro ty echtovnější socialisty dokonce model skandinávský ), který poskytuje poměrně slušnou sociální záchrannou síť a relativně vyšší možnost sociálni mobility ( i když sociální mobilita není snad kromě Skandinávie nikde na Západě příliš vysoká ) oproti  USA.

Tato myšlenková orientace na USA vede k orientaci politické a také k euroskepticismu. Jednak je třeba si vybrat, budu-li orientován v zahraniční politice více na USA a více na EU. Navíc poměrně sociálně orientovaná EU pochopitelně vzbuzuje v takto myšlenkově orientovaných politicích alergii.

Naproti tomu, pokud někdo vidí své vzory v Evropě, pak zůstává v Evropě častěji i politicky. Proto ČSSD volí proevropskou orientaci.

Opakuji, jsem si vědom posunu v těchto stranách. V ODS euroskeptický postoj poněkud slábne nebo slábl ( uvidíme, co se stane, česká politická scéna se nachází v turbulencích ). ČSSD zase mění voliče směrem k těm vzdělanějším, lépe situovaným, takže tento rozpor mezi touto stranou a voliči se také snižuje.

Bursík dokonce celé vagóny. Myšleno je cosi jiného. Totiž, zda budou mít Zelení zase jednou zelenou od nás. Tu zelenou, kterou my voliči jim vystavíme na semaforu našich volebních preferencí, aby projeli poltickou křižovatkou zpátky do parlamentu. V tom parlamentu zatím  díky volbám v roce 2006 ještě jsou, vypadá to však v tuto chvíli, že již dlouho nebudou.

Pokud se nestane něco skutečně mimořádného, dá se očekávat, že z parlamentu v říjnu zmizí. Vrátí se tam ještě někdy? Na první pohled zbytečná otázka. Zelení jsou jednou z nejtradičnějších polistopadových stran. V Západní Evropě mají Zelení už dlouho své pevné místo na politické scéně, proč by tady u nás tomu muselo být jinak?

Jenže u nás to bylo jinak téměř sedmnáct let. V roce 2006 se jim konečně podařilo prolomit 5% volební klauzuli a dostat se do parlamentu. Nyní z něho bohužel míří ven.

Povede se jim ještě někdy proniknout mezi zákonodárce? A pokud ano, podaří se jim etablovat a stát se stálicí našeho politického pětihvězdní vedle ODS,ČSSD, KDU a KSČM? Nebo je jim u nás souzeno zůstat už povždy stranou mimoparlamentní?

Mužem, který se v Čechách zapsal dvojím způsobem do historie Strany zelených, je Martin Bursík. Jednak to byl právě tento matador české politické scény, kdo dovedl SZ z diváckých pozic do parlamentních lavic. Jednak právě on zejména zavinil i pád této strany po pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu. A konečně to byl on, kdo možná zavinil svými chybami, že Zelení se do poslanecké sněmovny v ČR už nikdy nedostanou, nebo alespoň ne během několika následujících desetiletí.

První chybou, která je nasnadě, a kterou vedení strany pod Bursíkovým vedením udělalo, byla účast ve vládě. Kdyby si jedno volební období strana počkala, její politici by si získali zkušenosti z práce v parlamentu  dobré jméno razantní opoziční politikou a zároveň by se SZ vyhnula vládní odpovědnosti, bylo by to z hlediska budoucnosti této strany mnohem perspektivnější. Bursík a jeho lidé ovšem toužili hned po vrcholných funkcích a silné možnosti ovlivňovat kurs vlády. Ano, dva roky se jim to dařilo, mohli prosazovat zelenou legislativu a politiku citlivější k životnímu prostředí. Ovšem mimo jiné právě proto tuto šanci po mnoho dalších desetiletí nikdy už Zelení nemusí dostat.

Druhou viditelnou chybou jsou spory uvnitř SZ, které vedly k vylučování některých neposlušných členů a nakonec k rozkolu strany a k založení Demokratické strany zelených, jejíž skutečný hlavní cíl – zabránit vstupu SZ do europarlamentu a sestřelit Bursíka z předsednického místa byl splněn. Paradoxně jediná relevantní politička této téměř fiktivní strany na rozdíl od svých dnes již bývalých stranických kolegů v nové poslanecké sněmovně díky 5. místu na pražské kandidátce strany, která je favoritem podzimních voleb, chybět nebude.

Třetí viditelnou chybou Bursíkova stranického vedení vedle nedočkavé touhy po moci a vnitřních konfliktů je navíc ještě špatný výběr ministerských křesel. 4 křesla pro stranu, která teprve poprvé prošla do parlamentu a má pouhých šest poslanců, se zdá nabídkou více než velkorysou ze strany jejího hlavního koaličního partnera. Ve skutečnosti to byl výběr tak nešťastný, jako by byl ze strany ODS plánován s cílem dlouhodobě vygumovat SZ z české politické scény. A nelze vyloučit, že plánován právě takto byl. Topolánek se mnohokrát ukázal jako jeden z nejchytřejších a nejdále na politické šachovnici dohlédnuvších českých politiků a je třeba říci, že vygumování SZ z parlamentu je v dlouhodobém horizontu v zájmu ODS i lobbyistických skupin, které jsou s politikou nejen této strany spojeny. To, že Bursík obsadil právě křeslo ministra životního prostředí, je samozřejmě v pořádku. Když se ale podíváme na ostatní resorty, najednou vidíme, jak zelení skočili zřejmě Topolánkovi na špek a do jakého spadli průseru. Ministerstvo školství, ministerstvo zahraničí a křeslo ministra bez portfeje. Kdyby se ukázalo, že je Bursík satan sám a vraždí s celým vedením strany malé děti, větší škodu si představit nelze. Ministerstvo školství se dotýká mladých lidí, kteří patří mezi voliče SZ. A pochopitelně přijme rozhodnutí i nepopulární. Teď se nebavím o tom, zda správné nebo nesprávné, ale nepopulární. K takovým patří kupříkladu propírané státní maturity. Bylo-li prosazení státních maturit dobrým nebo špatným krokem, je na jiný článek, ale jde o to, že pochopitelně mnoho potenciálnch voličů strany naštvalo. A kdyby to nebyly státní maturity, klidně by to mohlo být něco jiného. Ještě horší případ je však ministerstvo zahraničí. SZ často volí lidé, kteří jsou proti výstavbě radarové základny v Brdech. Teď se ti, kdo dali zeleným svůj hlas ve volbách v roce 2006, museli dívat, jak ministr zahraničí dosazený právě touto stranou, výstavbu radaru prosazuje. Opět – je-li radar správné či špatné rozhodnutí je na jinou diskusi a článek, jde o to, že SZ přijala zodpovědnost právě za to, co vadilo mnoha jejím voličům. Třetí záležitostí je jen zdánlivě bezproblémová funkce ministra bez portfeje. Tady chyboval Bursík dvakrát, vlastně třikrát. Tím, že tento post do portfolia ministerských křesel své strany přijal a pak personálním obsazením. Ta pozice je velmi ošemetná, neboť kromě jiného v sobě obsahuje i agendu lidských práv a ochranu menšin, ať už národnostních, sexuálních nebo náboženských. Tady musí někdy, někde a u někoho narazit a zadělat si na neoblibu každý ministr, který se takové agendě věnuje, byť by pracoval sebelépe, byl sebelepším odborníkem v dané oblasti a zároveň sebezkušenějším politikem. A zkušeným politikem nebyla ani Džamila Stehlíková – ve vrcholné politické pozici absolutní nováček, a už vůbec ne Kocáb. Nehledě na to, že problematice, jež mu byla svěřena, rozumí stejně dokonale jako hluchoněmý čech mluvené řeči tibetské. Prosazení stárnoucího plešatého rockera, kterému se evidentně tak moc stýská po popularitě, do funkce ministra už snad ani nemohla být chyba. Zvlášť když Kocáb byl potvrzen jako jediný člen Fischerovy vlády, který přešel z kabinetu Topolánkova. Na pozorovatele Kocábovy kroky dělají dojem, jako by skutečným cílem jeho nynějšího působení ve vládě byla podpora nechutné PR kampaně severočeské populistky Řápkové, která si dělá skvělou popularitu na lidském neštěstí a předvádí se národu jako rázná a energická politička. A víme, že právě vítězství v Ústeckém kraji by Topolánek nesmírně potřeboval. Uvidíme v budoucnosti. Pokud by tato teorie byla správná, potvrdilo by se to tím, že za vlády, v níž by byla ODS, by Bursík ( nebo i Kocáb, i když si myslím, že v jeho případě je to skutečně jen neobratnost, spíše asi hraje roli loutky) dostal nějakou velice výnosnou či reprezentativní trafiku. Popřípadě by se vrátil do takové vlády jako „nezávislý odborník“, „kterého zrovna v této chvíli potřebujeme“ a mohl by svým nynějším stranickým kolegům možná už definitivně vyřazeným z politiky ukázat, že „jsou jedničky“.

Tady to vypadá, že radím Zeleným oportunismus a zbabělost, to však není pravda. Radím něco jiného. Realismus a schopnost počkat na skutečně vhodnou příležitost. Zelení do roku 2006 vlastně nic nedokázali, kromě toho, že se dokázali dostat do parlamentu. Byli nadějí a měli se snažit tu naději posilovat. Kdyby si počkali, etablovali se, našli správné místo na politické scéně, mohli se stát snáze stálicí. A pak, už jisti sami sebou a s pevnějším voličským jádrem tvořeným lidmi, kteří už vidí jejich práci v parlamentu a jejich snahu, leckdy jistě úspěšnou, mohli si sednout do ministerských křesel a prosazovat i nepopulární řešení .Ale oni dostali zelenou od voličů s podmínkou a v podmínce se nesmí provokovat a štvát ty, kteří vám ji udělili. Ale hlavně do ministerského křesla může usednout s úspěchem jen zralá osobnost, kterou tam musí vyslat ZRALá strana. Ministři za SZ jistě zralé osobnosti jsou, přes výhrady, které k některým z nich mám. Ale SZ není  a hlavně nebyla v té době zralá strana. Nevěděla totiž, čí je, jaké je její místo na politickém spektru.

Všechny ty chyby totiž mají společného jmenovatele, a tím je nesoulad mezi politicko-společenskými postoji voličů Zelených a mezi postoji vedení této strany za Bursíka. A je za tím podle mého názoru cosi mnohem hlubšího. Bursík je skvělý manažer politiky. Skutečný politický profesionál, čímž se liší od svých aktivistických stranických kolegů s čistými horoucími srdci, ale malou schopností účinné politické práce. S amatéry, kteří tuto stranu ovládali před ním, ho nelze srovnávat. Vnesl do práce Zelených skutečnou profesionalitu.

Ale zdá se, jako by spíše než skutečným zeleným politikem, byl najatým manažerem. Člověkem, který dělal svou práci již v rozličných stranách a v různých stranách a pro různé strany ji ještě bude dělat. Je Bursík autentický zelený? Myslím, že ne. Je to schopný manažer, který tou stranou prošel. Tak jako schopný manažer bude jednou šéfovat ocelárnám, podruhé aerolinkám, potřetí sodovkárnám a počtvrté třeba výrobně čokolády, jsou manažeři specializovaní na politiku. Ještě lepší je příměr s fotbalisty, kteří také mění dres, protože je to pro ně způsob, jak vydělat víc peněz.

Mimochodem, stejný dojem jsem měl z Miloše Zemana a jeho vztahu k ČSSD. Byl sociálním demokratem spíše díky situaci, kdy se na levici objevila strana, jež mu mohla umožnit dostat se k premiérskému křeslu, než díky srdci, ale Zeman se s touto stranou sžil a respektoval ji. Bursík ne. Asi měl jako profík pocit nadřazenosti nad neschopnými amatéry.

Ale ta základní věc, kvůli které jsou všechny ty hádky,rozkoly, nepopulární kroky, zklamání je právě ta neujasněnost pozice na politické scéně, konkrétně na zkreslujícím, zjednodušujícím, realitě života leckdy neodpovídajícím, někdy demagogicky zneužívaném a často zpochybňovaném pravo – levém spektru. Jenže v určitých směrech toto spektrum je skutečné, skoro hmotné. Pro politika a politickou stranu je nezbytné se do něj zařadit.

Má to vůbec smysl pro SZ? Vždyť ochrana přírody není levicová ani pravicová. Ochrana přírody je cosi, co je životním zájmem člověka jako tvora, který se v přírodním prostředí pohybuje, který dýchá vzduch, potřebuje čistou vodu, kvalitní netoxické potraviny, ohrožuje ho globální oteplování, který jako tvor z přírody vzešlý má také k přírodě často emocionální vztah. V dlouhodobém horizontu je ochrana přírody, vodních zdrojů, vzduchu a klimatu otázkou přežití člověka jako živočišného druhu.

Takže pravo – levá dichotomie je nesmysl, alespoň z hlediska SZ? Není to tak.

První problém je v tom, že pro člověka jakožto živočišný druh je ochrana životního prostředí skoro nejdůležitější věcí na světě ( a to „skoro“ tam možná nepatří), ale pro člověka jakožto jednotlivce je v pořadí jeho zájmů až na n-tém místě. Výjimkou je několik promile až procent uvědomělých, ti však kvůli existenci pětiprocentní volební klauzule většinou nemohou sami odeslat svou stranu do parlamentu. Se vzděláváním populace se to může měnit, ale aby se to změnilo, musí se napřed zelení dostat do parlamentu a získat vliv a hlavně se v tom parlamentu udržet. Proto už nemohou dělat výlučně zelenou agendu, ale musejí si přibrat i další záležitosti. V Evropě zelení často prosazují zájmy mladých lidí, žen a sexuálních menšin, bojují proti rasismu a xenofobii, prosazují ochranu lidských práv. Tedy záležitosti, které patří do hájemství levicové politiky. Ale nejen proto patří zelení v zahraničí k levici nebo dokonce extrémní levici. Spíše naopak, protože svou nejpodstatnější částí politiky, tedy ochranou přírody, mají mnohem blíže k levici, agendu, kterou si přibírají k této nejpodstatnější části své politiky, si vybírají tak, že je to agenda s levicí spjatá a spjatá s osobami, které mají s ochránci přírody na celou řadu záležitostí podobný pohled.

A proč je najednou řečeno, že ochrana přírody má blízko k levici? Vždyť už jsme si jednou řekli, že ochrana přírody není ani pravá ani levá, že je všelidským zájmem. To sice ano, ale uvědomme si, že tento zájem se s pravicí jen velmi obtížně prosazuje. Pravice musí vyhovět především svým voličům, lidem dobře situovaným s nadstandardními příjmy. Ti obvykle chtějí nízké daně a ti, kteří své příjmy generují ze soukromého podnikání, pak co nejméně úředníků, kontrol, pokut, lejster, které by je brzdili, prodražovali jim jejich podnikání a vázaly jejich čas.

I kdyby celé vedení nějaké velké pravicové strany bylo celým srdcem zapáleno pro věc přírody a její ochrany, proti svým voličům si nemůže dovolit příliš jít. Zelená politika je totiž drahá. Znamená vysoké daně, velkou regulaci, ano, často také značnou byrokracii. Ale pravice většinou svým voličům slibuje snížení daní a živnostníkům zejména pak méně řehotu byrokratického šimla. Ale to první při velkých nákladech na ochranu přírody a nutnosti represe vůči těm, kdo přírodu ohrožují prostě je velmi obtížně splnitelné. To druhé je podobný problém. Zvýšená ochrana přírody znamená více zákonů, předpisů, norem, vyhlášek. Více úředníků na tyto zákony, předpisy, normy,vyhlášky dohlížející. Navíc mezi voliči pravice je řada živnostníků a podnikatelů a pro ně je výhodnější se o ekologii nestarat než starat. Zelená s modrou se k sobě mohou dobře hodit na obraze, ale nikoli v politice. To, že u nás to bylo a v tuto chvíli ještě je jinak, pokládám za hlavní důvod předpokládaného opuštění SZ parlamentních prostor.

Tím, že Bursík v roce 2006 posunul na politické mapě stranu výrazně doprava směrem k ODS, získal pravděpodobně také přízeň sponzorů. Milionáři a miliardáři většinou inklinují k pravici, i když se mohou najít také výjimky. To byl možná okamžik, který rozhodl o vstupu do parlamentu. Na takový úspěch je totiž třeba peněz, zvlášť v dnešní době, kdy marketing je v politice všechno a program je nic. Přesněji:  program píší marketéři místo politiků, ale i tak je jen hezky vypadajícím souborem prázdných slov, o kterých každý ví, že nejsou myšlena vážně. I když shodou okolností je možné, že právě SZ byla a je právě z tohoto pravidla výjimkou. Tady zřejmě psali program skutečně přední představitelé této strany.

Když SZ prošla do parlamentu, měla se její pravicová inklinace zneutralizovat. Vládě vedené ODS mohla SZ vyslovit důvěru, aniž by do ní vstoupila. Mohla svoje odborníky posadit na méně viditelná, ale vlivná místa ministerských náměstků a vedoucích pracovníků ministerstev a připravovat se na výraznější převzetí zodpovědnosti po příštích volbách. Jenže to by Bursík a jeho parta nesměli být tak hladoví po moci.

Hlavně bylo chybou příliš výrazné vymezení vůči ČSSD. Tričko s nápisem „Nejsem Paroubkův hlas“ může být vysoce populární v Praze, u novinářů a mezi pravicově smýšlejícími lidmi obecně. S ohledem na dlouhodobé směřování SZ ale výhrou nebylo. Je fakt, že si o toto vymezení řekl do jisté míry sám Paroubek, který na SZ před volbami útočil jako na „béčko ODS“. Paradoxně právě tento způsob agresivního útoku ze strany šéfa ČSSD by měl zkušeného politika upozornit, že zrovna tohle je potenciální koaliční partner s mnohem dlouhodobějším potenciálem než na osobních sympatiích Bursíka a Topolánka a některých shodách v jejich osobních názorech postavená jepičí koalice.

Paroubek nedokázal totiž skrýt svůj vztek z toho, že mu Zelení přebrali jeho voliče. Ukázaly mu to průzkumy veřejného mínění. Jestli byly Paroubkovy poznatky správné, pak to byl další signál proč do sebevražedného paktu s ODS nejít.

Ti voliči, kteří přilétli od ČSSD totiž moc nadšeni z takové účasti v takové vládě nebudou a z mnohých kroků té vlády budou nadšeni ještě méně.

Celá koalice mi připomíná jistou volební koalici, ke které došlo někde v Severních Čechách při volbě do městského zastupitelstva. Předvolební koalici, tedy společnou kandidátku tam postavily dvě malé, skoro titěrné strany. Jedna z nich byla postrepublikánská, tedy jedna z těch, co vzešly ze Sládkových republikánů, vykřikovala hesla  rasistická a mezi jejími kandidáty snad byl i nějaký údajný neonacista. Ta druhá byla místní organizace Romské občanské iniciativy. Shodou okolností fýrer těch skoronácků byl kamarád s tím romem, co vedl tu místní ROI. Dovedete si asi představit, že ta koalice úspěch neměla a do toho zastupitelstva se nedostala. Zklamáni a dezorientováni byli totiž voliči obou těch stran. A podobné je spojení ODS-SZ.

Ale proč a jak se vlastně stalo, že zatímco v celé Evropě jsou zelení nalevo od sociálních demokratů a často dokonce nalevo od komunistů, u nás jsou vnímáni dokonce jako pravicová strana?

Je tam více faktorů. Osoba Bursíka, který jako velmi úspěšný restituent pochopitelně má své srdce a peněženku na pravém místě. Ale to by nestačilo. Kdyby byl Bursík svými názory v tak příkrém rozporu s drtivou částí členské základny, nebyl by mohl být nikdy zvolen. Část členů, dokonce asi velmi podstatná část, má blíže k ODS než k levici. Další jsou pak zmatení a  neví, čí jsou. Někteří si uvědomují dlouhodobější směřování své strany a chápou, že pravicová SZ je asi tak dobrou zelenou stranou jako farář, který je sám ateista. A i kdyby se tak stalo, Bursík by tak výrazně proódeesácký kurs nabrat nemohl. Musel by ho korigovat.

Druhým faktorem je historický vývoj té strany spjatý s historickým vývojem česka v 90.letech. Tvrdilo se, že českou Stranu zelených založili agenti StB. Ať už to pravda byla nebo nebyla, pověst se šířila a mohla přispět k tomu, že členové a představitelé té strany, aby dosáhli očištění v očích veřejnosti mohli právě proto inklinovat více doprava, domnívaje se, že vpravo bude strana méně podezřívána.

Ale hlavní důvod je v tehdejší neznalosti klasické politické mapy na Západě. Tehdy v 90.letech všichni o sobě prohlašovali, že jsou pravičáci. Všichni obdivovali Ronalda Reagana a Margaret Thatcherovou, všichni odsuzovali levici, aniž pořádně věděli, co to levice a pravice na Západě vlastně je. Takže člověk se s tím rázným a jasným pravičákem a obdivovatelem, Klause, Iron lady a Reagana setkal a zeptal se ho: Jsi pro školné? Proti. Jsi pro spoluúčast pacientů ve zdravotnictví. Co to je? To je pravicové opatření. Jsem pro. A víš, co to je? …(mlčení)…A jsi pro to, aby se u doktora platilo? Proti. Jsi pro to, aby se privatizoval Telekom? Proti. Jsi pro to, aby se zvyšovaly důchody? Pro. A jsi proto, aby se o důchody staral stát a zabezpečoval je? Pro. A svěřil bys důchodový systém soukromé firmě? Nějaké soukromé bance. Samozřejmě, že ne. A tak to šlo dokolečka dokola. Těžký levičák, názorově hodně nalevo od ČSSD obdivuje Reagana a volí pravici a ČSSD odsuzuje, protože ČSSD je levicová strana. To byl tehdy normální obraz. Lidé zkrátka ještě nevěděli, co to levice a pravice je a co ty pojmy znamenají. A tak se stalo, že hodně členů SZ si neuvědomovalo, a mnozí si to neuvědomili doposud, že ochrana přírody jde s pravicí tak těžko dohromady. Jen takový detail. Když lidem snížíte daně, musíte někde ušetřit. Tak třeba na MHD. Snížíte třeba dotaci k jízdence. Ekonom zajásá, i když by jásal víc, kdyby dotace byla zrušena úplně. Ale vy jako ochránce přírody nejásáte. V ulicích měst je najednou nějak víc aut a nějak častěji se tvoří zácpy a auta v těch kolonách popojíždějí a přidávají plyn a brzdí. A i když těch aut přibylo dejme tomu deset procent, spotřebovaného benzinu je ještě víc než o těch deset procent víc. Právě díky tomu popojíždění v těch zácpách. Vy byste rádi zvedli spotřební daň na ten benzin, aby se lidi zase z těch aut vrátili do tramvají, trolejbusů a městských autobusů. Ale váš velký koaliční partner na to: To ne, to by nám voliči neodpustili. Protože pravicoví voliči jezdí v autech a větší daně na benzin si nepřejí.

Můžete ušetřit také na vědě nebo výzkumu. Ano, to jde, ale problém je v tom, že pokud chci kvalitní ochranu životního prostředí, mé cíle se se zájmy vědecké obce budou mnohem spíše potkávat mířit stejným směrem než jiným nebo opačným.  

Můžete ušetřit i jinde než bezprostředně na životním prostředí nebo na vědě a životím prostředí. Ale řekli jsme si, že Zelení často do své agendy přibírají ochranu žen, národnostních menšin, a podobně, ovšem taková ochrana většinou něco stojí a znamená zvýšené nároky na státní rozpočet. Často se hovoří o úspoře na sociálních dávkách. Tady by kupříkladu v ČR bylo kde spořit. Jenže mezi agendu SZ patří také ochrana národnostních menšin a často také boj proti chudobě. To ovšem s úspornými programy v této oblasti jde obtížně dohromady.

Chcete zavést přísnější kontroly a častější kontroly a tvrdší postihy podniků, které poškozují životní prostředí. A váš velký pravicový koaliční partner na to: Ne, to ne. Ředitelé  a majitelé těch podniků jsou naši voliči a často i sponzoři, to si nemůžeme dovolit.

Nechci říci, že koalice SZ a ODS nemůže fungovat nebo že by byla zcela vyloučena. Jen prostě nemůže být ODS koaličním partnerem první volby. A už vůbec ne koaličním partnerem jediné volby. Pokud zůstane SZ ve své pozici na politické scéně tam, kde nyní je v liberálním levém středu, bude to znamenat jejich definitivní uklizení do vzpomínek a do mimoparlamentní politiky. S důchodci za životní jistoty a Národní stranou pak budou moci případně s pidistranou vytvořenou kolem jedné silné osobnosti pak mohou sestavit nějakou bizarní volební koalici, která se sice nedostane do parlamentu, ale svým kuriózním složením si aspoň získá zájem novinářů a Kačka Jau jau Biomasa se po dlouhé době zase dostane do záři reflektorů. Aspoň na 5 minut.

A ti, kterým sláva nestačí, protože bychtěli mít reálný vliv na politiku a prosazovat ekologická opatření, budou mít jedině možnost utopit svá zklamání v láhvi zelené.