Nejprve jsou „prodány“ svým otcem za věno manželovi, a ten, pokud je to pro něj výhodné, je prodá například za stádo velbloudů či jiného zvířectva. Pro nás Evropany jistě nemyslitelné. Ale v jejich světě běžná situace.

Ženy mají totiž mnohem menší postavení než domácí zvířata. Například pokud potkáte arabského muže, co prochází městem tak jde první a až za ním jde žena společně s dobytkem.  Sejdete do stanice metra, přijede vlak a vy najednou zjišťujete, že první dva vagóny jsou téměř prázdné a znuděně v nich posedává několik mužů. Avšak poslední vozy soupravy jsou přecpané ženami a dětmi.

Z pohledu Evropana je arabský svět plný takovýchto kuriozit. Ale zkuste se zeptat Arabky, zda je nespokojená se svým životem. Popravdě bude na vás koukat jak na někoho z Marsu, protože ony jsou takto vychovány a divné či diskriminující jim to nepřijde.

Říkáte si, že je nesmysl, aby byly všechny ženy s tímto jednáním spokojené? Tak to si říkáte správně, i v této konzervativní společnosti se najdou jednotlivé případy, kdy se ženy vzbouří a spolčí se v nějakém  spolku, ale většinou jim to není moc platné. Shrnul bych to  jediným příslovím „Jiný kraj, jiný mrav“.

Foto: zaynah.cz, arabfest-plzen.cz, islamweb.sk

Ženská hierarchie pokračuje přes bohaté měšťanky a uzavírají ji služebnice, zvláště mladé dívky, a ženy zabývající se hospodářskými domácími pracemi – pečením chleba a vařením piva, předením a tkaním. Některé ženy se profesionálně věnovaly zpěvu, tanci nebo kosmetice a nechyběly samozřejmě ani prostitutky.

Podle dochovaných vyobrazení, hlavně těch nejstarších, se můžeme domnívat, že úloha ženy byla poněkud upjatá, neboť ženy se zde nevyskytují při výkonu důležitých prací ani příjemných rozptýlení. Je ale možné, že zatím nejsme schopni beze zbytku interpretovat dostupné prameny. Teprve v období Nové říše jsou ženy zachycovány mnohem nápadněji, v bohatším a svůdnějším oděvu, ačkoli i tyto scény jsou plné těžko rozluštitelných symbolů. Pozdní období se opět vrací k rané upjatosti.

Ženy nebyly nositelkami žádných důležitých titulů, s výjimkou několika titulů kněžských, a kromě několika málo členů královské rodiny a panujících královen měly jen nepatrnou politickou moc. Jako kněžky působily hlavně ve svatyních ženských bohyň, např. Hathory, Esety nebo Bastety. Nebyly to panny žijící v celibátu jako novodobé jeptišky, ale manželky mužů různých společenských vrstev a za chrámovou službu pobíraly hmotnou odměnu. Nejobvyklejším titulem žen bylo příznačné „paní domu“, což patrně nemělo větší váhu než pouhé oslovení „paní“. Ženy totiž většinou neuměly číst a psát, a proto jim zůstala uzavřena úřednická kariéra, po které nicméně ani neprahly. Z vyšších funkcí mohly ženy dosáhnout postavení představených zpěvaček, hudebnic nebo tanečnic, představených chrámových pokladnic a od Nové říše v chrámu karnackého Amona významné funkce „manželky boha“, kterou zpravidla zastávala královna nebo některá z princezen. U žen nebyla oceňována ani moudrost stáří, tolik uctívaná u mužů. Naopak, žena byla symbolem krásy a tak dokonce i mužova matka bývá zobrazována stejně ideálně mladá jako jeho manželka.

Obecně vzato, egyptská žena si nemohla stěžovat na špatné postavení, zejména ve srovnání se svými vrstevnicemi v jiných zemích a dokonce i s dnešními ženami v některých orientálních zemích. V některých scénách sice stojí žena za manželem nebo je zobrazena o něco menší, ale ne proto, že by byla méněcenná, ale spíše proto, že umělec chtěl zdůraznit mužův význam a jeho společenské postavení, nikoli záměrně ponižovat ženu.

V Pozdní a Ptolemaiovské době mohla být žena i samostatnou právní osobou. Mohla disponovat se svým majetkem a uzavírat různé druhy smluv včetně té, kterou sama sebe prodávala do otroctví. Otroctví totiž mohlo být pro ženu výhodou, protože kupující na sebe bral povinnost živit ji a chránit její zdraví. Žena se také mohla obrátit s žalobou na soud a prý byla za tutéž práci odměňována stejně jako muž.

MEZOPOTÁMIE

Svobodné postavení žen z předchozího matriarchálního uspořádání zřetelně omezil až sumerský vladař Uruinimgina z Lagaše v polovině 24.stol. př.n.l., když zakázal polyandrii. Žena, která by žila se dvěma muži, měla být ukamenována. Do té doby zřejmě polyandrie byla možná.

Přesto si ženy i pod stále sílící nadvládou mužů dokázaly zachovat částečnou volnost alespoň v práci. Různé písemné doklady z chrámů a paláců vypovídají už ve 3.tis. př.n.l. o ženách, pracujících jako hrnčířky, přadleny, tkadleny, kadeřnice atd. Dokonce se vyskytovaly i písařky.

Ženy v tehdejší společnosti bychom mohli rozdělit do několika skupin: kněžky (žily společně v objektu gagúm, mohly svobodně podnikat a vdát se, ale nesměly mít děti), hieroduly (chrámové nevěstky, které se těšily úctě, mohly se provdat), královny (ženy = milostnice v harému, které zde žily v doživotním „vězení“, princezny byly posílány do harémů silnějších králů), otrokyně (zajaté ženy se stávaly vedlejšími ženami majitele).

V době panovníka Chammurapiho se žena stala podřízenou muži. Muž se stal hlavou společnosti a ve své rodině byl pánem. Ženu si kupoval a mohl s ní zacházet jako se svým majetkem. Úkolem ženy bylo rození dětí, nových pracovních sil.

• Za nepořádné vedení domácnosti mohla být žena z trestu dokonce utopena, manžel za podobné jednání stíhán nebyl. Žena ručila za manželovy dluhy i z doby před uzavřením manželství a muž měl případně právo ji zastavit věřiteli jako otrokyni, aby jeho dluhy odpracovala.
• Neplodná žena měla svému muži poskytnout jinou ženu, která by mu byla schopna porodit děti, nebo mu nesměla bránit, pokud si ji chtěl najít sám.
• U dívky se předpokládalo, že do manželství vstoupí jako panna. Jestliže někdo dívku znásilnil, musel si ji vzít za ženu nebo jejímu otci zaplatit trojnásobek její kupní ceny.

• Manželství záviselo ve svém trvání výhradně na muži. Chtěl-li se zbavit ženy, prostě ji zapudil. Žena byla majetkem muže a proto neměla právo od něho odejít.

• Velmi vážně se posuzovala nevěra ženy (trest utopením). Staroorientální zákony pojem mužovy nevěry vůbec neznaly. Muž měl možnost mít kromě své hlavní ženy ještě další ženu a také jeho styk s otrokyněmi byl pokládán za zcela přirozený. Mohl mít dítě dokonce s pouliční nevěstkou.

Rozhodla jsem se, že zpracuji seriál článků pojednávajících o právech a postavení ženy. Toto je můj druhý článek. Kde začnu? Samozřejmě, že na začátku všeho. V pravěku …

Již od pravěku měly ženy, podobně jako muži, rozdílnou roli ve společnosti. V lovecko-sběračských společnostech ženy měly téměř výhradně na starosti sbírání rostlinné potravy, kdežto muži lovili pro maso. Protože ženy tedy musely mít velmi dobré znalosti života rostlin, většina antropologů si myslí, že to byly ženy, které vedly neolitickou revoluci a staly se tak prvními průkopníky zemědělství.

Od paleolitu (starší doby kamenné) měla vedoucí postavení ve společnosti žena – matka jako zachovatelka rodu. Hovoříme o tzv. matriarchátu. Toto postavení ženy se změnilo v eneolitu se vzrůstajícím významem muže jako lovce. Hotovoříme tedy o tzv. patriarchátu.

Budeme-li se však zabíraj pojmem matriarchát, zjistíme, že ani v této době se nejednalo o nadvládu žen. Matriarchát (z latinského mater, což znamená matka, a řeckého archein, což znamená vládnout) je forma společnosti, kde vládne žena (matka). Je opakem patriarchátu.

Podle kdysi vlivné hypotézy německého historika J. Bachofena, kterou převzal i F. Engels, měl být matriarchát období v pravěku, které předcházelo patriarchátu. Pozdější zkoumání však ukázala, že u Bachofenem uváděných společností se o žádné „vládě“ nedá mluvit. Matriarchát se dle Bachofena vyznačuje důrazem na krevní pouto, rovnost všech lidí, nepodmíněnou lásku, vazbu k půdě a pasivní přijetí přírodních daností. V matriarchátu je silný prvek rovnosti, protože všichni jsme děti matky země, která má všechny své děti stejně ráda. Láska se zde nezakládá na zvláštních zásluhách, ale štěstí, jako cíli života. Ten tak získává nejvyšší hodnotu. V tomto systému je nejposvátnější vazba matky a dítěte. Nejkrajnějším zločinem je tak matkovražda.

A patriarchát? Patriarchát (z řeckého πατήρ, či latinského pater, což znamená otec, a archein, což znamená vládnout, doslovně tedy „vláda otce“) je forma společnosti, kde vládne muž (otec nebo obecně samec).

Původně pojem „patriarchát“ popisoval sociální systémy založené na autoritě muže jako hlavy rodiny. Pojem „patriarchát“ je užíván v řadě případů, kdy je třeba popsat stav mužské dominance, a to nejen nad ženami, ale nad strukturou společenských vztahů obecně.

Moderní historie pojmu patriarchát začíná knihou „Ancient Law“ (1861), kde autor Henry Maine tvrdí, že „patriarchální rodina byla základní a všeobecnou částí společnosti“. Maine dále definoval lidskou společnost jako společnost založenou na právu a zákonech, a zákonnost viděl jako historicky založenou na autoritě otce. Další antropologové 19. století ovlivnění Darwinem (Bachofen, McLennan, Morgan) věřili, že stav matriarchátu (vycházející z přirozených biologických vazeb mezi matkou a dítětem) byl evolucí graduálně přeměněn ve stádium pokročilejší – na patriarchát. „Muži chtěli kontrolu nad dětmi a statky, proto odebrali ženám moc a zavedli rodový systém dědictví skrze mužskou linii. V mnohých kmenových společnostech existují legendy o této změně, ovšem neexistuje důkaz, že matriarchát skutečně kdy existoval.“

Toto tvrzení dokazuje, že to byl muž, kdo zbavil ženu vlády. Ne však kvůli tomu, jak si většina lidí myslí, že by ženy byly neschopné vést rodinu.

Příště se zaměříme na starověk.

Dokážete si představit, že jste člověk, ale tím, že jste se narodil/a jako žena, jste odsouzeni k životu služebné, otrokyni? Muži a dokonce většina žen dnes odsuzují feminismus. Většina z nich si myslí, že všeho, čeho mělo být dosaženo, dosaženo bylo. Je to ale pravda? Jsou dnes všechny ženy svobodné a rovnoprávné, mají stejné pracovní možnosti?

Připouštím, že tradiční feminismus je dnes přežitek. Žena by neměla schovávat svou ženskost a snažit se působit jako muž, aby dokázala toho, že je stejně vyspělá a inteligentní jako muž. Žena by své ženskosti měla využít, protože je to geniální zbraň, která jim byla přidělena. Díky této zbrani by měly ženy bojovat za své vlastní postavení a za postavení ostatních žen jiných kultur. Tímto chci dokázat, že dnešní feminismus je důležitý, jelikož se stará o lidská práva žen. Je mnoho žen na světě, které potřebují osvobodit a pomoci. Zničme ženskou obřízku, muslimský pohled na ženu, obchod s ženami! Za tyto aspekty dnes bojuje feminismus. A tento boj není zbytečný, tím pádem ani tato ideologie není zbytečná. Ale také souhlasím s tím, že dnešní feminismus hraničí s extremismem a neměl by tolik zbrojit proti mužům, ale měl by se postavit za ženy jiných kultur.

Abych i ostatním lidem dokázala, že obrácení žen k této ideologii bylo oprávněné, rozhodla jsem se, že zpracuji seriál článků pojednávajících o právech a postavení ženy, také o významných ženách v historii, které dokázaly ukázat mužům, že jsou stejně inteligentní, rázné a mocné jako oni. Abych zdůvodnila můj osobní podnět a také podnět jiných žen, začnu s postavením žen ve starobylých civilizacích a projdu jejich postavení napříč dějinami k dnešní době. Poté se pokusím najít a zpracovat prameny, které daly podnět naopak mužům k tomu, aby nás sesunuli o úroveň níž.

A příště tedy o pravěku.

foto:sxc.hu

V Iránu mají ženy život daleko horší. Musí nosit hidžbát. Pokud si ho žena neobleče, čeká jí trest. Buď rány bičem nebo smrt. Sňatek se v těchto zemích neuzavírá z čisté lásky jak je to u nás. Většinou rodiče vyberou protějška svému ratolesti, hned jak se narodí. A ten s tím nic nezmůže. Muži mají tolik manželek, kolik dokážou uživit. Manželka nemůže mít milence, opět by ji čekal až trest smrti v lepším případě rany bičem. Věk, kdy se můžou ženy vdávat, byl snížen na 13 let a potom na 6 let, pohlavní styk můžou mít až od 9 let. Většina dívek otěhotní, a protože jejich tělo není na dítě ještě připraveno, většinou zemře buď samotná dívka nebo její dítě. Co když se chce žena rozvést? Bohužel, nemá na to právo. Co když se chce muž rozvést? Samozřejmě že může, aniž by na to upozornil ženu. Žena nesmí cestovat bez písemného svolení svého manžela, manžel samozřejmě může. Ženy nesmí pracovat ve strojírensví, zemědělství, v archeologii, v průmýslu, v uměleckých řemeslech a dalších pracích. Kde tedy může pracovat? Podle ajatolláh Mutahári je „specifickou úlohou ženy vdát se a rodit děti“. Takže to je vlastně jasné. Žena nesmí nikde pracovat jen se musí starat o děti. Muž může na ženě konat různé psychycké a tělesné tresty či jinou formu týrání. A projde mu to. Pokud ho žená udá, soud ji potrestá, teda pokud u toho jako svědek nebyl jiný muž. A jestliže byl, tak toho muže stejně nepotrestají. A žena? Na tu se všichni budou dívat jako na vyvrhela. Myslíte si, že toto je lidské? Že toto by se mělo dít v dnešním světě? Proč nikdo nezasáhne? Všichni se tím neustále zabývají, hledají správné řešení, ale nikdo své řešení neuskuteční. OSN se právům žen věnuje již od roku 1945. Ale vyřešilo něco?

Pokud se žena dostane do vězení, tak by se nejraději přála, aby zemřela. Ve vězení dozorci ženy soustavně znásilňují, zkrátka dělají si s nimi co chtějí. Pokud jsou dívky, které jsou odsouzené k trestu smrti ještě panny, nemůžou je popravit. Dozorci je musí znásilnit, protože panny se dotávají do nebe a pokud si muslimové chtějí být jistí, že půjdou do pekla, musí je zbavit pannenství.

Teď trochu čísel od roku 1980 – 1991:

1428 žen bylo popraveno

187 žen mělo méně než 18 let

9 dívek mělo méně než 13 let

Nejmaldší dívka měla 10 let, nejstarší 70 let

A jak jsou tyto ženy usmrceny? Ukamenováním. Před popravou jim oholí hlavy, zahrabou je do země aby jim vyčnívala jen hlava a pak se kamenuje. U tohoto soudu jsou přítomni i jejich děti a rodina.

Abych řekla pravdu, když jsem pročítala různá fakta o íránských ženách, bylo mi z toho špatně. Proč se tohle všechno děje? Bohužel na to znají odpověď jen muži v Iránu a ženám nezbývá nic jiného než trpět. Jen málokterá rodina v Iránu je „normální“.

Teď se přesuneme do Saudské Arábie. Podle OSN jsou tam ženská práva nejhorší. Čím začít? V roce 2007 saudskoarabský král udělil milost dívce. Myslíte si, jak je král hodný? Hodný možná, ale víte za co byla odsouzena? Pouze se setkala s mužem, který nebyl její příbuzný. Jak to tedy bylo? Někdy v roce 2006 se dívka sešla se svým nápadníkem. O samotě. Tak jako my si někdy s někým vyjdeme na rande, i oni dva si vyšli na schůzku. Při té schůzce je přepadli 4 muži. Chlapce  i dívku zmlátili a k tomu ji znásilnili. A trest? 200 ran bičem a půl roku za mřížemi. Ale ne pro ty 4 násilníky. Trest si měli odpykat naši dva milenci. Podle islámského práva je totiž trestné být sama s cizým mužem, který není přímým příbuzným. Naštěstí se ochránci za lidská práva postavili za tyto milence, ale kdyby ne, neprávem by byli věznění a bičování.

Pro nás jsou tyto tresty naprosto absurdní, v islámských zemích  je to samozřejmost. Nikdo s tím nedokáže nic dělat, každý jen tiše přihlíží, co se v těchto zemích děje. Možná nastane den, kdy se zruší tyto nesmyslné zákony, které neumožňují ženám žít svobodně podle jejich představ. Možná.