Naše generace je zvyklá mít téměř vše. Když už nechodíme na brigádu, kde si vyděláváme sami, tak jen doufáme a čekáme na narozeniny nebo Vánoce, kdy víme, že dostaneme to, o čem sníme. Chodíme na párty, diskotéky, nakupujeme a užíváme si života, jak nejvíc můžeme. Najíst se jdeme do nejbližší restaurace, McDonalda nebo KFC. Na školu jen nadáváme, nechce se nám do ní a představa, že by nás bavilo studium matematiky neexistuje. Mnohdy si vůbec nevážíme toho, co máme. Kdybychom žili v Africe, vše pro co žijeme, by ztratilo smysl. Tam je to vše úplně jiné, možná poté bychom si našeho života začali vážit více. Proč?

Vánoce nebo narozeniny?

To u nich neexistuje. V některých oblastech jsou na tom lidi tak špatně, že jediné o co se starají je jídlo a pití. Když už by měli dostat něco nového od svých rodičů, nebo svých blízkých je to vše potřebné k životu. Zatímco my si přejeme to, co by nás dělalo šťastnějšími, oni si přejí to, bez čeho nemůžou žít. A každý den, který přežijí je dělá šťastnými, i za takových podmínek.

Ani diskotéky, párty, nebo nákupy.

Kdybyste se zeptali někoho z afrických chudin, jestli s vámi nepůjde na diskotéku, zřejmě by jeho odpověď zněla – „Diskotéka? Co to je?“. Oni se jen tak nebaví, jako my. Někteří lidé jsou nuceni stát se vojáky a to včetně dětí. V Libérii se bojů dokonce zúčastnily teprve sedmileté děti. Nevědí, co je to válka, nevědí jaký to má smysl, ale musí bojovat. Některé jsou odebrány svým rodin, které už nikdy nespatří a jsou přinuceni bojovat. Pokud má některé dítě takovou odvahu a odmítá bojovat, vyhrožují, že zabijí celou jeho rodinu, v tom případě bojuje jen proto, aby ochránilo svou rodinu.

McDonald, KFC a jiné restaurace

Kdyby se v chudých státech Afriky postavil jeden McDonald, nebo KFC, za pár dní by jej obklopovalo miliony hladových lidí. My si můžeme vybrat ze široké nabídky restaurace, oni by vzali první jídlo, které by jim přišlo do cesty. Do teď si pamatuji na příběh jedné paní, která měla dva potomky. Byl horký den, už se stmívalo a děti se ptaly matky, kdy dostanou večeři. Matka měla před sebou prázdný hrnec, ve kterém nebyla ani kapka vody. Slíbila dětem, že jim udělá polévku, ať se zatím prospí. Zasypala do hrnce kameny a začala míchat, aby děti slyšely zvuk a v klidu usnuly. Poté co se děti probudily byl hrnec pořád prázdný a když se děti zeptaly, kde je polévka, matka jim odpověděla, že už večeřeli a jestli jim chutnalo. Děti měly pocit plnosti, protože byly přesvědčeni, že opravdu jedly. Po 2 dnech zemřely na vyhladovění a matka se podřízla sklem, které našla na zemi.

Škola

Nudná hodina dějepisu a my bychom šli nejradši domů, nebo do centra s kamarády. Nedokážeme si ani představit, že by se někdo do školy těšil více, než být kdekoliv jinde. V Africe to tak je. Jediné, co oni zvládají lépe, než my, je hrnčířství a zpracování kovů, což je to jediné, co je učí rodiče. V dnešní době už v celé Africe existují základní školy, někde dokonce i střední školy. Ovšem tyto školy vypadají, jako deset let neobydlená budova – jsou poloprázdné, hliněné s tmavými místnostmi, ve kterých děti sedí s rukama za zády na studených kamenech a pozorně naslouchají výkladu. Jakékoliv pomůcky u nich nejsou. Jediné, co znají, je sešit, tužka, učebnice, někdy ani ta učebnice. Všichni chtějí mít co nejlepší vzdělání, aby měli na jídlo, pití a mohli se postarat o svou rodinu. 41% se to podaří.

Odpověď na otázku – Jaké by to bylo žít v Africe? Jednoznačně BOJ O PŘEŽITÍ.

Popularita článku: 22%

Share on Facebook